5. Bůh
22. Že Bůh je, nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani nedokazujeme a priori, ale a posteriori, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupem od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z událostí způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.
23. Protože je božská esence totožná s aktuálností samého bytí, tj. je samotným subsistujícím bytím, je nám zřetelně ustavena v jakémsi svém metafyzickém charakteru. Tím nám ukazuje důvod své nekonečné dokonalosti.
24. Bůh je tedy čistotou svého bytí oddělen od všech konečných věcí. Z toho plyne, že svět nemůže od Boha pocházet jinak než stvořením. Dále pak to, že stvořitelská moc, která se v prvé řadě týká jsoucna jakožto jsoucna, není sdělitelná žádné konečné přirozenosti, a to ani zázrakem. A konečně, že jakýkoli stvořený činitel může mít vliv na bytí jakéhokoli účinku pouze díky pohnutí přijatého od první příčiny.
22. Deum esse neque immediata intuitione percipimus, neque a priori demonstramus, sed utique a posteriori, hoc est, per ea quae facta sunt, ducto argumento ab effectibus ad causam: videlicet, a rebus quae moventur ad sui motus principium et primum motorem immobilem; a processu rerum mundanarum e causis inter se subordinatis, ad primam causam incausatam; a corruptibilibus quae aequaliter se habent ad esse et non esse, ad ens absolute necessarium; ab iis quae secundum minoratas perfectiones essendi, vivendi, intelligendi, plus et minus sunt, vivunt, intelligunt, ad eum qui est maxime intelligens, maxime vivens, maxime ens; denique, ab ordine universi ad intellectum separatum qui res ordinavit, disposuit, et dirigit ad finem.
23. Divina Essentia, per hoc quod exercitae actualitati ipsius esse indentificatur, seu per hoc quod est ipsum Esse subsistens, in sua veluti metaphysica ratione bene nobis constituta proponitur, et per hoc idem rationem nobis exhibet suae infirmitatis in perfectione.
24. Ipsa igitur puritate sui esse, a finitis omnibus rebus secernitur Deus. Inde infertur primo, mundum nonnisi per creationem a Deo procedere potuisse; deinde virtutem creativam, qua per se primo attingitur ens in quantum ens, nec miraculose ulli finitae natuarae communicabilem; nullum denique creatum agens in esse cuiuscumque effectus influere, nisi motione accepta a prima causa.
Žádné komentáře:
Okomentovat