Druhé svatojánské symposium k interpretaci Dao De Jingu s názvem "Starý mistr a trvalá udržitelnost" se koná tuto středu až pátek 28.-30. prosince 2011 ve Sv. Janu p. Skalou. (Jsem sice oficiálně spolupořadatelem, ovšem tentokrát veškerou organizační tíhu nesl dr. Fellner, sotva jsem si na poslední chvíli stačil připravit příspěvek). Plánovaný program byl naneštěstí ochuzen tím, že Zhuan Yuan na poslední chvíli nedostala vízum a Olga Lomová se také z osobních důvodů omluvila. Program byl tedy následující:
STŘEDA:
Martina Štěpinová: Trvalá udržitelnost - akceptovatelná pro středověkou filosofii?
Rostislav Fellner: Čínština coby svět psaný znaky.
Jan Slavík: O Starém mistrovi se praví…
Daniel D. Novotný: Co měl v umyslu Laozi říci? Poznámky k hermeneutice textu Laozi.
Jan Beran: Společné myšlení a společné pasáže knih Laozi a Liezi.
ČTVRTEK
Rostislav Fellner: Více o trvalé udržitelnosti z pohledu Starého Mistra.
Marina Čarnogurská: Laoc´ove metafyzické vízie, zverejnené v knihe Wen c´, v komparácii s modernymi prirodovedeckymi poznatkami o podstate bytia.
Rostislav Fellner: Sémantická interpretace konstitutivních složek čínských znaků v kontextu hermeneutického rozkrývání obsahu Tao te ťingu: Témata otevřená v kapitolách 1 – 2.
Obzvláště zajímavé byly diskuse, např. nad možností "správné" interpretace (já+Slavík vs. Štěpinová), nad pojmem qi (Beran vs. Slavík), nad smysluplností aplikace pojmů moderní fyziky na staročínské myšlení (Slavík+Štěpinová vs. Čarnogurská), nad metafyzičností DDJ (Čarnogurská vs. Fellner), atd.
PÁTEK
Už jsem naneštěstí nestihl.
pátek 30. prosince 2011
pondělí 5. prosince 2011
24 tomistických tezí
5. Bůh
22. Že Bůh je, nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani nedokazujeme a priori, ale a posteriori, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupem od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z událostí způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.
23. Protože je božská esence totožná s aktuálností samého bytí, tj. je samotným subsistujícím bytím, je nám zřetelně ustavena v jakémsi svém metafyzickém charakteru. Tím nám ukazuje důvod své nekonečné dokonalosti.
24. Bůh je tedy čistotou svého bytí oddělen od všech konečných věcí. Z toho plyne, že svět nemůže od Boha pocházet jinak než stvořením. Dále pak to, že stvořitelská moc, která se v prvé řadě týká jsoucna jakožto jsoucna, není sdělitelná žádné konečné přirozenosti, a to ani zázrakem. A konečně, že jakýkoli stvořený činitel může mít vliv na bytí jakéhokoli účinku pouze díky pohnutí přijatého od první příčiny.
22. Deum esse neque immediata intuitione percipimus, neque a priori demonstramus, sed utique a posteriori, hoc est, per ea quae facta sunt, ducto argumento ab effectibus ad causam: videlicet, a rebus quae moventur ad sui motus principium et primum motorem immobilem; a processu rerum mundanarum e causis inter se subordinatis, ad primam causam incausatam; a corruptibilibus quae aequaliter se habent ad esse et non esse, ad ens absolute necessarium; ab iis quae secundum minoratas perfectiones essendi, vivendi, intelligendi, plus et minus sunt, vivunt, intelligunt, ad eum qui est maxime intelligens, maxime vivens, maxime ens; denique, ab ordine universi ad intellectum separatum qui res ordinavit, disposuit, et dirigit ad finem.
23. Divina Essentia, per hoc quod exercitae actualitati ipsius esse indentificatur, seu per hoc quod est ipsum Esse subsistens, in sua veluti metaphysica ratione bene nobis constituta proponitur, et per hoc idem rationem nobis exhibet suae infirmitatis in perfectione.
24. Ipsa igitur puritate sui esse, a finitis omnibus rebus secernitur Deus. Inde infertur primo, mundum nonnisi per creationem a Deo procedere potuisse; deinde virtutem creativam, qua per se primo attingitur ens in quantum ens, nec miraculose ulli finitae natuarae communicabilem; nullum denique creatum agens in esse cuiuscumque effectus influere, nisi motione accepta a prima causa.
22. Že Bůh je, nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani nedokazujeme a priori, ale a posteriori, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupem od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z událostí způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.
23. Protože je božská esence totožná s aktuálností samého bytí, tj. je samotným subsistujícím bytím, je nám zřetelně ustavena v jakémsi svém metafyzickém charakteru. Tím nám ukazuje důvod své nekonečné dokonalosti.
24. Bůh je tedy čistotou svého bytí oddělen od všech konečných věcí. Z toho plyne, že svět nemůže od Boha pocházet jinak než stvořením. Dále pak to, že stvořitelská moc, která se v prvé řadě týká jsoucna jakožto jsoucna, není sdělitelná žádné konečné přirozenosti, a to ani zázrakem. A konečně, že jakýkoli stvořený činitel může mít vliv na bytí jakéhokoli účinku pouze díky pohnutí přijatého od první příčiny.
22. Deum esse neque immediata intuitione percipimus, neque a priori demonstramus, sed utique a posteriori, hoc est, per ea quae facta sunt, ducto argumento ab effectibus ad causam: videlicet, a rebus quae moventur ad sui motus principium et primum motorem immobilem; a processu rerum mundanarum e causis inter se subordinatis, ad primam causam incausatam; a corruptibilibus quae aequaliter se habent ad esse et non esse, ad ens absolute necessarium; ab iis quae secundum minoratas perfectiones essendi, vivendi, intelligendi, plus et minus sunt, vivunt, intelligunt, ad eum qui est maxime intelligens, maxime vivens, maxime ens; denique, ab ordine universi ad intellectum separatum qui res ordinavit, disposuit, et dirigit ad finem.
23. Divina Essentia, per hoc quod exercitae actualitati ipsius esse indentificatur, seu per hoc quod est ipsum Esse subsistens, in sua veluti metaphysica ratione bene nobis constituta proponitur, et per hoc idem rationem nobis exhibet suae infirmitatis in perfectione.
24. Ipsa igitur puritate sui esse, a finitis omnibus rebus secernitur Deus. Inde infertur primo, mundum nonnisi per creationem a Deo procedere potuisse; deinde virtutem creativam, qua per se primo attingitur ens in quantum ens, nec miraculose ulli finitae natuarae communicabilem; nullum denique creatum agens in esse cuiuscumque effectus influere, nisi motione accepta a prima causa.
sobota 3. prosince 2011
24 tomistických tezí
4. Poznání a vůle
18. Z nemateriálnosti nutně plyne rozumovost, a to tak, že stupni vzdálení se od materie odpovídá i stupeň rozumovosti. Přiměřeným objektem rozumu je obecně vzato samotné jsoucno. Vlastním předmětem lidského rozumu ve stavu sjednocení duše a těla jsou však esence abstrahované od materiálních podmínek.
19. Poznání tedy získáváme ze smyslově dostupných věcí. Ale protože to, co je takto smyslově vnímatelné, není aktuálně uchopitelné rozumem, je třeba připustit, že kromě rozumu myslícího ve formálním smyslu slova existuje v duši také aktivní schopnost abstrahovat rozumové obrazy z představ.
20. Prostřednictvím těchto obrazů přímo poznáváme obecné pojmy. Jednotlivé věci postihujeme jak smysly, tak i rozumem, a to reflexí představ. K poznání věcí duchovních dospíváme pomocí analogie.
21. Vůle rozum následuje, nepředchází jej. Nutně se snaží o to, co se jí předkládá jako dobro, které může po všech stránkách tuto snaživost naplnit. Mezi větším počtem dober, která se jí soud, jenž je možno změnit, předkládá jako žádoucí, svobodně volí. Volba tedy následuje po posledním praktickém soudu. To, že je daný soud poslední, však působí vůle.
18. Immaterialitatem necessario sequitur intellectualitas, et ita quidem ut secundum gradus elongationis a materia, sint quoque gradus intellectualitatis. Adaequatum intellectionis obiectum est communiter ipsum ens; proprium vero intellectus humani in praesenti statu unionis, quidditatibus abstractis a conditionibus materialibus continetur.
19. Cognitionem ergo accipimus a rebus sensibilibus. Cum autem sensibile non sit intelligibile in actu, praeter intellectum formaliter intelligentem, admittenda est in anima virtus activa, quae species intelligibiles a phantasmatibus abstrahat.
20. Per has species directe universalia cognoscimus; singularia sensu attingimus, tum etiam intellectu per conversionem ad phantasmata; ad cognitionem vero spiritualium per analogiam ascendimus.
21. Intellectum sequitur, no praecedit, voluntas, quae necessario appetit id quod sibi praesentatur tamquam bonum ex omni parte explens appetitum, sed inter plura bona, quae iudicio mutabili appetenda proponuntur, libere eligit. Sequitur proinde electio iudicium practicum ultimum; at quod sit ultimum, voluntas efficit.
18. Z nemateriálnosti nutně plyne rozumovost, a to tak, že stupni vzdálení se od materie odpovídá i stupeň rozumovosti. Přiměřeným objektem rozumu je obecně vzato samotné jsoucno. Vlastním předmětem lidského rozumu ve stavu sjednocení duše a těla jsou však esence abstrahované od materiálních podmínek.
19. Poznání tedy získáváme ze smyslově dostupných věcí. Ale protože to, co je takto smyslově vnímatelné, není aktuálně uchopitelné rozumem, je třeba připustit, že kromě rozumu myslícího ve formálním smyslu slova existuje v duši také aktivní schopnost abstrahovat rozumové obrazy z představ.
20. Prostřednictvím těchto obrazů přímo poznáváme obecné pojmy. Jednotlivé věci postihujeme jak smysly, tak i rozumem, a to reflexí představ. K poznání věcí duchovních dospíváme pomocí analogie.
21. Vůle rozum následuje, nepředchází jej. Nutně se snaží o to, co se jí předkládá jako dobro, které může po všech stránkách tuto snaživost naplnit. Mezi větším počtem dober, která se jí soud, jenž je možno změnit, předkládá jako žádoucí, svobodně volí. Volba tedy následuje po posledním praktickém soudu. To, že je daný soud poslední, však působí vůle.
18. Immaterialitatem necessario sequitur intellectualitas, et ita quidem ut secundum gradus elongationis a materia, sint quoque gradus intellectualitatis. Adaequatum intellectionis obiectum est communiter ipsum ens; proprium vero intellectus humani in praesenti statu unionis, quidditatibus abstractis a conditionibus materialibus continetur.
19. Cognitionem ergo accipimus a rebus sensibilibus. Cum autem sensibile non sit intelligibile in actu, praeter intellectum formaliter intelligentem, admittenda est in anima virtus activa, quae species intelligibiles a phantasmatibus abstrahat.
20. Per has species directe universalia cognoscimus; singularia sensu attingimus, tum etiam intellectu per conversionem ad phantasmata; ad cognitionem vero spiritualium per analogiam ascendimus.
21. Intellectum sequitur, no praecedit, voluntas, quae necessario appetit id quod sibi praesentatur tamquam bonum ex omni parte explens appetitum, sed inter plura bona, quae iudicio mutabili appetenda proponuntur, libere eligit. Sequitur proinde electio iudicium practicum ultimum; at quod sit ultimum, voluntas efficit.
pátek 2. prosince 2011
24 tomistických tezí
3. Duše
13. Tělesa se dělí na dvě skupiny: některá jsou živá a jiná jsou neživá. Aby se u živých těles nacházela v témže subjektu jak část pohybující, tak část pohybovaná, vyžaduje jejich substanciální forma označovaná slovem "duše" organickou dispozici čili různorodé části.
14. Vegetativní a smyslové duše neexistují ani nevznikají samy sebou, ale jsou pouze principem, jímž živý tvor existuje a žije. A protože jsou obě tyto duše naprosto závislé na materii, zanikají akcidentálně při zániku celku.
15. Naproti tomu lidská duše subsistuje sama o sobě. Je stvořena Bohem a vlitá v okamžiku, kdy existuje dostatečně disponovaný subjekt. Ze své povahy je nezničitelná a nesmrtelná.
16. Tatáž rozumová duše je spojena s tělem takovým způsobem, že je jeho jedinou substanciální formou. Jejím prostřednictvím je člověk jak člověkem, tak i živočichem, živou bytostí, tělesem, substancí i jsoucnem. Duše tedy uděluje člověku všechny esenciální stupně dokonalosti. Navíc tělu sděluje akt bytí, jímž sama existuje.
13. Corpora dividunt bifariam: quaedam enim sunt viventia, quaedam expertia vitae. In viventibus, ut in eodem subiecto pars movens et pars mota per se habeantur, forma substantialis, animae nomine designata, requirit organicam dispositionem, seu partes heterogeneas.
14. Vegetalis et sensilis ordinis animae nequaquam per se subsistunt, nec per se producuntur, sed sunt tantummodo ut principium vivens et vivit, et cum a materia se totis dependeant, corrupto composito, eo ipso per accidens corrumpuntur.
15. Contra, per se subsistit anima humana, quae, cum subiecto sufficienter disposito potest infundi, a Deo creatur, et sua natura incorruptibilis est atque immortalis.
16. Eadem anima rationalis ita unitur corpori, ut sit eiusdem forma substantialis unica, et per ipsam habet ut sit homo et animal et vivens et corpus et substantia et ens. Tribuit igitur anima homini omnem gradum perfectionis essentialem; insuper communicat corpori actum essendi quo ipsa est.
13. Tělesa se dělí na dvě skupiny: některá jsou živá a jiná jsou neživá. Aby se u živých těles nacházela v témže subjektu jak část pohybující, tak část pohybovaná, vyžaduje jejich substanciální forma označovaná slovem "duše" organickou dispozici čili různorodé části.
14. Vegetativní a smyslové duše neexistují ani nevznikají samy sebou, ale jsou pouze principem, jímž živý tvor existuje a žije. A protože jsou obě tyto duše naprosto závislé na materii, zanikají akcidentálně při zániku celku.
15. Naproti tomu lidská duše subsistuje sama o sobě. Je stvořena Bohem a vlitá v okamžiku, kdy existuje dostatečně disponovaný subjekt. Ze své povahy je nezničitelná a nesmrtelná.
16. Tatáž rozumová duše je spojena s tělem takovým způsobem, že je jeho jedinou substanciální formou. Jejím prostřednictvím je člověk jak člověkem, tak i živočichem, živou bytostí, tělesem, substancí i jsoucnem. Duše tedy uděluje člověku všechny esenciální stupně dokonalosti. Navíc tělu sděluje akt bytí, jímž sama existuje.
13. Corpora dividunt bifariam: quaedam enim sunt viventia, quaedam expertia vitae. In viventibus, ut in eodem subiecto pars movens et pars mota per se habeantur, forma substantialis, animae nomine designata, requirit organicam dispositionem, seu partes heterogeneas.
14. Vegetalis et sensilis ordinis animae nequaquam per se subsistunt, nec per se producuntur, sed sunt tantummodo ut principium vivens et vivit, et cum a materia se totis dependeant, corrupto composito, eo ipso per accidens corrumpuntur.
15. Contra, per se subsistit anima humana, quae, cum subiecto sufficienter disposito potest infundi, a Deo creatur, et sua natura incorruptibilis est atque immortalis.
16. Eadem anima rationalis ita unitur corpori, ut sit eiusdem forma substantialis unica, et per ipsam habet ut sit homo et animal et vivens et corpus et substantia et ens. Tribuit igitur anima homini omnem gradum perfectionis essentialem; insuper communicat corpori actum essendi quo ipsa est.
čtvrtek 1. prosince 2011
24 tomistických tezí
2. Substance a akcidenty
5. V každém tvoru je kromě toho reálné složení subsistujícího subjektu s druhotně přidanými formami neboli akcidenty. To by však nebylo myslitelné, kdyby bytí nebylo přijímáno v od sebe odlišné esenci.
6. Kromě absolutních akcidentů je také akcident relativní neboli vztah k něčemu. Ačkoli vztah k něčemu sám o sobě neoznačuje ve vlastním smyslu něco, co v něčem tkví, má často příčinu ve věcech, a tudíž i reálnou jsoucnost odlišnou od subjektu.
7. Duchovní tvor je ve své esenci naprosto jednoduchý. Zůstává v něm však dvojí složení, a to složení esence s bytím a složení substance s akcidenty.
8. Tělesný tvor je co do své esence složený z potence a aktu. Tato potence a akt se v řádu esence označují slovy "materie" a "forma".
9. Žádná z obou těchto částí (tj. materie a formy) nemá bytí sama sebou, žádná z nich sama sebou nevzniká nebo nezaniká a žádná z nich nespadá do nějaké kategorie - leda nepřímo jakožto substanciální princip.
10. Přestože je tělesná přirozenost vždy provázena rozlehlostí zahrnující spojité části, není pro těleso totéž být substancí a být kvantitativní. Substance je totiž ze své povahy nedělitelná, nikoli ovšem na způsob bodu, ale na způsob toho, co je mimo řád rozlehlosti. Kvantita, která uděluje substanci rozlehlost, se od substance reálně odlišuje a je v pravém smyslu akcidentem.
11. Materie značená kvantitou je principem individuace, tj. numerické odlišnosti jednoho individua od druhého v rámci téže druhové přirozenosti. Tato odlišnost však nemůže nastat u čistě duchovních bytostí.
12. Účínkem kvantity je vymezující přítomnost tělesa v nějakém místě, a to pouze v jednom místě, i kdyby na těleso působila jakákoli moc.
5. Est preterea in omni creatura realis compositio subiecti subsistentis cum formis secundario additis, sive accidentibus: ea vero, nisi esse realiter in essentia reciperetur, intelligi non posset.
6. Preterea absoluta accidentia est etiam relativum sive ad aliquid. Quamvis enim ad aliquid non significet secundum propriam rationem aliquid alicui inhaerens, saepe tamen causam in rebus habet, et ideo realem entitatem distinctam a subiecto.
7. Creatura spiritualis est in sua essentia omnino simplex. Sed remanet in ea compositio duplex: essentiae cum esse et substantiae cum accidentibus.
8. Creatura vero corporalis est quad ipsam essentiam composita potentia et actu; quae potentia et actus ordinis essentiae, materiae et formae nominibus designantur.
9. Earum partium neutra per se esse habet, nec per se producitur vel corrumpitur, nec ponitur in praedicamento nisi reductive ut principium substantiale.
10. Etsi corpoream naturam extensio in partes integrales consequitur, non tamen idem est corpori esse substantiam et esse quantum. Substantia quippe ratione sui indivisibilis est, non quidem ad modum puncti se ad modum eius quod est extra ordinem dimensionis. Quantitas vero, quae extensionem substantiae tribuit, a substantia realiter differt, et est veri nominis accidens.
11. Quantitate signata materia principium est individuationis, id est numericae distinctionis, quae in puris spiritibus esse non potest, unius individui ab alio in eadem natura specifica.
12. Eadem efficitur quantitate ut corpus circumscriptive sit in loco, et in uno tantum loco de quacumque potentia per hunc modum esse possit.
5. V každém tvoru je kromě toho reálné složení subsistujícího subjektu s druhotně přidanými formami neboli akcidenty. To by však nebylo myslitelné, kdyby bytí nebylo přijímáno v od sebe odlišné esenci.
6. Kromě absolutních akcidentů je také akcident relativní neboli vztah k něčemu. Ačkoli vztah k něčemu sám o sobě neoznačuje ve vlastním smyslu něco, co v něčem tkví, má často příčinu ve věcech, a tudíž i reálnou jsoucnost odlišnou od subjektu.
7. Duchovní tvor je ve své esenci naprosto jednoduchý. Zůstává v něm však dvojí složení, a to složení esence s bytím a složení substance s akcidenty.
8. Tělesný tvor je co do své esence složený z potence a aktu. Tato potence a akt se v řádu esence označují slovy "materie" a "forma".
9. Žádná z obou těchto částí (tj. materie a formy) nemá bytí sama sebou, žádná z nich sama sebou nevzniká nebo nezaniká a žádná z nich nespadá do nějaké kategorie - leda nepřímo jakožto substanciální princip.
10. Přestože je tělesná přirozenost vždy provázena rozlehlostí zahrnující spojité části, není pro těleso totéž být substancí a být kvantitativní. Substance je totiž ze své povahy nedělitelná, nikoli ovšem na způsob bodu, ale na způsob toho, co je mimo řád rozlehlosti. Kvantita, která uděluje substanci rozlehlost, se od substance reálně odlišuje a je v pravém smyslu akcidentem.
11. Materie značená kvantitou je principem individuace, tj. numerické odlišnosti jednoho individua od druhého v rámci téže druhové přirozenosti. Tato odlišnost však nemůže nastat u čistě duchovních bytostí.
12. Účínkem kvantity je vymezující přítomnost tělesa v nějakém místě, a to pouze v jednom místě, i kdyby na těleso působila jakákoli moc.
5. Est preterea in omni creatura realis compositio subiecti subsistentis cum formis secundario additis, sive accidentibus: ea vero, nisi esse realiter in essentia reciperetur, intelligi non posset.
6. Preterea absoluta accidentia est etiam relativum sive ad aliquid. Quamvis enim ad aliquid non significet secundum propriam rationem aliquid alicui inhaerens, saepe tamen causam in rebus habet, et ideo realem entitatem distinctam a subiecto.
7. Creatura spiritualis est in sua essentia omnino simplex. Sed remanet in ea compositio duplex: essentiae cum esse et substantiae cum accidentibus.
8. Creatura vero corporalis est quad ipsam essentiam composita potentia et actu; quae potentia et actus ordinis essentiae, materiae et formae nominibus designantur.
9. Earum partium neutra per se esse habet, nec per se producitur vel corrumpitur, nec ponitur in praedicamento nisi reductive ut principium substantiale.
10. Etsi corpoream naturam extensio in partes integrales consequitur, non tamen idem est corpori esse substantiam et esse quantum. Substantia quippe ratione sui indivisibilis est, non quidem ad modum puncti se ad modum eius quod est extra ordinem dimensionis. Quantitas vero, quae extensionem substantiae tribuit, a substantia realiter differt, et est veri nominis accidens.
11. Quantitate signata materia principium est individuationis, id est numericae distinctionis, quae in puris spiritibus esse non potest, unius individui ab alio in eadem natura specifica.
12. Eadem efficitur quantitate ut corpus circumscriptive sit in loco, et in uno tantum loco de quacumque potentia per hunc modum esse possit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
