Aristotelova Metafyzika V.7 (Jsoucno per accidens)

Středověcí i poststředověcí scholastikové hleděli na svou nauku o pomyslných jsoucnech (entia rationis) jako na nauku aristotelskou. Jedním ze stěžejních Aristotelových textů, na které se odvolávali, byla Metafyzika V.7 (1017a7-b9). Je zajímavé, že třebaže témata jako bytí, substance, kategorie, akcident, příčiny, atd. hrají velkou roli jak ve středověkém, tak i v současném aristotelském bádání, pomyslná jsoucna zůstávají u současných aristotelských badatelů nepovšimnuta. Podívejme se na zmíněný text, zda z něho něco o pomyslných jsoucnech vyzískáme. Text se pokusím ve zkratce osvětlit, ovšem nevím, zda dostatečně pro čtenáře bez předchozí průpravy v aristotelismu. Přinejmenším pár předběžných rad: Aristotelés přistupuje k ontologii skrze sémantiku přirozeného řeckého jazyka. To, jak se mluví, je pro něho východiskem pro zkoumání hlubší pravdy o světě (třebaže nikoli výsledným produktem). Také je třeba si uvědomit, že Aristotelův text je často zamotaný (aniž by byl nejasný) díky různým odbočkám. Hold je to pouhý záznam z živých přednášek (třebas pravděpodobně různě zeditovaný, viz 10.5.2010).

          Text Metafyziky V.7 se nachází v Aristotelově "filosofickém lexikonu" pod hlavičkou ‘jsoucno’ (τὸ ὂν). Tento termín se podle Aristotela užívá ve dvou základních významech: κατὰ συμβεβηκὸς (per accidens) a καθ' αὑτό (per se). Uvedu nejprve první část textu, která se týká per accidens, v originální řečtině (s volně vloženou interpunkcí):

τὸ ὂν λέγεται τὸ μὲν [1] κατὰ συμβεβηκὸς τὸ δὲ [2] καθ' αὑτό:

           [1] κατὰ συμβεβηκὸς μέν, οἱ̂ον τὸν δίκαιον μουσικὸν εἰ̂ναί φαμεν, καὶ τὸν ἄνθρωπον μουσικὸν, καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, παραπλησίως λέγοντες ὡσπερεὶ τὸν μουσικὸν οἰκοδομει̂ν, ὅτι συμβέβηκε τῳ̂ οἰκοδόμῳ μουσικῳ̂ εἰ̂ναι ἢ τῳ̂ μουσικῳ̂ οἰκοδόμω.ͅ ̔τὸ γὰρ τόδε εἰ̂ναι τόδε σημαίνει τὸ συμβεβηκέναι τῳ̂δε τόδἐ. οὕτω δὲ καὶ ἐπὶ τω̂ν εἰρημένων: τὸν γὰρ ἄνθρωπον ὅταν μουσικὸν λέγωμεν καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, ἢ τὸν λευκὸν μουσικὸν ἢ του̂τον λευκόν, τὸ μὲν ὅτι ἄμφω τῳ̂ αὐτῳ̂ συμβεβήκασι, τὸ δ' ὅτι τῳ̂ ὄντι συμβέβηκε, τὸ δὲ μουσικὸν ἄνθρωπον ὅτι τούτῳ τὸ μουσικὸν συμβέβηκεν ̔(οὕτω δὲ λέγεται καὶ τὸ μὴ λευκὸν εἰ̂ναι, ὅτι ᾡ̂ συμβέβηκεν, ἐκει̂νο ἔστιν̓).
          τὰ μὲν οὐ̂ν κατὰ συμβεβηκὸς εἰ̂ναι λεγόμενα οὕτω λέγεται ἢ διότι τῳ̂ αὐτῳ̂ ὄντι ἄμφω ὑπάρχει, ἢ ὅτι ὄντι ἐκείνῳ ὑπάρχει, ἢ ὅτι αὐτὸ ἔστιν ᾡ̂ ὑπάρχει οὑ̂ αὐτὸ κατηγορει̂ται.

Překlad Antonína Kříže v úpravě Petra Rezka (1934, 2008):

Jsoucno se vypovídá (1) jednak mimotně, (2) jednak o sobě.
          (1) Mimotně <tj. ve smyslu případku>, (a) řekneme-li například: "Spravedlivý je vzdělaný", (b) nebo: "Člověk je vzdělaný" (c) anebo: "Vzdělaný je člověkem", stejně jako řekneme-li "Vzdělaný staví dům", poněvadž "být vzdělaným" připadá staviteli nebo "být stavitelem" připadá vzdělanci. Neboť tu "být tím a tím" znamená tolik, co "to a to je mimochodem na tom a na tom". A tak je tomu i v uvedených příkladech. Nazveme-li totiž člověka vzdělaným a vzdělance člověkem nebo bělocha vzdělaným nebo tohoto bělochem, je to proto, že tu oba <přívlastky> připadají témuž podmětu; a proto, že <přívlastek> připadá něčemu jsoucímu, a za třetí, nazveme-li to, co je vzdělané, člověkem, proto, že tomuto vzdělané připadá. Tak se i říká, že nebílé jest, poněvadž jest <také> to, na čem mimochodem jest.
          A tak, mluví-li se o jsoucnu ve smyslu případku, je to (a) buď proto, že oba <přívlastky> náležejí témuž podmětu, nebo (b) že jeden náleží něčemu jsoucímu, anebo (c) že jemu samému náleží to, o čem se vlastně samo ve větě vypovídá.

Křížův překlad mi připadá nesrozumitelný - či lépe řečeno srozumitelný jen protože tuším už předem, co asi text říká. Kříž například zamlžil spojení mezi "mimotně" (κατὰ συμβεβηκὸς) "mimochodem" (συμβέβηκεν) a "připadá" (συμβέβηκε). Pokusil jsem se o volnější překlad (s anachronickým rozlišováním zmínky/užití, mention/use):

Jsoucno [= jsoucí; to, že něco je] se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:

          [1] Případkově, řekneme-li například ‘Spravedlivý je vzdělaný’, ‘Člověk je vzdělaný’ či ‘Vzdělaný je člověkem’, stejně tak jako když řekneme ‘Vzdělaný staví dům’ – být vzdělaným totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo být stavitelem připadá vzdělanci. Neboť ‘Toto je tím a tím’ zde znamená tolik co „tomuto připadá toto“. Podobně  je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám ‘Člověk je vzdělaný’ a ‘Vzdělaný je člověkem’ nebo ‘Bílý je vzdělaný’ nebo ‘Vzdělaný je bílý’, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme ‘Vzdělaný je člověkem’ je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně  je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). 

           Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídané, samo je.

Aristotelés v tomto textu rozlišuje dvojí základní smysl termínu ‘jsoucno’ (τὸ ὂν) na základě toho, že (my, Řekové) říkáme dvojím způsobem, že něco je. První způsob vypovídání je případkový. Např. když ukážu na Sókrata a řeknu ‘Spravedlivý je vzdělaný’. V češtině to sice zní dost podivně (možná, že i v řečtině) a měl bych říci spíše něco jako ‘Tento spravdlivý muž je vzdělaný’, nicméně přes svou podivnost je to výrok smysluplný, přičemž hlavní pointa je v tom, že něco (být vzdělaný) "náhodou" (přesněji: akcidentálně) připadá něčemu jinému. Pokud Aristotelův náhled dotáhneme metafyzicky jde o to, že nějaká dvě jsoucna (akcident vzdělanosti a akcident spravedlnosti) jsou dána dohromady tak, že vytváří jakýsi celek, ovšem tento celek má pouze akcidentální jednotu, tj. lze ho nazvat jsoucnem pouze v akcidentálním smyslu slova.
          Druhý způsob vypovídání, per se (o sobě, absolutně), je mnohem složitější a dělí se dále na tři další způsoby vypovídání, poukazující na tři typy jsoucího. Jeden z těchto typů jsoucího dal podnět k formulaci teorie pomyslných jsoucen.

POZNÁMKA: Překlad do angličtiny W. D. Rosse lze nalést na strákách The Internet Classics Archive. Rossův překlad je přetištěn v The Complete Works of Aristotle Jonathana Barnse, ovšem např. Christopher Schields, současný významný znalec Aristotela, žádný z jeho překladů nikde nedoporučuje, viz SEP. Nevím, co by Schields v dané pasáži Rossovi vytknul, mně se např. nelíbí volné vkládání výrazů jako je 'subject' a 'predicate', které nejsou v řeckém originálu. Sám sice výraz ‘vypovídané’ (tj. predikát, lépe než Rezkův ‘přívlastek’) také vkládám, ovšem uvádím ho v hranatých závorkách.