V druhé části čtvrté kapitoly probírají autoři čtyři významné koncepce analytické etiky:
I. Utilitarianismus
Představitelé: Jeremy Bentham, John Stuart Mill, Henry Sidgwick. Podle utilitarianismu máme dělat v morálním smyslu to, co je dáno užitkem pro člověka, ke kterému daný čin vede (štestí, slast, atd.). Slovy Milla:
"... jednání [jsou] správná v míře v jakém směřují k prosazení štěstí, a špatná v té, v níž směřují k tomu, že jejich výsledkem je opak štěstí. Jako "štěstí" je míněn požitek (rozkoš) a nepřítomnost bolesti; jako "neštěstí" bolest a odepření požitku."(Utilitarianism, 1867, citát podle autorů, zatím jsem ho nedohledával)
Utilitarianism se dělí na utilitarianismus činu, který aplikuje princip maximalizace štestí na jednotlivé činy a utilitarianismus pravidel, který je aplikuje na pravidla. Mezi základní otázky utilitarianismus patří (1) co je to vlastně "štěstí" - odpovědi jdou od tělesných rozkoší až po dlouhodobé intelektuální požitky; (2) jak vlastně míru "štěstí" počítat, abychom ji mohli maximalizovat. Z hlediska klasifikace etických teorií je utilitarianismus teorie teleologická (konsekvencialistická), deskriptivistická (naturalistická) a kognitivistická. Některé formy utilitarianismu jsou nerelativistické, nicméně některé lze charakterizovat i jako relativistické.
II. Emotivismus
Představitelé: C.G. Ogden, A.J. Ayer, C.L.Stevenson, atd. Podle této teorie:
... nemá vyslovení mravních soudů za cíl popsat hodnocený předmět, ale vyjádřit kladnou či zápornou emoci (pocit), kterou předmět v mluvčím vyvolává. Řekneme-li tedy "X je dobré", nekonstatujeme podle emotivistů žádný fakt o X, ani nepřisuzujeme X žádnou vlastnost, ale vyjadřujeme svůj souhlasný, uznalý postoj k X. Tento postoj bychom mohli vyjádřit i bez užití výrazu "dobrý", například zvoláním "Hurá X!", specifickým tónem hlasu či v psaném projevu užitím nějakého speciálního symbolu ... Proto se o emotivismu někdy též hovoří jako o "hanba-hurá" teorii." S. 68.
Emotivismus dobře zapadá do logického pozitivismu podle něhož je třeba, aby smysluplné věty byly verifikovatelné/falzifikovatelné empiricky s použitím logických metod. (Etické věty se zdají smysluplné a přitom na první pohled neempirické, jejich převedením na emoce se stanou empirické).
Důsledkem emotivismu (a námitkou proti) je bezpředmětnost mravního sporu:
"Prohlásí-li někdo, že pitvání lidí za živa je zlo, a jiný mu oponuje, že to zlo není, naopak že takové jednání je dobré, nejsou zmínění dva lidé o nic víc ve sporu, než když prvý řekne, že vidí zprava, a druhý, že totéž vidí zleva. Žádná situace skutečného mravního konfliktu tak nemůže nastat." s. 69
Emotivismus je nedeskriptivistickou a nekognitivistickou teorií, víceméně relativistickou.
III. Intuicionismus
Představitelé: G. E. Moore, H. A. Prichard, W.D. Ross, aj. Podle této teorie dobrost je specifická, nedefinovatelná, vlastnost, která je neredukovatelná na vlastnosti přírodní. Tuto vlastnost poznáváme pomocí intuice nebo-li (morálního) nazírání, alespoň co se týče základních morálních principů (detaily je pak možné odvodit logicky). Jedním z problémů pro intuicionisty je vysvětlit existenci zásadních morálních sporů.
Intuicionismus je teorií deskriptivistickou (nenaturalistickou) a kognitivistickou (tj. morálním realismem).
IV. Univerzální preskriptivismus
Teorie R. M. Hara. Vychází z emotivismu podle něhož jazyk morálky slouží primárně k vyjádření postojů, které vedou k jednání, ovšem to podle Hara neznamená, že by morální soudy stály mimo sféru logické analyzovatelnosti. (Základem je logika příkazů neboli preskripcí; morální charakter jim dává zevšeobecnitelnost). Jedná se o nedeskriptivistickou a (umírněně) nekognitivistickou teorií s rysy relativismu.
Když se to popíše takhle, vypadá to, jako by univerzální preskriptivismus řešil problém emotivismu, který podle mě úplně bije do očí: jak to, že by rozdílná vyjádření emocí nevedla k etickému konfliktu? Pokud se tím chce říct, že by prostě nevedla ke konfliktu, pak to podle mne není pravda: spíš naopak, ti lidé budou mít dost silnou potřebu své názory šířit a názory těch druhých potírat. považuji za dost pomýlenou i tu klasickou představu "on má rád borůvkovou zmrzlinu a já jahodovou, tak jakýpak konflikt". Znám spoustu lidí, kteří by tu svou borůvkovou vnucovali. Vlastně neznám vůbec žádnou osobní preferenci, u které by to nehrozilo - maximálně v případě nedostatku zdrojů (tj. kázání vody a pití vína - ale to by dotyčný nedělal proto, že víno a vodu považuje za existující vedle sebe a nekonfliktní - naopak, konflikt mezi nimi vidí velmi ostře, za hodnotnější považuje víno a aby na něj zbylo víc vína, káže vodu, tj. zastírá to, co vidí jako pravdivé a platné.)
OdpovědětVymazatTen univerzální preskriptivismus na to, zdá se mi, trochu reaguje - nebo se pletu?
Pokud mají emotivisté pravdu pak mravní spor není konflikt názorů (belief), ale zájmů (desire). Což, jak správně poukazuješ, vede k různým konfliktům. Ty jsou pak řešitelné jen silou ne argumenty.
OdpovědětVymazatHareův univerzální preskriptivismus se snaží zmírnit radikální důsledky emotivismu.
Hm, být neemotivistou pak ale tedy znamená, že konflikty zájmů vůbec neexistují, tj. automatický předpoklad možnosti harmonizovat etiky všech živých tvoirů (či přinejmenším všech inteligentních tvorů ve všech vesmírech)? Nebo ta neemotivistická pozice znamená v principu jen to, že (jak píšeš) všechny konflikty postojů NEJSOU konflikty zájmů (tj. že existuje aspoň jeden, který není)?
OdpovědětVymazat