V druhé části čtvrté kapitoly probírají autoři čtyři významné koncepce analytické etiky:
I. Utilitarianismus
Představitelé: Jeremy Bentham, John Stuart Mill, Henry Sidgwick. Podle utilitarianismu máme dělat v morálním smyslu to, co je dáno užitkem pro člověka, ke kterému daný čin vede (štestí, slast, atd.). Slovy Milla:
"... jednání [jsou] správná v míře v jakém směřují k prosazení štěstí, a špatná v té, v níž směřují k tomu, že jejich výsledkem je opak štěstí. Jako "štěstí" je míněn požitek (rozkoš) a nepřítomnost bolesti; jako "neštěstí" bolest a odepření požitku."(Utilitarianism, 1867, citát podle autorů, zatím jsem ho nedohledával)
Utilitarianism se dělí na utilitarianismus činu, který aplikuje princip maximalizace štestí na jednotlivé činy a utilitarianismus pravidel, který je aplikuje na pravidla. Mezi základní otázky utilitarianismus patří (1) co je to vlastně "štěstí" - odpovědi jdou od tělesných rozkoší až po dlouhodobé intelektuální požitky; (2) jak vlastně míru "štěstí" počítat, abychom ji mohli maximalizovat. Z hlediska klasifikace etických teorií je utilitarianismus teorie teleologická (konsekvencialistická), deskriptivistická (naturalistická) a kognitivistická. Některé formy utilitarianismu jsou nerelativistické, nicméně některé lze charakterizovat i jako relativistické.
II. Emotivismus
Představitelé: C.G. Ogden, A.J. Ayer, C.L.Stevenson, atd. Podle této teorie:
... nemá vyslovení mravních soudů za cíl popsat hodnocený předmět, ale vyjádřit kladnou či zápornou emoci (pocit), kterou předmět v mluvčím vyvolává. Řekneme-li tedy "X je dobré", nekonstatujeme podle emotivistů žádný fakt o X, ani nepřisuzujeme X žádnou vlastnost, ale vyjadřujeme svůj souhlasný, uznalý postoj k X. Tento postoj bychom mohli vyjádřit i bez užití výrazu "dobrý", například zvoláním "Hurá X!", specifickým tónem hlasu či v psaném projevu užitím nějakého speciálního symbolu ... Proto se o emotivismu někdy též hovoří jako o "hanba-hurá" teorii." S. 68.
Emotivismus dobře zapadá do logického pozitivismu podle něhož je třeba, aby smysluplné věty byly verifikovatelné/falzifikovatelné empiricky s použitím logických metod. (Etické věty se zdají smysluplné a přitom na první pohled neempirické, jejich převedením na emoce se stanou empirické).
Důsledkem emotivismu (a námitkou proti) je bezpředmětnost mravního sporu:
"Prohlásí-li někdo, že pitvání lidí za živa je zlo, a jiný mu oponuje, že to zlo není, naopak že takové jednání je dobré, nejsou zmínění dva lidé o nic víc ve sporu, než když prvý řekne, že vidí zprava, a druhý, že totéž vidí zleva. Žádná situace skutečného mravního konfliktu tak nemůže nastat." s. 69
Emotivismus je nedeskriptivistickou a nekognitivistickou teorií, víceméně relativistickou.
III. Intuicionismus
Představitelé: G. E. Moore, H. A. Prichard, W.D. Ross, aj. Podle této teorie dobrost je specifická, nedefinovatelná, vlastnost, která je neredukovatelná na vlastnosti přírodní. Tuto vlastnost poznáváme pomocí intuice nebo-li (morálního) nazírání, alespoň co se týče základních morálních principů (detaily je pak možné odvodit logicky). Jedním z problémů pro intuicionisty je vysvětlit existenci zásadních morálních sporů.
Intuicionismus je teorií deskriptivistickou (nenaturalistickou) a kognitivistickou (tj. morálním realismem).
IV. Univerzální preskriptivismus
Teorie R. M. Hara. Vychází z emotivismu podle něhož jazyk morálky slouží primárně k vyjádření postojů, které vedou k jednání, ovšem to podle Hara neznamená, že by morální soudy stály mimo sféru logické analyzovatelnosti. (Základem je logika příkazů neboli preskripcí; morální charakter jim dává zevšeobecnitelnost). Jedná se o nedeskriptivistickou a (umírněně) nekognitivistickou teorií s rysy relativismu.
"re vera philosophiae corpus... agnoscere debet principatum philosophicae cogitationis...
ve skutečnosti musí každý filosofický systém ... přiznat prioritu filosofickému myšlení..."
(Fides et Ratio #4)
Svět – Země – Život
Zobrazují se příspěvky se štítkemutilitarianismus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemutilitarianismus. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 12. března 2011
pátek 11. března 2011
Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 4a: Významné teorie analytické etiky)
V první části této kapitoly se autoři zabývají obecným dělením etických teorií. Základní dělení teorií:
(A) Teleologické: mravní aspekt směřuje k určitým cílům (tyto teorie se prý nazývají také jako konsekvencialistické ("následkové"), ovšem podle mého názoru by mezi ně spadal i můj oblíbený eudaimonismus, který je běžně s konsekvencialismem kontrastován.)
(B) Deontologické (označované také jako formalistické): mravní závaznost jako daná o sobě, bez ohledu na nějaké cíle.
Dále teorie dělíme na:
(A) deskriptivistické: etická tvrzení jsou pravdivá či nepravdivá
(B) nedeskriptivistické: etická tvrzení nelze hodnotit jako pravdivé či nepravdivé, protože "nepopisují nic existujícího nezávisle na lidských záměrech, postojích a představách o tom, co má být; jejich funkce je jiná než popisná." (s. 58)
Deskriptivistické teorie se dále dělí na naturalistické (podle nichž jsou morální vlastnosti redukovatelné na přírodní) a nenaturalistické (podle níchž jsou sui generis). Etický realismus je nenaturalistická deskriptivní teorie. Deskriptivistické teorie jsou předpokladem pro kognitivismus, podle něhož jsou etické pravdy poznatelné. Naopak, podle (umírněného) nekognitivismu žádné etické pravdy nemůžeme s jistotou poznat, ovšem přesto jsou nějak smysluplné. Ve vyhraněné podobě je nekognitivismus morálním skepticismem.
Etické teorie lze také dělíi na relativistické (etické soudy jsou vždy pravdivé pro někoho; dělíme dále na individuální či společenský morální relativismus) a nerelativistické.
(Některé charakteristiky jsou mírně upravené - celkově vzato se mi zdá toto dělení ne zcela povedené).
(A) Teleologické: mravní aspekt směřuje k určitým cílům (tyto teorie se prý nazývají také jako konsekvencialistické ("následkové"), ovšem podle mého názoru by mezi ně spadal i můj oblíbený eudaimonismus, který je běžně s konsekvencialismem kontrastován.)
(B) Deontologické (označované také jako formalistické): mravní závaznost jako daná o sobě, bez ohledu na nějaké cíle.
Dále teorie dělíme na:
(A) deskriptivistické: etická tvrzení jsou pravdivá či nepravdivá
(B) nedeskriptivistické: etická tvrzení nelze hodnotit jako pravdivé či nepravdivé, protože "nepopisují nic existujícího nezávisle na lidských záměrech, postojích a představách o tom, co má být; jejich funkce je jiná než popisná." (s. 58)
Deskriptivistické teorie se dále dělí na naturalistické (podle nichž jsou morální vlastnosti redukovatelné na přírodní) a nenaturalistické (podle níchž jsou sui generis). Etický realismus je nenaturalistická deskriptivní teorie. Deskriptivistické teorie jsou předpokladem pro kognitivismus, podle něhož jsou etické pravdy poznatelné. Naopak, podle (umírněného) nekognitivismu žádné etické pravdy nemůžeme s jistotou poznat, ovšem přesto jsou nějak smysluplné. Ve vyhraněné podobě je nekognitivismus morálním skepticismem.
Etické teorie lze také dělíi na relativistické (etické soudy jsou vždy pravdivé pro někoho; dělíme dále na individuální či společenský morální relativismus) a nerelativistické.
(Některé charakteristiky jsou mírně upravené - celkově vzato se mi zdá toto dělení ne zcela povedené).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
