Zobrazují se příspěvky se štítkemAristotelés. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAristotelés. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 5. září 2011

Studia Neoaristotelica 2011-1

V prvém letošním čísle Studií Neoaristotelica vychází dvě studie v angličtině. První studie poskytuje stručný přehled aristotelského pojetí matematiky jakožto studia kvantity. Pochází z klávesnice předního australského filosofa Jamese Franklina. Druhá studie se týká interpretace jisté pasáže z Aristotelovy Metafyziky, kde se mluví o tom, že substance má vůči akcidentům prioritu. Autorem studie je italský doktorand Luca Gili. Zde jsou obsahy článků podle sekcí:

Aristotelianism in the History of Mathematics (James Franklin)
     (1) "The Science of Quantity"
     (2) Quantity: Continuous Quantity and Ratios 
     (3) Measurement and the Applicability of Mathematics 
     (4) Quantity: Discrete Quantity, Numbers and Sets
     (5) "The Science of Structure"
     (6) Conclusion

The Order Between Substance and Accidents in Aquinas's Thought (Luca Gili)
     (1) Aristotle’s text: Metaphysics, XII, 1 (1069 a 18–30)
     (2) Aquinas’s commentary
     (3) Conclusion

Následují dvě české studie. První poskytuje obsáhlý a velmi jasný výklad Tomášova pojetí esence z jeho raného spisu De ente et essentia. Pochází od Václava Němce. Druhá je věnována pojetí přátelství u Aristotela, opět se jedná o velmi dobře napsaný příspěvek.

Tomášovo pojetí esence v De ente et essentia a jeho zdroje (Václav Němec)
     (1) Pojetí esence podle Tomáše Akvinského
          1.1 Termín „esence“ a jeho synonyma: quod quid erat esse, quidditas, natura, certitudo, forma
          1.2 Esence a forma: forma totius a forma partis
          1.3 Esence v jednotlivinách a v rozumu; celková a částečná esence
          1.4 Esence a obecniny: druh, rod a diference
          1.5 Esence jakožto jednotlivá, obecná a v absolutním smyslu
          1.6 Esence jednoduchých substancí
          1.7 Esence a bytí
     (2) Tomášova modifikace Aristotela, její motivy a zdroje
          2.1 Aristotelská východiska Tomášova pojetí esence
          2.2 Tomášova reinterpretace Aristotela: esence jakožto „forma celku“
          2.3 Tomášova polemika s Averroëm
          2.4 Tomášův příklon k Avicennovi
          2.5 Avicennovo a Tomášovo pojetí jako pokus o harmonizaci
          2.6 Další aspekty Tomášovy modifikace: esence jednotlivá, obecná a uvažovaná absolutně
          2.7 Esence „uvažovaná absolutně“ podle Avicenny
          2.8 Tomášova syntéza

Přátelství, dobro, polis. K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie (Jakub Jinek)

Dále máme jeden diskusní příspěvek k číslu VII(2010)-1: K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky„Descartova ontologie mentální reprezentacea otázka Suárezova vlivu“ (Daniel Heider)

Dále čtyři recenze: 
  1. Bernd Roling: Drachen und Sirenen. Die Rationalisierung und Abwicklungder Mythologie an den europäischen Universitäten , Brill 2010 (Ulrich G. Leinsle)    
  2. Marian Kuna: Úvod do etiky ctnosti (Andrea Blaščíková)   
  3. Kelvin Knight, Paul Blackdale (eds.): Alasdair MacIntyres Revolutionary Aristotelianism: Ethics, Resistance and Utopia, Lucius et Lucius 2008 (Eva Makúchová a Gabriela Martišková)  
  4. Richard Swinburne: Bůh jako vysvětlení , Triton 2011 (Ondřej Kočnar) 
A nakonec zajímavou edici Stanislava Sousedíka (z dvou manuskriptů - díky krakovskému Sousedík zjistil identitu autora, totiž Nicolaie de Orbellis, z. 1472/75). Jedná se o spisek pro studenty, aby se nebáli Scota. Nicolai vychází z názorů "Scota a Francisca de Mayronis". Spisek má nakonec docela jinou strukturu, než je slíbená v úvodu. Podle Lukáše Nováka jsou to dva spojené traktáty: "v tom prvním se proberou ohlášené artikuly (ale pozpátku), a pak je k tomu přilepený další traktát."

Nicolai de Orbellis: De distinctionibus
[asi první traktát]
Primus articulus erit de distinctione obiectiva et eius identitate 
   De distinctione rationis 
   Distinctio ex natura rei
   Distinctio formalis
   Distinctio realis
   Distinctio essentialis
   Distinctio se totis subiective
   Distinctio se totis obiective

[a tady je asi druhý traktát]
Distinctio essentialis qualiter sit investiganda
Distinctio realis investigatur quadrupliciter
Distinctio formalis investigatur quadrupliciter
Distinctio modalis sive rationalis investigatur quadrupliciter a Beato Thoma et Doctore 
Distinctio ex natura rei
Distinctio se totis subiective
Distinctio se totis obiective

úterý 23. srpna 2011

(Ne)metafyzická fyzika 2

DODATEK (září 2012): Pro porozumnění vskutku elementárním pojmům, poznatkům a metodám klasické fyziky (tj. kinematiky a dynamiky, do níž lze řadit i elektromagnetismus a termodynamiku, tj. vše před relativitou a kvantovkou) je lepší kurs Great Ideas of Classical Physics (The Teaching Company, 2006, CD - ISBN-13: 978-1598032536) od Stevena Pollocka. Pollock používá jen minimum matematiky. Jedinou výtku (zatím) mám k úvodní karikatuře Aristotela a aristotelské tradice, z níž jsem nicméně pochopil jak podivně musí znít současným přírodovědcům sebe-označení "aristotelik". Pollock také zmiňuje historický přechod od geometrických metod (Galielo a Newton) k algebraickým, nicméně uznává, že do nich nemá příliš hluboký vhled a že je tak jako tak zbytečná ztráta času se jimi zabývat. 

pátek 12. srpna 2011

Metafyzická fyzika: pohyb a Bůh

Série For Dummies se mi stává jednou z nejoblíbenějších. Abych mohl číst pokročilejší studie k filosofii fyziky (19.07.2011), potřeboval jsem si zopakovat středoškolskou fyziku. Fyzika pro Filosofa ... tedy chci říci pro Zabedněnce ... je opět vynikající, přesná a čtivá kniha (16.07.2010):


Obsah:

Část I: Dát Fyziku do pohybu
1. Použití fyziky pro porozumění Tvého světa
2. Porozumění základním elementům fyziky (měření, algebra, trigonometrie ...)
3. Potřeba rychlosti (přemístění, čas, rychlost, zrychlení)
4. Následovat směr: Kudy jdeš? (vektory, sčítání, rozklad na složky ...)
Část II: Síly Fyziky buďtež s Tebou
5. Kdy tlačení přejde v roztlačení: Síla (Newtonovy tři pohybové zákony)
6. Ach to tažení: Nakloněné roviny a tření
7. Kroužení kolem kruhových pohybů a orbitů
Část III: Projevení energie v práci
8.Dostat z fyziky nějakou práci (kinetická a potenciální energie, negativní práce, zákony zachování)
9. Rozhýbání objektů: hybnost a impuls síly
10. Natahování s úhlovou kinetikou
11. Kolem a kolem s rotační dynamikou
12. Pružiny: jednoduchý harmonický pohyb
Část IV: Položení zákonů termodynamiky
13-15.
Část V: Nabít se eletřinou a magnetismem
16-20.

Zatím jsem dokončil kapitoly o klasické mechanice. Již klasická mechanika je fascinující a filosoficky relevantní. Např. první Newtonův pohybový zákon tvrdí, že jestliže na těleso nepůsobí žádné vnější síly, těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. (A toto je nakonec stejně relativní vůči zvolené soustavě - např. jsem v klidu vůči Zemi, ale kolem osy se otáčím rychlostí asi 1070 km/h a kolem Slunce rychlostí 107 280 km/h).

Jak je to vše překvapivé a neintuitivní, vždyť ve světě běžné zkušenosti potřebujeme k udržení věcí v pohybu používat hodně svých sil!

Někteří tomističtí filosofové se stále ještě s prvním Newtonovým pohybovým zákonem nesmířili [srv. např. diskusi u Wippela 2000: 448-456]. Důvodem jsou jakési úvahy o potenci a aktu. Navíc se zdá, že tento zákon o setrvačnosti ohrožuje první z pěti slavných Tomášových argumentů pro Boží existenci. Ve zjednodušené verzi:

(P1) Existuje pohyb.
(P2) Cokoli je pohybováno je něčím pohybováno.
(P3) Řada hybatelů nemůže být nekonečná.
(Z) Existuje První Hybatel, neboli Bůh.

Newtonův první pohybový zákon falsifikuje P2 a proto jsou stále "metafyzikové", kteří tento zákon odmítají. Samozřejmě jsou nejrůznější cesty jak argument vyspravit a přitom tento zákon přijímat, např. vzít pohyb Newtonovsky jako změnu stavu (takto to prý pojal Jacques Maritain) či interpretovat pojem pohybu v tomto argumentu jako nějakou kvalitativní změnu (tj. nikoli místní pohyb).
----------
Holzner, Steven (2006) Physis for Dummies. Indianapolis, IN: Wiley.
Wippel, John P. (2000) The Metaphysical Thought of Thomas Aquinas: From Finite Being to Uncreated Being. Washington, DC: CUA Press, s. 448-456.

pátek 15. července 2011

Eukleides: Základy 3

Vopěnka své staronové vydání Eukleidových Základů reorganizuje, protože chce zřetelně vyzdvihnout pravděpodobné původní Eukleidovo pojetí matematiky/geometrie. Toto pojetí lze prý zachytit pomocí čtyř fundamentálních principů:

1. Eukleidovy Základy se zabývají jen těmi geometrickými objekty, které lze umístit do zorného pole geometrů.
"Předmětem studia té geometrie, o níž pojednávají Eukleidovy Základy, nejsou tvary a velikosti reálných objektů, jak tomu bylo v případě napínačů provazů, ale ideální objekty antického geometrického světa, skrývající se pod reálnými objekty. Za objevitele tohoto ideálního antického geometrického světa ... byl považován Pythagoras ze Samu (6 stol. př. Kr.) ... což lze usoudit z následujících slov, která napsal Proklos (410-484): Pythagoras změnil geometrickou vědu v podobu svobodné nauky tím, že obecně zkoumal její základy a že probíral poučky nehmotně a pomyslně; nalezl také nauku o iracionálních poměrech a o složení světových tvarů [jde patrně o pět pravidelných těles].[Svoboda zl. 14A6]
          O tom, že vskutku jde o nový, dosud neobvyklý svět, svědčí kromě jiného následující Aristotelova slova týkající se názorů, které hlásal Protagoras z Abdery (485-410): Ani vnímatelné čáry nejsou takové, o jakých mluví geometr. Vždyť z vnímatelných věcí není nic tak přímé ani okrouhlé, nýbrž kruh se nedotýká pravítka v jednom bodě, nýbrž tak, jak tvrdil Protagoras, vyvraceje geometry.
          Byly doby, kdy jsme geometrický svět neznali. Děti, které se dosud neučili geometrii, ho neznají. Učitel jim tento svět otevře. Jeho úkol je zdánlivě nesplnitelný, neboť ho nemůže ani ukázat, ani nenalezne dostatek slov, jimiž by ho popsal. Může pouze různě tento svět navozovat. Například narýsovat čáry pomocí pravítka a kružítka a říci, že se úsečkám a kružnicích podobají, avšak ukázat na nich může jen to, čím se jim nepodobají. Do geometrického světa můžeme někoho vést jen na kus cesty, můžeme ho přivést jen před jeho bránu, rozhodující krok však musí učinit každý sám. 
          Do geometrického světa rovněž nahlížíme, ne však očima; geometrický svět rovněž poznáváme, ne však obvyklými smysly. Geometrické vidění, to je vidění, jímž do geometrického světa nahlížíme, je jakýmsi šestým smyslem. Není to vidění o nic méně zřetelné než vidění reálného světa zrakem. Něco v geometrickém světě vidíme zcela jasně, složitost jiného brání tomu, abychom to prohlédli jediným pohledem. I v geometrickém světě vidíme něco hned a něco teprve tehdy, když se podíváme vhodným způsobem.
          Kdo geometrické vidění postrádá, nemůže s námi do geometrického světa nahlížet; může pouze sledovat, co si budeme o tomto světě vypravovat. Je jako nevidomý, jenž stojí v obrazárně a poslouchá, co si lidé o obrazech říkají, nebo jako neslyšící, jenž sleduje koncert z notového záznamu.
         Prve uvedená Protagorova úvaha může sloužit jako kriterium neznalosti geometrického světa. Kdo totiž není schopen nahlédnout, že úsečka se kružnice dotýká v jediném bodě, ten až do geometrického světa neprohlédl." (Vopěnka, úvodní studie  "Otevření antického geometrického světa" Eukleides I-IV, 2007)

2. Logika je služebnicí názoru a ne naopak; její úlohou je názor tříbit, upevňovat a v neposlední řadě i dotvářet.
       "Díky geometrickému vidění lze také v (antickém ideálním) geometrickém světě přivádět nejrůznější poznatky k evidenci. ... Pro takovéto pojetí geometrie jsou ovšem obrázky geometrických objektů mnohem hodnotnějším nástrojem poznávání než slova. ... Lze se odůvodněně domnívat, že právě s tímto záměrem přistupoval Eukleides ke psaní Základů. Hned po seznamu základních pojmů vyslovil jako axiomy ty zásady, které jsme uvedli v naší hypotetické příručce pro napínače provazů. Tyto zásady (axiomy) hrají totiž i v ideálním antickém geometrickém světě úlohu přímých pokynů k evidencím." ("Otevření antického geometrického světa" Eukleides I-IV, 2007)

3. V Eukleidových Základech jsou geometrické objekty uchopeny druhým ["vytvářejícím"] způsobem.
       "Abychom mohli nějaký geometrický objekt nazírat, musíme ho vytvořit z prázdnoty, která ho v geometrickém světě obestírá. Když se pak někdy na přelomu středověku a novověku tato prázdnota stala předmětem studia geometrů, obdržela název prostor. Vynořování geometrických objektů z prázdnoty bývá vykládáno dvojím způsobem.
         Za prvé. Všechny geometrické objekty jsou již vytvořeny; jejich bytí je trvalé a neměnné. Jsou však zakryty clonou prázdnoty, kterou je třeba odhalovat, chceme-li je nazírat. Vynořování geometrických objektů z prázdnoty je v tomto případě odstraňování clony, která je přikrývá.
        Za druhé. Geometr v této prázdnotě geometrické objekty vytváří, a to tak, že si je představuje. Bytí geometrických objektů v tomto případě není trvalé, je však obnovitelné. Vynořování geometrických objektů je tedy jejich tvořením." 
       Tomu odpovídají i dva základní způsoby uchopení ideálních předmětů matematických studií. První byl později nazýván platónským, druhý eukleidovsko-aristotelským. ... V Eukleidových Základech jsou geometrické objekty uchopeny druhým ze shora uvedených způsobů. V tomto díle se totiž na příkladě geometrických objektů toto uchopení ideálních objektů zrodilo a od té doby převládalo v matematice až do začátku dvacátého století. Nicméně v Základech jsou natolik zřetelné stopy po platónském myšlení, že z nich lze platónské pojetí geometrie rekonstruovat." ("Otevření antického geometrického světa" Eukleides I-IV, 2007)

4. Z daných geometrických objektů vytváříme další výhradně jen eukleidovskými konstrukcemi.
      "Jestliže na daném geometrickém objektu přivedeme k evidenci nějaké tvrzení cestou přímých pokynů, pak nám tento objekt staví pravdivost tohoto tvrzení přímo před oči a my jsme ji z tohoto objektu vlastně jen sebrali. Budeme-li se však dívat na pravoúhlý trojúhelník jakkoliv dlouho, to znamená výhradně jen na něj, pak nikdy nenahlédneme pravdivost Pythagorovy věty. Samotný pravoúhlý trojúhelník, dokonce ani s přidanými čtverci nad jeho stranami, nám tuto pravdu nikdy nevydá. Jakmile však tento trojúhelník rozšíříme do vhodného obsáhlejšího objektu ... přivedeme Pythagorovu větu k evidenci již snadno cestou podle přímých pokynů na tomto obsáhlejším objektu. [viz I.47]
       Při odkrývání skrytých pravd týkajících se geometrických objektů postupujeme tedy tak, že daný objekt vhodným způsobem rozšíříme do obsáhlejšího objektu, to znamená vytvoříme vhodný obsáhlejší objekt. Tím se nám skrytá pravda vyjeví jako pravda buď již evidentní, nebo evidovatelná cetou podle přímých pokynů na tomto obsáhlejším objektu. Obtížnost a netriviálnost odkrývání skrytých pravd spočívá tedy právě v nalezení vhodného obsáhlejšího geometrického objektu.
       Vytváření obsáhlejších objektů k objektům daným je ovšem nutno provádět tak, aby bylo vždy obnovitelné a každému dobře srozumitelné. Proto tyto obsáhlejší objekty konstruujeme postupným prováděním úkolů obsažených v postulátech, neboli prováděním úkolů prvotných ... Eukleides uvádí následující tři neproblematické postuláty (viz 14.7.2011)

  • Postulát 1: Vytvořit úsečku, která spojuje dva dané různé body. Taková úsečka může být pochopitelně jen jediná, co ale ze znění tohoto postulátu přímo neplyne. Proto v mnohých vydáních Základů bývá k zásadám přidávána ještě následující zásada ... : Dvě samotné úsečky žádné místo neohraničují.
  • Postulát 2: Danou úsečku na jedné i druhé straně prodloužit tak daleko, jak potřebujeme (a pochopitelně v souladu s prvním principem zachycujícím Eukleidovo pojetí geometrie jen tak daleko kam dohlédneme.) ...
  • Postulát 3: Vytvořit kruh o daném středu, na jehož obvodě leží daný bod (rozumí se různý od daného středu).

Eukleidovskou konstrukcí rozumíme takovou konstrukci, jejíž jednotlivé kroky jsou prováděny výhradně jen podle tří shora uvedených postulátů. K tomu ještě poznamenejme, že při eukleidovské konstrukci vznikají tak říkajíc samovolně různé body jakožto průsečíky vytvářených úseček a kružnic. ... Z daných geometrických objektů vytváříme další výhradně jen eukleidovskými konstrukcemi. V Eukleidově pojetí geometrie hrají tedy konstrukce (jmenovitě eukleidovské) rozmanitých žádoucích geometrických objektů neméně významnou roli jako různá tvrzení. Volně řečeno, konstrukce zde zastupují existenční kvantifikátor, který se používá při platonském uchopení předmětu matematického studia."  ("Otevření antického geometrického světa" Eukleides I-IV, 2007)

-----------

Vopěnkův eukleidovsko-aristotelský přístup je mi v mnoha ohledech blízký a přesvědčivý. Problémem je malý důraz na axiomatickou výstavbu Základů (chybí např. odkazy na vztahy vyplývání mezi propozicemi, axiomy, postuláty v rámci základů, tak jak je uvádí David Joyce - je ovšem pravda, že v pův. vydání Základů prý nebyly, což možná nebude nedopatřením).

Ad logika: Jako doklad, jak nesamozřejmá je i nejběžnější logika, např. modus ponens, Vopěnka cituje půvabné (a šokující) rozhovory z knihy A. R. Luriji (O historickém vývoji poznávacích procesů, Praha: Academia, 1976, viz také 9.10.2010)

středa 19. ledna 2011

Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí 2

Spíše než indoevropská etymologie je pro nás ovšem průkazné užití a význam ‘εἶναι’ v dochovaných klasických řeckých filosofických textech. Chronologicky vzato bychom mohli začít Parmenidem (asi r. 515 – 450 př. Kr.) , ovšem vzhledem k obtížné interpretaci jeho díla se podívejme na zřejmější evidenci.

(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu.  Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:

„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1). 

Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:

„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“. 

Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):

"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’  (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"

Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.

    (2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).

Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“  Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).

    Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho  fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true)  a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.

středa 5. ledna 2011

Aristotelova Metafyzika V.7 (Jsoucno per se)

Druhý způsob vypovídání, per se (o sobě, absolutně), je mnohem složitější a dělí se dále na tři další způsoby vypovídání, poukazující na tři typy jsoucího. (Alternativně lze text interpretovat i jako čtyři způsoby vypovídání jsoucího, tj. nebrat druhý typ jako rozdělen do tří pod-typů):

První z per se způsobů vypovídání jsoucího se týká kategorií:

[2a] Být se říká způsobem o sobě a pak označuje figury výpovědí [tj. kategorií] – to, že něco je, se říká tolika způsoby, kolik je způsobů vypovídání. Vždyť z vypovídaného něco označuje co je, jiné jaké, kolikeré, vůči čemu, jiné činit či trpět, jiné kde či kdy, a každému z nich odpovídá být. Není rozdíl mezi člověk je uzdravující se a člověk se uzdravuje; nebo mezi člověk je kráčející nebo krájející a člověk jde nebo krájí; a podobně v ostatních případech.  

καθ᾽ αὑτὰ δὲ εἶναι λέγεται ὅσαπερ σημαίνει τὰ σχήματα τῆς κατηγορίας: ὁσαχῶς γὰρ λέγεται, τοσαυταχῶς τὸ εἶναι σημαίνει. ἐπεὶ οὖν τῶν κατηγορουμένων τὰ μὲν τί ἐστι σημαίνει, τὰ δὲ ποιόν, τὰ δὲ ποσόν, τὰ δὲ πρός τι, τὰ δὲ ποιεῖν ἢ πάσχειν, τὰ δὲ πού, τὰ δὲ ποτέ, ἑκάστῳ τούτων τὸ εἶναι ταὐτὸ σημαίνει: οὐθὲν γὰρ διαφέρει τὸ ἄνθρωπος ὑγιαίνων ἐστὶν ἢ τὸ ἄνθρωπος ὑγιαίνει, οὐδὲ τὸ ἄνθρωπος βαδίζων ἐστὶν ἢ τέμνων τοῦ ἄνθρωπος βαδίζει ἢ τέμνει, ὁμοίως δὲ καὶ ἐπὶ τῶν ἄλλων.

Druhý z per se způsobu vypovídání jsoucího se týká pravdy:

[2b] Dále být a je znamená, že něco je pravdivé a nebýt, že něco není pravdivé, nýbrž nepravdivé; tak tomu je jak pro tvrzení tak pro popírání. Například je to tak, že Sókratés je vzdělan – pravda; nebo je to tak, že Sókratés je nebílý – pravda; či není to tak, že uhlopříčka je souměřitelná – nepravda. 

ἔτι τὸ εἶναι σημαίνει καὶ τὸ ἔστιν ὅτι ἀληθές, τὸ δὲ μὴ εἶναι ὅτι οὐκ ἀληθὲς ἀλλὰ ψεῦδος, ὁμοίως ἐπὶ καταφάσεως καὶ ἀποφάσεως, οἷον ὅτι ἔστι Σωκράτης μουσικός, ὅτι ἀληθὲς τοῦτο, ἢ ὅτι ἔστι Σωκράτης οὐ λευκός, ὅτι ἀληθές: τὸ δ᾽ οὐκ [35] ἔστιν ἡ διάμετρος σύμμετρος, ὅτι ψεῦδος.

K pochopení této pasáže je třeba vysvětlit něco z řecké gramatiky. V řečtině kopula ‘ἔστι’ může singulární predikativní větu předcházet, následovat anebo v ní vůbec nebýt. (Nevím, jak je to s přízvukem v ‘εστι’, měl by být na konci, ale v textu je na začátku, asi mi zde něco uniká). Lze tedy říci buď ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’, ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’ anebo jednoduše ‘Σωκράτης μουσικός’. V češtině samozřejmě kopulu ‘je’ vložit musíme: ‘Sókratés je vzdělaný’ (na rozdíl od příbuzné ruštiny: Сократ образованный).

Větu ‘Σωκράτης μουσικός’, ekvivalentní ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’, přeložíme tedy jako ‘Sókratés je vzdělaný’. Můžeme takto přeložit i větu ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’? Přeložíme ji opět jako ‘Sókratés je vzdělaný’? Aristotelés totiž chápe větu ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’ ekvivalentní nikoli větě ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’ ale větě ‘ἀληθές ὅτι Σωκράτης μουσικός’ („Je pravda, že Sókratés je vzdělaný“). Předsazené ‘ἔστι’ lze navíc použít jak pro kladné, tak pro záporné věty a samo může být popřeno. To znamená, že ‘ἔστι’ lze chápat jako hlavní větu na níž závisí jakoby věta vedlejší (analogicky vazbám akuzativu s infinitivem v latině). Nejlépe tedy budeme věty s předsazeným ‘ἔστι’překládat takto:


‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’
‘Je to tak, že Sókratés je vzdělaný’
‘ἔστι Σωκράτης οὐ μουσικός’
‘Je to tak, že Sókratés není vzdělaný’
‘οὐκ ἔστι Σωκράτης μουσικός’
‘Není to tak, že Sókratés je vzdělaný’
‘οὐκ ἔστι Σωκράτης οὐ μουσικός’
‘Není to tak, že Sókratés není vzdělaný’

Protože místo „je to tak“ můžeme říci „je to pravda“, lze Aristotelovo předsazeného ‘ἔστι’ označit jako veritativní. Aristotelovo ‘ἔστι’ na konci věty, které lze vynechat, je tedy kategoriální (odtud pravděpodobně kategorický sylogismus).

Konečně přicházíme k poslednímu typu vypovídání jsoucího, které se týká možnosti:

[2c] Konečně být a jsoucí znamená v řečených případech něco možného a něco uskutečněného. Říkáme totiž vidoucí jak o tom, co může vidět, tak o tom, co skutečně vidí; a vědět jak o tom, co může užívat vědění, tak o tom, co je užívá; a klidné jak o tom, co je již v klidu, tak o tom, co klidné být může. Podobně je tomu u podstat [substancí]: říkáme totiž, že „Hermés“ je v kameni, že v úsečce je její polovina, a že obilí je, ještě než uzraje. 

ἔτι τὸ εἶναι σημαίνει καὶ τὸ ὂν τὸ μὲν δυνάμει ῥητὸν τὸ δ᾽ ἐντελεχείᾳ τῶν εἰρημένων τούτων. ὁρῶν τε γὰρ εἶναί φαμεν καὶ τὸ δυνάμει ὁρῶν καὶ τὸ ἐντελεχείᾳ; καὶ [τὸ] ἐπίστασθαι ὡσαύτως καὶ τὸ δυνάμενον χρῆσθαι τῇ ἐπιστήμῃ καὶ τὸ χρώμενον; καὶ ἠρεμοῦν καὶ ᾧ ἤδη ὑπάρχει ἠρεμία καὶ τὸ δυνάμενον ἠρεμεῖν. ὁμοίως δὲ καὶ ἐπὶ τῶν οὐσιῶν: καὶ γὰρ Ἑρμῆν ἐν τῷ λίθῳ φαμὲν εἶναι, καὶ τὸ ἥμισυ τῆς γραμμῆς, καὶ σῖτον τὸν μήπω ἁδρόν.

úterý 4. ledna 2011

Aristotelova Metafyzika V.7 - corrigenda

K včerejšímu záznamu mě napadlo následující: Moje anachronické rozlišování zmínky/užití pomocí horních uvozovek je v překladu nevhodné. Ne snad proto, že by Aristoteles hřešil proti tomuto rozlišení - ke zmínce výrazu dokonce užívá člen ‘τo’ a to ve stejném smyslu jako já užívám (po vzoru Johna Corcorana) jednoduchých uvozovek (třebaže v češtině je to neobvyklé a navíc asi i negramatické, protože užívám horní uvozovky i na začátku slova). Nevhodnost uvozovek vidím spíše v tom, že Aristotelův text je záznam přednášky a je míněn pro hlasité čtení, případně alespoň pro tiché čtení s představou toho, že mluvíme. A zatímco ‘τo’ lze přečíst, uvozovky přečíst nelze. Proto raději v překladu začnu používat kurzívu, jejíž úkol bude primárně nikoli grafický, ale auditivní - výraz v kurzívě je třeba přečíst s jinou intonací a důrazem.

Někdo by mohl namítnout, že to, co tu píšu, je malichernost a týká se pouze antropologie či antropologicky pojatých dějin filosofie (viz např. Hadot 28.7.2010 a především série k Ongovi, 28.9.2010 až 11.10.2010) . Pro mě osobně je tento "objev" velkou pomocí k porozumnění smyslu textu. Když si představím konkrétní situaci v níž říkám "Řekneme-li spravedlivý je vzdělaný pak být vzdělaným připadá staviteli", je mi smysl řečené věty poměrně jasný, protože v konkrétní situaci je přítomno i to, že slova (= smysluplné zvuky) užívám k mluvení o různých reálných věcech (případně si alespoň představuji, že mluvím o reálých věcech). Pokud to takto nečiním a na slova se pouze dívám, pak se tato slova mohou "osamostanit" a přestane mi být zřejmé, co vlastně podivné výroky jako ‘spravedlivý je vzdělaný’ znamenají. Současná formální sémantika, jakkoli je v mnohém obdivuhodně krásná, je málo platná jakožto opravdová filosofie lidského jazyka, protože je záležitostí dívání se na psaná slova, nikoli mluvení.

Nuže můj nový překlad Metafyziky V.7 o ens per accidens s kurzívou pro zdůraznění (a pro cizí slova): 

Jsoucí se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě: 
[1] Případkově, řekneme-li například spravedlivý je vzdělaný, člověk je vzdělaný či vzdělaný je člověkem, stejně tak jako když řekneme vzdělaný staví dům – vzdělaný totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo stavitel připadá vzdělanému. Neboť toto je to a to zde znamená tolik co tomuto připadá toto. Podobně je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám člověk je vzdělaný a vzdělaný je člověkem nebo bílý je vzdělaný nebo vzdělaný je bílý, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme vzdělaný je člověk je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídáné, samo je.

Další změnou oproti včerejšímu překladu - zde jsem si ale již velmi nejistý, zda se jedná o dobrý krok - je nahrazení českého instrumentálu v esenciální predikaci nominativem. O co se jedná? Čeština má jednu chvályhodnou aristotelskou vlastnost, kterou nemá ani angličtina, ani latina a dokonce ani sama řečtina ne (poslouchejte pane Whorf: myšlení si umí přizpůsobí jazyk, je-li třeba): Čeština má jazykový prostředek jak vyjádřit esenciální predikaci, totiž instrumentálem v přísudečné části věty. Říkáme člověk je vzdělaný ale člověk je živočichem, vzdělaný je ušlechtilý ale vzdělaný není barbarem. Přesněji řečeno to často takto neříkáme ale můžeme říci. Aristoteles akcidentální predikaci (vyjadřující jaký subjekt predikace je) a esenciální predikaci (vyjadřující co subjekt predikace je) výslovně rozlišuje např. v Kategoriích a jinde, nicméně protože řečtina nemá možnost jazykově dělat toto rozlišení, nepoužívám nstrumentálu ani v češtině, abych neříkal více, než vlastní řecký text.

pondělí 3. ledna 2011

Aristotelova Metafyzika V.7 (Jsoucno per accidens)

Středověcí i poststředověcí scholastikové hleděli na svou nauku o pomyslných jsoucnech (entia rationis) jako na nauku aristotelskou. Jedním ze stěžejních Aristotelových textů, na které se odvolávali, byla Metafyzika V.7 (1017a7-b9). Je zajímavé, že třebaže témata jako bytí, substance, kategorie, akcident, příčiny, atd. hrají velkou roli jak ve středověkém, tak i v současném aristotelském bádání, pomyslná jsoucna zůstávají u současných aristotelských badatelů nepovšimnuta. Podívejme se na zmíněný text, zda z něho něco o pomyslných jsoucnech vyzískáme. Text se pokusím ve zkratce osvětlit, ovšem nevím, zda dostatečně pro čtenáře bez předchozí průpravy v aristotelismu. Přinejmenším pár předběžných rad: Aristotelés přistupuje k ontologii skrze sémantiku přirozeného řeckého jazyka. To, jak se mluví, je pro něho východiskem pro zkoumání hlubší pravdy o světě (třebaže nikoli výsledným produktem). Také je třeba si uvědomit, že Aristotelův text je často zamotaný (aniž by byl nejasný) díky různým odbočkám. Hold je to pouhý záznam z živých přednášek (třebas pravděpodobně různě zeditovaný, viz 10.5.2010).

          Text Metafyziky V.7 se nachází v Aristotelově "filosofickém lexikonu" pod hlavičkou ‘jsoucno’ (τὸ ὂν). Tento termín se podle Aristotela užívá ve dvou základních významech: κατὰ συμβεβηκὸς (per accidens) a καθ' αὑτό (per se). Uvedu nejprve první část textu, která se týká per accidens, v originální řečtině (s volně vloženou interpunkcí):

τὸ ὂν λέγεται τὸ μὲν [1] κατὰ συμβεβηκὸς τὸ δὲ [2] καθ' αὑτό:
           [1] κατὰ συμβεβηκὸς μέν, οἱ̂ον τὸν δίκαιον μουσικὸν εἰ̂ναί φαμεν, καὶ τὸν ἄνθρωπον μουσικὸν, καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, παραπλησίως λέγοντες ὡσπερεὶ τὸν μουσικὸν οἰκοδομει̂ν, ὅτι συμβέβηκε τῳ̂ οἰκοδόμῳ μουσικῳ̂ εἰ̂ναι ἢ τῳ̂ μουσικῳ̂ οἰκοδόμω.ͅ ̔τὸ γὰρ τόδε εἰ̂ναι τόδε σημαίνει τὸ συμβεβηκέναι τῳ̂δε τόδἐ. οὕτω δὲ καὶ ἐπὶ τω̂ν εἰρημένων: τὸν γὰρ ἄνθρωπον ὅταν μουσικὸν λέγωμεν καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, ἢ τὸν λευκὸν μουσικὸν ἢ του̂τον λευκόν, τὸ μὲν ὅτι ἄμφω τῳ̂ αὐτῳ̂ συμβεβήκασι, τὸ δ' ὅτι τῳ̂ ὄντι συμβέβηκε, τὸ δὲ μουσικὸν ἄνθρωπον ὅτι τούτῳ τὸ μουσικὸν συμβέβηκεν ̔(οὕτω δὲ λέγεται καὶ τὸ μὴ λευκὸν εἰ̂ναι, ὅτι ᾡ̂ συμβέβηκεν, ἐκει̂νο ἔστιν̓).
          τὰ μὲν οὐ̂ν κατὰ συμβεβηκὸς εἰ̂ναι λεγόμενα οὕτω λέγεται ἢ διότι τῳ̂ αὐτῳ̂ ὄντι ἄμφω ὑπάρχει, ἢ ὅτι ὄντι ἐκείνῳ ὑπάρχει, ἢ ὅτι αὐτὸ ἔστιν ᾡ̂ ὑπάρχει οὑ̂ αὐτὸ κατηγορει̂ται.

Překlad Antonína Kříže v úpravě Petra Rezka (1934, 2008):

Jsoucno se vypovídá (1) jednak mimotně, (2) jednak o sobě.
          (1) Mimotně <tj. ve smyslu případku>, (a) řekneme-li například: "Spravedlivý je vzdělaný", (b) nebo: "Člověk je vzdělaný" (c) anebo: "Vzdělaný je člověkem", stejně jako řekneme-li "Vzdělaný staví dům", poněvadž "být vzdělaným" připadá staviteli nebo "být stavitelem" připadá vzdělanci. Neboť tu "být tím a tím" znamená tolik, co "to a to je mimochodem na tom a na tom". A tak je tomu i v uvedených příkladech. Nazveme-li totiž člověka vzdělaným a vzdělance člověkem nebo bělocha vzdělaným nebo tohoto bělochem, je to proto, že tu oba <přívlastky> připadají témuž podmětu; a proto, že <přívlastek> připadá něčemu jsoucímu, a za třetí, nazveme-li to, co je vzdělané, člověkem, proto, že tomuto vzdělané připadá. Tak se i říká, že nebílé jest, poněvadž jest <také> to, na čem mimochodem jest.
          A tak, mluví-li se o jsoucnu ve smyslu případku, je to (a) buď proto, že oba <přívlastky> náležejí témuž podmětu, nebo (b) že jeden náleží něčemu jsoucímu, anebo (c) že jemu samému náleží to, o čem se vlastně samo ve větě vypovídá.

Křížův překlad mi připadá nesrozumitelný - či lépe řečeno srozumitelný jen protože tuším už předem, co asi text říká. Kříž například zamlžil spojení mezi "mimotně" (κατὰ συμβεβηκὸς) "mimochodem" (συμβέβηκεν) a "připadá" (συμβέβηκε). Pokusil jsem se o volnější překlad (s anachronickým rozlišováním zmínky/užití, mention/use):

Jsoucno [= jsoucí; to, že něco je] se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:
          [1] Případkově, řekneme-li například ‘Spravedlivý je vzdělaný’, ‘Člověk je vzdělaný’ či ‘Vzdělaný je člověkem’, stejně tak jako když řekneme ‘Vzdělaný staví dům’ – být vzdělaným totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo být stavitelem připadá vzdělanci. Neboť ‘Toto je tím a tím’ zde znamená tolik co „tomuto připadá toto“. Podobně  je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám ‘Člověk je vzdělaný’ a ‘Vzdělaný je člověkem’ nebo ‘Bílý je vzdělaný’ nebo ‘Vzdělaný je bílý’, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme ‘Vzdělaný je člověkem’ je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně  je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). 
           Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídané, samo je.

Aristotelés v tomto textu rozlišuje dvojí základní smysl termínu ‘jsoucno’ (τὸ ὂν) na základě toho, že (my, Řekové) říkáme dvojím způsobem, že něco je. První způsob vypovídání je případkový. Např. když ukážu na Sókrata a řeknu ‘Spravedlivý je vzdělaný’. V češtině to sice zní dost podivně (možná, že i v řečtině) a měl bych říci spíše něco jako ‘Tento spravdlivý muž je vzdělaný’, nicméně přes svou podivnost je to výrok smysluplný, přičemž hlavní pointa je v tom, že něco (být vzdělaný) "náhodou" (přesněji: akcidentálně) připadá něčemu jinému. Pokud Aristotelův náhled dotáhneme metafyzicky jde o to, že nějaká dvě jsoucna (akcident vzdělanosti a akcident spravedlnosti) jsou dána dohromady tak, že vytváří jakýsi celek, ovšem tento celek má pouze akcidentální jednotu, tj. lze ho nazvat jsoucnem pouze v akcidentálním smyslu slova.
          Druhý způsob vypovídání, per se (o sobě, absolutně), je mnohem složitější a dělí se dále na tři další způsoby vypovídání, poukazující na tři typy jsoucího. Jeden z těchto typů jsoucího dal podnět k formulaci teorie pomyslných jsoucen.

POZNÁMKA: Překlad do angličtiny W. D. Rosse lze nalést na strákách The Internet Classics Archive. Rossův překlad je přetištěn v The Complete Works of Aristotle Jonathana Barnse, ovšem např. Christopher Schields, současný významný znalec Aristotela, žádný z jeho překladů nikde nedoporučuje, viz SEP. Nevím, co by Schields v dané pasáži Rossovi vytknul, mně se např. nelíbí volné vkládání výrazů jako je 'subject' a 'predicate', které nejsou v řeckém originálu. Sám sice výraz ‘vypovídané’ (tj. predikát, lépe než Rezkův ‘přívlastek’) také vkládám, ovšem uvádím ho v hranatých závorkách.
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou.blogspot.com