Řecké sloveso 'být' a pojem býtí 4 (durativ)

Jaké má důsledky uvedená gramaticko-morfologické zvláštnost řeckého ‘εἶναι’ (absence aoristu a perfekta)?


Podle Kahna z toho vyplývají následující tři tendence řeckého myšlení:

(1) Představa věčnosti jako „stále přítomnosti, nerušeného stavu trvání“:
Bohové jsou u Homéra a Hésioda označováni jako ‘θεοί αἰέν ἔοντες’ („bohové napořád jsoucí“). V těchto kontextech ‘εἶναι’znamená „žít“ či „být naživu“ . V návaznosti na tento význam Anaxagorás a poté zřetelněji Parmenidés uvažují o věčném αρχή jako o  nezrozeném (αγέννητoν) a nezanikajícím (ανώλεθρον).

(2) Opozice mezi bytím a stáváním-se:
Parmenides a poté Platón využívá durativních konotací ‘εἶναι’ pro kontrast s ‘γίγνεσθαι’, které se užívá jako aorist k ‘εἶναι’ a které vyjadřuje zrod, vznik, vynořování něčeho nového. Odtud pak vede cesta ke klasickému řeckému pojetí setrvalosti (stability) a uplývání (flux) jakožto protikladů.

(3) Nesouměřitelnost ‘εἶναι’ a naším moderně-středověkým pojetím existence:
Řecké ‘εἶναι’ má, jak jsme viděli, stabilní a trvalý ráz. Moderní pojem existence má naproti tomu konotace zcela odlišné, bližší ‘γίγνεσθαι’. Etymologicky vzato poukazuje ‘exsistere’ na to, co se vynořuje, vystupuje, např. „z temného pozadí  do denního světla“, předpona ex- pak zdůrazňuje završení procesu. Slovy Ch. Kahna:

Existentia tedy není antitezí k dění, nýbrž je jakoby perfektem ke ‘γίγνεσθαι’: je to dosažený stav jakožto výsledek procesu vznikání. Významu existence také toto sloveso skutečně nabylo v perfektu: existující se chápalo doslova jako to, „co se vynořilo“, id quod exstitit. To, co vzešlo na světlo, je však v jistém smyslu nahodilé: vzejít nemuselo a jednou může právě tak i zaniknout. [... Aspektuální kontrast mezi esse a existere je částečně zachován ve španělském rozlišení ‘ser’ a ‘estar’... ] Vlivem biblického pojmu stvoření a na základě radikálního rozlišení esence a existence, které z něj vyplývá ve středověké nauce o stvořených bytostech, se tyto lingvistické konotace výrazu ‘existentia ’ zachovaly a na teoretické rovině rozvinuly v pojetí bytostného stavu, který je vnitřně provizorní a prekérní, protože na samém prahu nicoty. ... konotace trvalé stability, které jsou od významu ‘εἶναι’ neodělitelné, odlišují tedy řecké pojetí bytí od určitých rysů moderního chápání existence.“ (s. 77-78 podle Rezkova českého překladu z r. 1991 - za odkaz děkuji doc. Pavlovi Milko)