V současné češtině a v řadě jiných jazyků můžeme na první pohled použít sloves ‘být/nebýt’ a jejich tvary (‘je/není’, ‘jsoucí/nejsoucí’, apod.) ve dvou základních významech: predikativním a existenčním. Predikativní význam je vyjádřen např. ve větách ‘Micka je/není kočka’ či ‘lidé jsou/nejsou dobří’. V tomto užití slouží ‘je/není’ jako spona (kopula) dvou či více jmen tak, že vznikne výpověď: x je/není P (subjekt je predikát). Existenční význam je pak vyjádřen např. ve větách ‘Jára Cimrman je/není’ či ‘upíři jsou/nejsou’ (slovo ‘je/není’přitom vyslovíme s důrazem). Častěji ovšem v podobných situacích a významech užíváme sloveso ‘existovat’.
Podívejme se pro zajímavost na etymologii sloves ‘být’ a ‘existovat’ podle českých slovníků. Etymologie slovesa ‘být’ jde prý přes praslovanské *byti k praindoevropskému *bheu- ve významu „růst“ a „vznikat“, zachovaném např. v řeckém ‘φύομαι’ či v českém ‘bylina’. V časování se toto sloveso doplňuje s tvary ‘jsem’, ‘je’, které má svůj původ v praindoveropském *es-, z něhož odvozuje příslušné tvary většina indoevropských jazyků, viz např. řecké ‘εἶμι/ἐστί’, latinské ‘sum/est’ či anglické ‘am/is’. Sloveso ‘být’ souvisí s výrazy jako ‘bytost’, ‘bytelný’, ‘bývat’, ‘bývalý’ a odvozujeme z něj slovesa jako např. ‘nabývat’, ‘pozbývat’, ‘pobývat’, ‘přebývat’, ‘obývat’, ‘přibývat’, ‘ubývat’, ‘zbývat’ apod. K proměnám jeho významu říká Václav Machek v Etymologickém slovníku (1957) toto:
Prvotní význam ‘růsti, vznikat’ ... se rozšiřuje na ‘býti, existovati’ (lat. fuī; stind. bhávati stává se), odtud přibýti (= objeviti se navíc) ... Šimon Ondruš ... vidí v bheu- původní význam ‘hýbati se, jíti, běžeti’ (je prý zachován v odvozené slovesné podobě φεύγω, ‘utíkám’), stind. bhávati je nejen ‘býti, státi se’, ale i ‘přijíti’. Původní význam u bhu-sr- ( = bystrъ) a bhu-dr- byl tedy ‘pohyblivý, chytrý, bystrý’. Významy ‘růsti’ (φύω, φύομαι), ‘buditi’ (praslovanské bhou-d-), ‘bdíti’ (bhu-d-) a ‘býti’ (bhū-) jsou prý u kořene bheu/bhou- odvozené, sekundární.
Vidíme, že podle Machka (resp. Ondruše) nás původní význam slovesa ‘být’ vede k chápání bytí jako pohybování se nebo činnosti („bytování“ či „existování“) jednotlivin. Výsledkem této činnosti je existence jednotliviny. Toto slovo ovšem není zdaleka tak prastaré jako ‘bytí’, skládá se z latinské předpony ‘ex-’ („vy-“) a slovesa ‘sistere’ („zastavit“, „stavět“) a co do etymologie znamená něco jako „vystupovat“, „vycházet najevo“ či „vyskytovat se“.
Povšimněme si, že obě slovesa (‘být’ a ‘existovat’) můžeme v existenčním významu neproblematicky pojit jak se jmény jednotlivin (vlastními jmény), tak se jmény druhů (obecnými jmény). Tím se liší čeština např. od němčiny, kde (zdá se) pojíme sloveso ‘existieren’ spíše se singulárními výroky (‘Leo Sachse existiert’) a nikoli s generálními, kde se spíše užívá konstrukce ‘es gibt’ (‘es gibt Menshen’). Důležitější je ovšem jiné pozorování: pokud bychom přihlíželi pouze k etymologii, očekávali bychom, že sloveso ‘existovat’ je v nějakém smyslu slova slabší než ‘být’, tj. že mohou existovat věci, které nejsou – něco, co se sice vyskytuje, ale je to nečinné, neběhá to a neroste. Kandidáty na existující nejsoucna v tomto smyslu by byly různé Pythagorejské či Platónské objekty. Ve skutečnosti se v současném filosofické úzu prosadil přesně opačný úzus: pokud dochází u některých myslitelů k rozlišení mezi jsoucím a existujícím, pak pouze některé ale ne všechny jsoucí věci jsou navíc i existující. Tento fakt nás upozorňuje na to, že i z čistě lingvistického hlediska je kolem užívání slov ‘být/nebýt’ či ‘existovat/neexistovat’ řada problémů a zmatků, které je třeba dále vyjasnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat