Jaké má důsledky uvedená gramaticko-morfologické zvláštnost řeckého ‘εἶναι’ (absence aoristu a perfekta)?
Podle Kahna z toho vyplývají následující tři tendence řeckého myšlení:
(1) Představa věčnosti jako „stále přítomnosti, nerušeného stavu trvání“:
Bohové jsou u Homéra a Hésioda označováni jako ‘θεοί αἰέν ἔοντες’ („bohové napořád jsoucí“). V těchto kontextech ‘εἶναι’znamená „žít“ či „být naživu“ . V návaznosti na tento význam Anaxagorás a poté zřetelněji Parmenidés uvažují o věčném αρχή jako o nezrozeném (αγέννητoν) a nezanikajícím (ανώλεθρον).
(2) Opozice mezi bytím a stáváním-se:
Parmenides a poté Platón využívá durativních konotací ‘εἶναι’ pro kontrast s ‘γίγνεσθαι’, které se užívá jako aorist k ‘εἶναι’ a které vyjadřuje zrod, vznik, vynořování něčeho nového. Odtud pak vede cesta ke klasickému řeckému pojetí setrvalosti (stability) a uplývání (flux) jakožto protikladů.
(3) Nesouměřitelnost ‘εἶναι’ a naším moderně-středověkým pojetím existence:
Řecké ‘εἶναι’ má, jak jsme viděli, stabilní a trvalý ráz. Moderní pojem existence má naproti tomu konotace zcela odlišné, bližší ‘γίγνεσθαι’. Etymologicky vzato poukazuje ‘exsistere’ na to, co se vynořuje, vystupuje, např. „z temného pozadí do denního světla“, předpona ex- pak zdůrazňuje završení procesu. Slovy Ch. Kahna:
Existentia tedy není antitezí k dění, nýbrž je jakoby perfektem ke ‘γίγνεσθαι’: je to dosažený stav jakožto výsledek procesu vznikání. Významu existence také toto sloveso skutečně nabylo v perfektu: existující se chápalo doslova jako to, „co se vynořilo“, id quod exstitit. To, co vzešlo na světlo, je však v jistém smyslu nahodilé: vzejít nemuselo a jednou může právě tak i zaniknout. [... Aspektuální kontrast mezi esse a existere je částečně zachován ve španělském rozlišení ‘ser’ a ‘estar’... ] Vlivem biblického pojmu stvoření a na základě radikálního rozlišení esence a existence, které z něj vyplývá ve středověké nauce o stvořených bytostech, se tyto lingvistické konotace výrazu ‘existentia ’ zachovaly a na teoretické rovině rozvinuly v pojetí bytostného stavu, který je vnitřně provizorní a prekérní, protože na samém prahu nicoty. ... konotace trvalé stability, které jsou od významu ‘εἶναι’ neodělitelné, odlišují tedy řecké pojetí bytí od určitých rysů moderního chápání existence.“ (s. 77-78 podle Rezkova českého překladu z r. 1991 - za odkaz děkuji doc. Pavlovi Milko)
"re vera philosophiae corpus... agnoscere debet principatum philosophicae cogitationis...
ve skutečnosti musí každý filosofický systém ... přiznat prioritu filosofickému myšlení..."
(Fides et Ratio #4)
Svět – Země – Život
Zobrazují se příspěvky se štítkemexistence. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemexistence. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 21. ledna 2011
Řecké sloveso 'být' a pojem býtí 4 (durativ)
středa 19. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí 2
Spíše než indoevropská etymologie je pro nás ovšem průkazné užití a význam ‘εἶναι’ v dochovaných klasických řeckých filosofických textech. Chronologicky vzato bychom mohli začít Parmenidem (asi r. 515 – 450 př. Kr.) , ovšem vzhledem k obtížné interpretaci jeho díla se podívejme na zřejmější evidenci.
(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu. Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:
„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1).
Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:
„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“.
Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):
"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’ (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"
Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.
(2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).
Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“ Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).
Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true) a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.
(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu. Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:
„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1).
Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:
„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“.
Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):
"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’ (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"
Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.
(2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).
Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“ Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).
Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true) a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.
Štítky:
Aristotelés,
bytí,
existence,
Kahn Charles H.,
Platón,
pravda,
predikace,
Prótagorás,
relativismus,
Theaitétos
úterý 18. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí 1
Existenčně-predikativní dichotomii ohledně významů slovesa ‘εἶναι’ vytýká Kahn směšování syntaktické a sémantické roviny (viz 13.1.2011). Ze syntaktického hlediska někdy užíváme slovesnou sponu ‘ἐστί’ absolutně, aniž by následovalo další jméno, a někdy kopulativně, spolu s dalším jménem. Ze sémantického hlediska má pak někdy tato spona existenční význam, jímž tvrdíme reálnou existenci subjektu, a jindy pouze predikativní význam, kdy reálnou existenci subjektu netvrdíme. Ovšem – alespoň v klasické řečtině – absolutní užití nemusí vyjadřovat existenčního význam a kopulativní užití nemusí vyjadřovat čistě predikativní význam. Kahn dokonce ukazuje na to, že při absolutním užití má řecké ‘εἶναι’ většinou jiný význam než existenční a naopak, že kopulativní užití je v řečtině jen zřídka čistě predikativní. Základním významem (a to jak pro absolutní, tak pro kopulativní konstrukce) je podle Kahna význam veritativní (veridical).
Svou tezi dokládá Kahn stručně z indoevropské etymologie a obšírně z „filosofické mluvy“.Co se týče indoevropské etymologie, významy „je to tak“ a „je to pravda“ patří mezi nejstarší doložené nejen v řečtině (např. v užití dativu participia ‘τῷ ὄντι’ či adverbiálního ‘ὄντως’ ve významu „skutečně“ či „opravdu“ POZN), ale i v dalších indoevropských jazycích (pro participium prézentu *sont-, odvozeného ze slovesa *es-, se uchoval tento význam např. v sanskrtském ‘sat’ (सत्), ‘satya’ (सत्य) či anglickém ‘sooth’).
Svou tezi dokládá Kahn stručně z indoevropské etymologie a obšírně z „filosofické mluvy“.Co se týče indoevropské etymologie, významy „je to tak“ a „je to pravda“ patří mezi nejstarší doložené nejen v řečtině (např. v užití dativu participia ‘τῷ ὄντι’ či adverbiálního ‘ὄντως’ ve významu „skutečně“ či „opravdu“ POZN), ale i v dalších indoevropských jazycích (pro participium prézentu *sont-, odvozeného ze slovesa *es-, se uchoval tento význam např. v sanskrtském ‘sat’ (सत्), ‘satya’ (सत्य) či anglickém ‘sooth’).
POZN: Tyto významy jsou z attického dialektu, ještě častější jsou v iónském. Např. v Hérodotových Dějinách 1.30.3 Solón odpoví ‘τῷ ἐόντι χρησάμενοϛ’, tj. „podle pravdy“.
Štítky:
bytí,
existence,
Kahn Charles H.,
pravda,
predikace
čtvrtek 13. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí - John Stuart Mill
Podívejme se podrobněji na Kahnův článek "The Greek Verb “To Be” and the Concept of Being" (1966). Hlavní pointu svého článku vidí Kahn v retrospektivě jako počátek útoku proti "existenčně-predikativní dichotomii" a jako rehabilitaci dalších významů či užití 'být', především tzv. veritativního užití (veridical; viz předmluva k Essays on Being, 2009). Této dichotomi či spíše tetratomii, protože se k ní připočítávají i další významy 'být' (striktní identita a inkluze tříd) se dnes přezdívá Frege-Russelova teze, viz např. již probíraný článek Barry Millera (11.1.2011). Kahn ovšem kořeny této dichotomie/tetratomie sleduje až k Millovu System of Logic (vol. 1, 2) kniha I, kap. 4, §1 z r. 1843/1862. Odtud prý bylo toto pojetí převzato nejen v rodící se symbolické logice, ale i v gramatikách starořečtiny. Jedná se o natolik převratnou kapitolku s tak hlubokým dopadem na lingvistiku a filosofii 20. století, že ji zde s dovolením celou ocituji (z časových důvodů bez překladu):
[D] Důvodem jejich přehlédnutí byla neznalost jiných jazyků než řečtiny.
[E] Dvojznačnost pravděpodobně objevil Millův otec, James Mill (1773–1836, k jeho politickému myšlení viz SEP).
A proposition ... is a portion of discourse in which a predicate is affirmed or denied of a subject. ... but as we cannot conclude from merely seeing two names put together, that they are intended to be affirmed of denied of the other ... it is necessary that there should be some mode or form of indicating that such is the intention. .. . This is sometimes done by a slight alteration of one of the words, called an inflection ; as when we say, Fire burns... . But this function is more commonly fulfilled by the word is, when an affirmation is intended, is not, when a negation; or by some other part of the verb to be. The word which thus serves the purpose of a sign of predication is called as we formely observed, the copula. It is important that there should be no indistinctness in our conception of the nature and office of the copula; for confused notions respecting it are among the causes which have spread mysticism over the field of logic, and perverted its speculations into logomachies.
[A] It is apt to be supposed that the copula is something more than a mere sign of predication; that it also signifies existence. In the proposition, Socrates is just, it may seem to be implied not only that the quality just can be affirmed of Socrates, but moreover that Socrates is, that is to say exists. This, however, only show that there is an ambiguity in the word is; a word which not only performs the function of the copula in affirmations, but has also a meaning of its own, in virtue of which it may itself be made the predicate of a proposition. That the employment of it as a copula does not necessarily include the affirmation of existence, appears from such a proposition as this, A centaur is a fiction of the poets; where it cannot possibly be implied that a centaur exists, since the proposition itself expressly asserts that the thing has no real existence.
[B] Many volumes might be filled with the frivolous speculations concerning the nature of Being (τὸ ὄν, oὐσία, Ens, Entitas, Essentia, and the like) which have arisen from overlooking this double meaning of the word to be; from supposing that when it signifies to exist, and when it signifies to be some specified thing, as to be a man, to be Socrates, to be seen or spoken of, to be a phantom, even to be a nonentity, it must, still, at bottom, answer to the same idea; and that a meaning must be found for it which shall suit all these cases. The fog which rose from this narrow spot diffused itself at an early period over the whole surface of metaphysics. [C] Yet it becomes us not to triumph over the great intellects of Plato and Aristotle because we are now able to preserve ourselves from many errors into which they, perhaps inevitably, fell. The fireteazer of a modern steam-engine produces by his exertions far greater effects than Milo of Crotona could, but he is not therefore a stronger man. [D] The Greeks seldom knew any language but their own. This rendered it far more difficult for them than it is for us, to acquire a readiness in detecting ambiguities. One of the advantages of having accurately studied a plurality of languages, especially of those languages which eminent thinkers have used as the vehicle of their thoughs, is the practical lesson we learn respecting the ambiguities of words, by finding that the same word in one language corresponds, on different occasions, to different words in another. When not this exerciese, even the strongest understandings find it difficult to believe that things which have a common names, have not in some respect or other a common nature; and often expend much laboure not only unprofitably but mischievously (as was frequently done by the two philosphers just mentioned) in vain attempts to discover in what this common nature consists. But the habit once formed, intellects much inferior are capable of detecting even ambiguities which are common to many languages: and it is surprising that the one now under consideration, though it exists in the modern languages as well as in the ancient, should have been overlooked by almost all authors. [E] The quantity of futile speculation which had been causes by a misapprehension of the nature of the copula, was hinted at by Hobbes; but Mr. Mill (Analysis of the Human Mind, i. 126 et seqq.) was, I believe, the first who distinctly characterized the ambiguity, and pointed out how many errors in the received systems of philosophy it has had to answer for. It has indeed misled the moderns scarcely less than the ancients, though their mistakes, because our understandings are not yet so completely emancipated from their influence, do not appear equally irrational.
Mill zde tvrdí řadu věcí, z nichž bych rád vyzvihl následující:
[A] Slovesná spona 'je' má dva základní (a zcela odlišné) významy: predikativní a existenční. Argument: predikujeme i o neexistujích subjektech.
[B] Přehlédnutí této dvojznačnosti vedlo k metafyzickým pseudoproblémům ohledně bytí a spřízněných témat.
[C] To, že je nám tato dvojznačnost jasná, neznamená, že jsme chytřejší než Platón či Aristotelés, kteří ji přehlédli.Mill zde tvrdí řadu věcí, z nichž bych rád vyzvihl následující:
[A] Slovesná spona 'je' má dva základní (a zcela odlišné) významy: predikativní a existenční. Argument: predikujeme i o neexistujích subjektech.
[B] Přehlédnutí této dvojznačnosti vedlo k metafyzickým pseudoproblémům ohledně bytí a spřízněných témat.
[D] Důvodem jejich přehlédnutí byla neznalost jiných jazyků než řečtiny.
[E] Dvojznačnost pravděpodobně objevil Millův otec, James Mill (1773–1836, k jeho politickému myšlení viz SEP).
Štítky:
bytí,
existence,
Kahn Charles H.,
logika,
metafyzika,
Mill James Stuart,
predikace
úterý 11. ledna 2011
Barry Miller o existenci: úvod 2
Dokončení překladu úvodu:
"Nyní je pravděpodobně v rozumné míře jasné, že otázka existence je neoddělitelně spjata s významem termínu ‘existuje’. V některých jazycích plní funkci tohoto predikátu výraz ‘je’ a dokonce i v angličtině najdeme archaická užití ‘je’ v této roli. Při diskusi o existenci se proto budeme zabývat i predikáty ‘je’ a ‘existuje’. V této otázce převládá mezi současnými analytickými filosofy názor, který lze shrnout do dvou tezí. První teze postuluje Frege-Russellovo rozlišení mezi čtyřmi různými významy ‘je’ — existenčním, identitním, predikativním a třídně-inkluzivním:
* ‘Sokratés je’, symbolicky: ∃x(x=Sokratés).
* ‘Cicero je Tully’, symbolicky: Cicero=Tully.
* ‘Sokratés je moudrý’, symbolicky: Moudrý(Sokratés).
* ‘Člověk je živočich’, symbolicky: ∀x(Člověk(x) → Živočich(x)).
Podle tohoto pojetí různá užití ‘je’ zahrnují různé významy, dokonce tak různé, že nemají vůbec nic společného. Jinými slovy se jedná o čistě náhodnou víceznačnost tohoto slova, tedy ani systematickou ani analogickou víceznačnost, podle níž by různé významy byly spřízněné i když nikoli jednoznačné (ani zčásti).
Druhou tezi, kterou mnozí, byť ne všichni, analytičtí filosofové zastávají, bychom mohli shrnout do známého dikta ‘existence není predikát’. Tedy přesněji vzato bychom měli spíše říci ‘existence není vlastnost prvního řádu’ či ‘"existovat" není predikátem prvního řádu’. Dříve než se podíváme na na současné názory na první a druhou tezi bude užitečné připomenout si to, co o existenci a korelativně i o ‘je’ and ‘existuje’ jakožto slovesech bytí říkají někteří dřívější filosofové."
Miller svůj článek na SEP rozdělil do následujících sekcí:
1. Starší názory (Aristotelés, Avicenna, Tomáš, Hume, Kant, Frege)
2. Otázky vyvolané historickým přehledem
3. Argumenty pro Fregovo pojetí ‘existuje’
4. Kritika Fregova pojetí
5. Argumenty pro dvojí užití ‘existuje’
6. Argumenty pro odlišení ‘existuje’ a ‘je’
7. Kritika prvořádového užití
Argumenty proti prvořádovému užití ‘existuje’
Snaha omezit důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
8. Ontologické důsledky debaty
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu druhého řádu
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
Časem bych se rád Millerovým dílem zabýval hloubějí, nyní mě ale čeká Charles H. Kahn se svými hloubkovými analýzami bytí v řecké filosofii.
"Nyní je pravděpodobně v rozumné míře jasné, že otázka existence je neoddělitelně spjata s významem termínu ‘existuje’. V některých jazycích plní funkci tohoto predikátu výraz ‘je’ a dokonce i v angličtině najdeme archaická užití ‘je’ v této roli. Při diskusi o existenci se proto budeme zabývat i predikáty ‘je’ a ‘existuje’. V této otázce převládá mezi současnými analytickými filosofy názor, který lze shrnout do dvou tezí. První teze postuluje Frege-Russellovo rozlišení mezi čtyřmi různými významy ‘je’ — existenčním, identitním, predikativním a třídně-inkluzivním:
* ‘Sokratés je’, symbolicky: ∃x(x=Sokratés).
* ‘Cicero je Tully’, symbolicky: Cicero=Tully.
* ‘Sokratés je moudrý’, symbolicky: Moudrý(Sokratés).
* ‘Člověk je živočich’, symbolicky: ∀x(Člověk(x) → Živočich(x)).
Podle tohoto pojetí různá užití ‘je’ zahrnují různé významy, dokonce tak různé, že nemají vůbec nic společného. Jinými slovy se jedná o čistě náhodnou víceznačnost tohoto slova, tedy ani systematickou ani analogickou víceznačnost, podle níž by různé významy byly spřízněné i když nikoli jednoznačné (ani zčásti).
Druhou tezi, kterou mnozí, byť ne všichni, analytičtí filosofové zastávají, bychom mohli shrnout do známého dikta ‘existence není predikát’. Tedy přesněji vzato bychom měli spíše říci ‘existence není vlastnost prvního řádu’ či ‘"existovat" není predikátem prvního řádu’. Dříve než se podíváme na na současné názory na první a druhou tezi bude užitečné připomenout si to, co o existenci a korelativně i o ‘je’ and ‘existuje’ jakožto slovesech bytí říkají někteří dřívější filosofové."
Miller svůj článek na SEP rozdělil do následujících sekcí:
1. Starší názory (Aristotelés, Avicenna, Tomáš, Hume, Kant, Frege)
2. Otázky vyvolané historickým přehledem
3. Argumenty pro Fregovo pojetí ‘existuje’
4. Kritika Fregova pojetí
5. Argumenty pro dvojí užití ‘existuje’
6. Argumenty pro odlišení ‘existuje’ a ‘je’
7. Kritika prvořádového užití
Argumenty proti prvořádovému užití ‘existuje’
Snaha omezit důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
8. Ontologické důsledky debaty
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu druhého řádu
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
Časem bych se rád Millerovým dílem zabýval hloubějí, nyní mě ale čeká Charles H. Kahn se svými hloubkovými analýzami bytí v řecké filosofii.
pondělí 10. ledna 2011
Barry Miller o existenci: úvod 1
Minulý týden jsme narazili na existenční užití slovesa ‘být’ k jehož rozlišení od predikativního užití se ještě vrátíme v souvislosti s průkopnickými pracemi Charlese H. Kahna.
Jako jakási motivační odbočka k tématu bytí/existence nám poslouží článek o existenci australského filosofa Barry Millera (SEP). Zde je překlad první části úvodu:
"Podobně jako mnoho jiných filosoficky zajímavých pojmů je existence na jednu stranu důvěrně známá a na druhou stranu těžko pochopitelná. I když s užíváním slovesa 'existovat' nemáme více problémů než s násobením dvěma, máme více než jen malé potíže, když máme říci, co vlastně existence je. Existování se zdá přinejmenším tak všední jako je chození či hladovědí. Nicméně, když řekneme ‘Tomáš má hlad’ anebo ‘Tomáš jde’, může to být novinka pro ty, kteří se nenachází v Tomášově blízkosti, zatímco když řekneme ‘Tomáš existuje’, není to pro nikoho, kdo by znal Tomáše, nic nového a pro toho, kdo ho nezná, by to bylo pouze matoucí. Nebo také víme, jaké je to být hladový nebo jdoucí - ale jaké je to být existující? O jaký druh zkušenosti se jedná? Je to snad zkušenost být jedním či být identický se sebou? Nebo ještě jinak: je snadné ukázat, co míníme tím, že Tomáš jde, ovšem Tomášovo existování je stěží něco, co můžeme někomu ukázat. Na první pohled by se tedy zdálo, že nemáme vůbec žádnou možnost vysvětlit, co je to existování.
Bylo by svůdné domnívat se, že ‘Tomáš existuje’ znamená pouze ‘Tomáš je reálný’. Toto je opravdu velmi přitažlivá myšlenka, protože predikát ‘realný’ se někdy nazývá "vylučovač" (excluder), čímž se má na mysli to, že nepřičítá Tomášovi nic kladného, ale pouze čistě záporným způsobem vylučuje Tomáše z toho, že by byl imaginární, mýtický, fiktivní a podobně. Řekneme-li, že ‘existuje’ znamená ‘je reálný’, pak mimo jiné říkáme to, že Tomášovi nepřičítáme nic kladného; to by výrazně ulehčilo naší frustraci z toho, že tak pohotově užíváme ‘existuje’, aniž bychom tušili, že tím něco kladného přičítáme Tomášovi. Objev, že mu tím vlastně nic kladného nepřičítáme, bychom přijali s úlevou.
Naneštěstí, toto nestačí, neboť mezi všemi zápory, které by predikát ‘je reálný’ uvaloval na Tomáše, je nejen ‘není imaginární’, ‘není mytický’, atd. ale i ‘není neexistující’. Předpokládejme, že věštec předpověděl to, že za dva roky se Vildovi a Marii narodí syn, který bude pojmenován ‘Tomáš’. Když se předpověď konečně splní, můžeme si představit, že věštec vítězoslavně hlásí ‘Tomáš konečně existuje, přesně jak jsem předpověděl, že bude’. Kdyby ‘existuje’ byl vylučující predikát jako ‘je reálný’, pak by bylo možné věštci rozumět jen tak, že něco vylučuje z Tomáše - a v tomto případě by to byla neexistence. To, co tedy věštec říká, tj. ‘Tomáš konečně existuje’, může znamenat pouze ‘Tomáš není neexistující’. A pokud má opravdu na mysli toto, pak bychom měli právo zeptat se ho, kdy vůbec o Tomášovi můžeme říci, že je neexistující či že neexistuje? Před tím než Tomáš existuje bychom k němu ve skutečnosti vůbec nemohli referovat a nemohli bychom mu tedy přičítat žádnou vlastnost, dokonce ani vlastnost být neexistujícím. Jakkoli tedy návrh vypadal slibně ‘Tomáš existuje’ nelze chápat jednoduše jako ‘Tomáš je reálný’.
Selhání v pokusu o interpretaci slovesa ‘existuje’ jako ‘je reálný’ samozřejmě ponechává prostor k dalším návrhům jak nahradit toto slovo jedním či vícero jinými výrazy, abychom tak ukázali proč naše původní nespokojenost ohledně existence není namístě a je planá. Pokud se někdo domnívá, že ‘existuje’ lze snadno nahradit jiným (méně problematickým) výrazem, nevznikne problém s míněním, že existence je nějaká vlastnost či atribut. Naopak, pokud si někdo myslí, že se nelze tímto způsobem slovesa ‘existuje’ zbavit, pak bude jistě mít sklon k tomu pokračovat v hledání odpovědi na problém toho, co to vlastně existence je."
Jako jakási motivační odbočka k tématu bytí/existence nám poslouží článek o existenci australského filosofa Barry Millera (SEP). Zde je překlad první části úvodu:
"Podobně jako mnoho jiných filosoficky zajímavých pojmů je existence na jednu stranu důvěrně známá a na druhou stranu těžko pochopitelná. I když s užíváním slovesa 'existovat' nemáme více problémů než s násobením dvěma, máme více než jen malé potíže, když máme říci, co vlastně existence je. Existování se zdá přinejmenším tak všední jako je chození či hladovědí. Nicméně, když řekneme ‘Tomáš má hlad’ anebo ‘Tomáš jde’, může to být novinka pro ty, kteří se nenachází v Tomášově blízkosti, zatímco když řekneme ‘Tomáš existuje’, není to pro nikoho, kdo by znal Tomáše, nic nového a pro toho, kdo ho nezná, by to bylo pouze matoucí. Nebo také víme, jaké je to být hladový nebo jdoucí - ale jaké je to být existující? O jaký druh zkušenosti se jedná? Je to snad zkušenost být jedním či být identický se sebou? Nebo ještě jinak: je snadné ukázat, co míníme tím, že Tomáš jde, ovšem Tomášovo existování je stěží něco, co můžeme někomu ukázat. Na první pohled by se tedy zdálo, že nemáme vůbec žádnou možnost vysvětlit, co je to existování.
Bylo by svůdné domnívat se, že ‘Tomáš existuje’ znamená pouze ‘Tomáš je reálný’. Toto je opravdu velmi přitažlivá myšlenka, protože predikát ‘realný’ se někdy nazývá "vylučovač" (excluder), čímž se má na mysli to, že nepřičítá Tomášovi nic kladného, ale pouze čistě záporným způsobem vylučuje Tomáše z toho, že by byl imaginární, mýtický, fiktivní a podobně. Řekneme-li, že ‘existuje’ znamená ‘je reálný’, pak mimo jiné říkáme to, že Tomášovi nepřičítáme nic kladného; to by výrazně ulehčilo naší frustraci z toho, že tak pohotově užíváme ‘existuje’, aniž bychom tušili, že tím něco kladného přičítáme Tomášovi. Objev, že mu tím vlastně nic kladného nepřičítáme, bychom přijali s úlevou.
Naneštěstí, toto nestačí, neboť mezi všemi zápory, které by predikát ‘je reálný’ uvaloval na Tomáše, je nejen ‘není imaginární’, ‘není mytický’, atd. ale i ‘není neexistující’. Předpokládejme, že věštec předpověděl to, že za dva roky se Vildovi a Marii narodí syn, který bude pojmenován ‘Tomáš’. Když se předpověď konečně splní, můžeme si představit, že věštec vítězoslavně hlásí ‘Tomáš konečně existuje, přesně jak jsem předpověděl, že bude’. Kdyby ‘existuje’ byl vylučující predikát jako ‘je reálný’, pak by bylo možné věštci rozumět jen tak, že něco vylučuje z Tomáše - a v tomto případě by to byla neexistence. To, co tedy věštec říká, tj. ‘Tomáš konečně existuje’, může znamenat pouze ‘Tomáš není neexistující’. A pokud má opravdu na mysli toto, pak bychom měli právo zeptat se ho, kdy vůbec o Tomášovi můžeme říci, že je neexistující či že neexistuje? Před tím než Tomáš existuje bychom k němu ve skutečnosti vůbec nemohli referovat a nemohli bychom mu tedy přičítat žádnou vlastnost, dokonce ani vlastnost být neexistujícím. Jakkoli tedy návrh vypadal slibně ‘Tomáš existuje’ nelze chápat jednoduše jako ‘Tomáš je reálný’.
Selhání v pokusu o interpretaci slovesa ‘existuje’ jako ‘je reálný’ samozřejmě ponechává prostor k dalším návrhům jak nahradit toto slovo jedním či vícero jinými výrazy, abychom tak ukázali proč naše původní nespokojenost ohledně existence není namístě a je planá. Pokud se někdo domnívá, že ‘existuje’ lze snadno nahradit jiným (méně problematickým) výrazem, nevznikne problém s míněním, že existence je nějaká vlastnost či atribut. Naopak, pokud si někdo myslí, že se nelze tímto způsobem slovesa ‘existuje’ zbavit, pak bude jistě mít sklon k tomu pokračovat v hledání odpovědi na problém toho, co to vlastně existence je."
pátek 7. ledna 2011
Bytí a nebytí v češtině: První seznámení 2
V současné češtině a v řadě jiných jazyků můžeme na první pohled použít sloves ‘být/nebýt’ a jejich tvary (‘je/není’, ‘jsoucí/nejsoucí’, apod.) ve dvou základních významech: predikativním a existenčním. Predikativní význam je vyjádřen např. ve větách ‘Micka je/není kočka’ či ‘lidé jsou/nejsou dobří’. V tomto užití slouží ‘je/není’ jako spona (kopula) dvou či více jmen tak, že vznikne výpověď: x je/není P (subjekt je predikát). Existenční význam je pak vyjádřen např. ve větách ‘Jára Cimrman je/není’ či ‘upíři jsou/nejsou’ (slovo ‘je/není’přitom vyslovíme s důrazem). Častěji ovšem v podobných situacích a významech užíváme sloveso ‘existovat’.
Podívejme se pro zajímavost na etymologii sloves ‘být’ a ‘existovat’ podle českých slovníků. Etymologie slovesa ‘být’ jde prý přes praslovanské *byti k praindoevropskému *bheu- ve významu „růst“ a „vznikat“, zachovaném např. v řeckém ‘φύομαι’ či v českém ‘bylina’. V časování se toto sloveso doplňuje s tvary ‘jsem’, ‘je’, které má svůj původ v praindoveropském *es-, z něhož odvozuje příslušné tvary většina indoevropských jazyků, viz např. řecké ‘εἶμι/ἐστί’, latinské ‘sum/est’ či anglické ‘am/is’. Sloveso ‘být’ souvisí s výrazy jako ‘bytost’, ‘bytelný’, ‘bývat’, ‘bývalý’ a odvozujeme z něj slovesa jako např. ‘nabývat’, ‘pozbývat’, ‘pobývat’, ‘přebývat’, ‘obývat’, ‘přibývat’, ‘ubývat’, ‘zbývat’ apod. K proměnám jeho významu říká Václav Machek v Etymologickém slovníku (1957) toto:
Prvotní význam ‘růsti, vznikat’ ... se rozšiřuje na ‘býti, existovati’ (lat. fuī; stind. bhávati stává se), odtud přibýti (= objeviti se navíc) ... Šimon Ondruš ... vidí v bheu- původní význam ‘hýbati se, jíti, běžeti’ (je prý zachován v odvozené slovesné podobě φεύγω, ‘utíkám’), stind. bhávati je nejen ‘býti, státi se’, ale i ‘přijíti’. Původní význam u bhu-sr- ( = bystrъ) a bhu-dr- byl tedy ‘pohyblivý, chytrý, bystrý’. Významy ‘růsti’ (φύω, φύομαι), ‘buditi’ (praslovanské bhou-d-), ‘bdíti’ (bhu-d-) a ‘býti’ (bhū-) jsou prý u kořene bheu/bhou- odvozené, sekundární.
Vidíme, že podle Machka (resp. Ondruše) nás původní význam slovesa ‘být’ vede k chápání bytí jako pohybování se nebo činnosti („bytování“ či „existování“) jednotlivin. Výsledkem této činnosti je existence jednotliviny. Toto slovo ovšem není zdaleka tak prastaré jako ‘bytí’, skládá se z latinské předpony ‘ex-’ („vy-“) a slovesa ‘sistere’ („zastavit“, „stavět“) a co do etymologie znamená něco jako „vystupovat“, „vycházet najevo“ či „vyskytovat se“.
Povšimněme si, že obě slovesa (‘být’ a ‘existovat’) můžeme v existenčním významu neproblematicky pojit jak se jmény jednotlivin (vlastními jmény), tak se jmény druhů (obecnými jmény). Tím se liší čeština např. od němčiny, kde (zdá se) pojíme sloveso ‘existieren’ spíše se singulárními výroky (‘Leo Sachse existiert’) a nikoli s generálními, kde se spíše užívá konstrukce ‘es gibt’ (‘es gibt Menshen’). Důležitější je ovšem jiné pozorování: pokud bychom přihlíželi pouze k etymologii, očekávali bychom, že sloveso ‘existovat’ je v nějakém smyslu slova slabší než ‘být’, tj. že mohou existovat věci, které nejsou – něco, co se sice vyskytuje, ale je to nečinné, neběhá to a neroste. Kandidáty na existující nejsoucna v tomto smyslu by byly různé Pythagorejské či Platónské objekty. Ve skutečnosti se v současném filosofické úzu prosadil přesně opačný úzus: pokud dochází u některých myslitelů k rozlišení mezi jsoucím a existujícím, pak pouze některé ale ne všechny jsoucí věci jsou navíc i existující. Tento fakt nás upozorňuje na to, že i z čistě lingvistického hlediska je kolem užívání slov ‘být/nebýt’ či ‘existovat/neexistovat’ řada problémů a zmatků, které je třeba dále vyjasnit.
Podívejme se pro zajímavost na etymologii sloves ‘být’ a ‘existovat’ podle českých slovníků. Etymologie slovesa ‘být’ jde prý přes praslovanské *byti k praindoevropskému *bheu- ve významu „růst“ a „vznikat“, zachovaném např. v řeckém ‘φύομαι’ či v českém ‘bylina’. V časování se toto sloveso doplňuje s tvary ‘jsem’, ‘je’, které má svůj původ v praindoveropském *es-, z něhož odvozuje příslušné tvary většina indoevropských jazyků, viz např. řecké ‘εἶμι/ἐστί’, latinské ‘sum/est’ či anglické ‘am/is’. Sloveso ‘být’ souvisí s výrazy jako ‘bytost’, ‘bytelný’, ‘bývat’, ‘bývalý’ a odvozujeme z něj slovesa jako např. ‘nabývat’, ‘pozbývat’, ‘pobývat’, ‘přebývat’, ‘obývat’, ‘přibývat’, ‘ubývat’, ‘zbývat’ apod. K proměnám jeho významu říká Václav Machek v Etymologickém slovníku (1957) toto:
Prvotní význam ‘růsti, vznikat’ ... se rozšiřuje na ‘býti, existovati’ (lat. fuī; stind. bhávati stává se), odtud přibýti (= objeviti se navíc) ... Šimon Ondruš ... vidí v bheu- původní význam ‘hýbati se, jíti, běžeti’ (je prý zachován v odvozené slovesné podobě φεύγω, ‘utíkám’), stind. bhávati je nejen ‘býti, státi se’, ale i ‘přijíti’. Původní význam u bhu-sr- ( = bystrъ) a bhu-dr- byl tedy ‘pohyblivý, chytrý, bystrý’. Významy ‘růsti’ (φύω, φύομαι), ‘buditi’ (praslovanské bhou-d-), ‘bdíti’ (bhu-d-) a ‘býti’ (bhū-) jsou prý u kořene bheu/bhou- odvozené, sekundární.
Vidíme, že podle Machka (resp. Ondruše) nás původní význam slovesa ‘být’ vede k chápání bytí jako pohybování se nebo činnosti („bytování“ či „existování“) jednotlivin. Výsledkem této činnosti je existence jednotliviny. Toto slovo ovšem není zdaleka tak prastaré jako ‘bytí’, skládá se z latinské předpony ‘ex-’ („vy-“) a slovesa ‘sistere’ („zastavit“, „stavět“) a co do etymologie znamená něco jako „vystupovat“, „vycházet najevo“ či „vyskytovat se“.
Povšimněme si, že obě slovesa (‘být’ a ‘existovat’) můžeme v existenčním významu neproblematicky pojit jak se jmény jednotlivin (vlastními jmény), tak se jmény druhů (obecnými jmény). Tím se liší čeština např. od němčiny, kde (zdá se) pojíme sloveso ‘existieren’ spíše se singulárními výroky (‘Leo Sachse existiert’) a nikoli s generálními, kde se spíše užívá konstrukce ‘es gibt’ (‘es gibt Menshen’). Důležitější je ovšem jiné pozorování: pokud bychom přihlíželi pouze k etymologii, očekávali bychom, že sloveso ‘existovat’ je v nějakém smyslu slova slabší než ‘být’, tj. že mohou existovat věci, které nejsou – něco, co se sice vyskytuje, ale je to nečinné, neběhá to a neroste. Kandidáty na existující nejsoucna v tomto smyslu by byly různé Pythagorejské či Platónské objekty. Ve skutečnosti se v současném filosofické úzu prosadil přesně opačný úzus: pokud dochází u některých myslitelů k rozlišení mezi jsoucím a existujícím, pak pouze některé ale ne všechny jsoucí věci jsou navíc i existující. Tento fakt nás upozorňuje na to, že i z čistě lingvistického hlediska je kolem užívání slov ‘být/nebýt’ či ‘existovat/neexistovat’ řada problémů a zmatků, které je třeba dále vyjasnit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
