K včerejšímu záznamu mě napadlo následující: Moje anachronické rozlišování zmínky/užití pomocí horních uvozovek je v překladu nevhodné. Ne snad proto, že by Aristoteles hřešil proti tomuto rozlišení - ke zmínce výrazu dokonce užívá člen ‘τo’ a to ve stejném smyslu jako já užívám (po vzoru Johna Corcorana) jednoduchých uvozovek (třebaže v češtině je to neobvyklé a navíc asi i negramatické, protože užívám horní uvozovky i na začátku slova). Nevhodnost uvozovek vidím spíše v tom, že Aristotelův text je záznam přednášky a je míněn pro hlasité čtení, případně alespoň pro tiché čtení s představou toho, že mluvíme. A zatímco ‘τo’ lze přečíst, uvozovky přečíst nelze. Proto raději v překladu začnu používat kurzívu, jejíž úkol bude primárně nikoli grafický, ale auditivní - výraz v kurzívě je třeba přečíst s jinou intonací a důrazem.
Někdo by mohl namítnout, že to, co tu píšu, je malichernost a týká se pouze antropologie či antropologicky pojatých dějin filosofie (viz např. Hadot 28.7.2010 a především série k Ongovi, 28.9.2010 až 11.10.2010) . Pro mě osobně je tento "objev" velkou pomocí k porozumnění smyslu textu. Když si představím konkrétní situaci v níž říkám "Řekneme-li spravedlivý je vzdělaný pak být vzdělaným připadá staviteli", je mi smysl řečené věty poměrně jasný, protože v konkrétní situaci je přítomno i to, že slova (= smysluplné zvuky) užívám k mluvení o různých reálných věcech (případně si alespoň představuji, že mluvím o reálých věcech). Pokud to takto nečiním a na slova se pouze dívám, pak se tato slova mohou "osamostanit" a přestane mi být zřejmé, co vlastně podivné výroky jako ‘spravedlivý je vzdělaný’ znamenají. Současná formální sémantika, jakkoli je v mnohém obdivuhodně krásná, je málo platná jakožto opravdová filosofie lidského jazyka, protože je záležitostí dívání se na psaná slova, nikoli mluvení.
Nuže můj nový překlad Metafyziky V.7 o ens per accidens s kurzívou pro zdůraznění (a pro cizí slova):
Jsoucí se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:
[1] Případkově, řekneme-li například spravedlivý je vzdělaný, člověk je vzdělaný či vzdělaný je člověkem, stejně tak jako když řekneme vzdělaný staví dům – vzdělaný totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo stavitel připadá vzdělanému. Neboť toto je to a to zde znamená tolik co tomuto připadá toto. Podobně je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám člověk je vzdělaný a vzdělaný je člověkem nebo bílý je vzdělaný nebo vzdělaný je bílý, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme vzdělaný je člověk je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídáné, samo je.
Další změnou oproti včerejšímu překladu - zde jsem si ale již velmi nejistý, zda se jedná o dobrý krok - je nahrazení českého instrumentálu v esenciální predikaci nominativem. O co se jedná? Čeština má jednu chvályhodnou aristotelskou vlastnost, kterou nemá ani angličtina, ani latina a dokonce ani sama řečtina ne (poslouchejte pane Whorf: myšlení si umí přizpůsobí jazyk, je-li třeba): Čeština má jazykový prostředek jak vyjádřit esenciální predikaci, totiž instrumentálem v přísudečné části věty. Říkáme člověk je vzdělaný ale člověk je živočichem, vzdělaný je ušlechtilý ale vzdělaný není barbarem. Přesněji řečeno to často takto neříkáme ale můžeme říci. Aristoteles akcidentální predikaci (vyjadřující jaký subjekt predikace je) a esenciální predikaci (vyjadřující co subjekt predikace je) výslovně rozlišuje např. v Kategoriích a jinde, nicméně protože řečtina nemá možnost jazykově dělat toto rozlišení, nepoužívám nstrumentálu ani v češtině, abych neříkal více, než vlastní řecký text.
Žádné komentáře:
Okomentovat