Spíše než indoevropská etymologie je pro nás ovšem průkazné užití a význam ‘εἶναι’ v dochovaných klasických řeckých filosofických textech. Chronologicky vzato bychom mohli začít Parmenidem (asi r. 515 – 450 př. Kr.) , ovšem vzhledem k obtížné interpretaci jeho díla se podívejme na zřejmější evidenci.
(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu. Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:
„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1).
Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:
„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“.
Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):
"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’ (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"
Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.
(2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).
Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“ Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).
Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true) a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.
Žádné komentáře:
Okomentovat