Fides et ratio (Víra a rozum) z r. 1998 je třináctá, předposlední encyklika papeže Jana Pavla II. (1920–2005). Zde je přehled obsahu této encykliky:
Úvod: "Poznej sám sebe"
1. Zjevování Boží moudrosti
Ježíš zjevuje Otce
Rozum před tajemstvím
2. Věřím, abych poznal
Moudrost ví všechno a všemu rozumí, srv. Mdr 9,11
"Získej moudrost, získej rozumnost", Př. 4,5
3. Poznávám, abych věřil
Na cestě hledání pravdy
Různé aspekty pravdy o člověku
4. Vztah mezi vírou a rozumem
Významné etapy setkání víry s rozumem
Trvalá novost myšlení sv. Tomáše Akvinského
Drama oddělování víry a rozumu
5. Výroky Magisteria v oblasti filosofie
Obezřelé kritické soudy Magisteria jako služba pravdě
Církev se zajímá o filosofii
6. Vzájemné působení mezi teologií a filosofií
Věda víry a požadavky filosofického rozumu
Různé stavy filosofie
7. Současné požadavky a úkoly
Nezadatelné požadavky Božího slova
Současné úkoly teologie
Závěr
Prooemium: "Nosce te ipsum"
Caput I: Sapientiae divinae patefatio
Iesus Patris Revelator
Coram arcano - ratio
Caput II: Credo ut intellegam
Sapientia scit omnia et intellegit, cfr. Sap 9,11
Posside sapientiam, posside prudentiam, Prv 4,5
Caput III: Intellego ut credam
In via veritatem ad inquirendam
Diversae de homine veritatis facies
Caput IV: De habitudine inter fidem et rationem
Praecipui gressus in occursu fidei rationisque
Perennis sancti Thomae Aquinatis sententiarum novitas
Seiunctae a ratione fidei tragoedia
Caput V: De re philosophica magisterii iudicia
Magisterii prudens discretio uti veritati praestitum officium
Ecclesia philosophiae studiosa
Caput VI: Mutua inter theologiam et philosophiam actio
Fidei scientia atque philosohicae rationis postulata
De diversis philosophiae statibus
Caput VII: Postulata hodierna et officia
Verbi Dei postulationes haud renuntiandae
Hodierna theologiae officia
Conclusio
pátek 28. ledna 2011
pátek 21. ledna 2011
Řecké sloveso 'být' a pojem býtí 4 (durativ)
Jaké má důsledky uvedená gramaticko-morfologické zvláštnost řeckého ‘εἶναι’ (absence aoristu a perfekta)?
Podle Kahna z toho vyplývají následující tři tendence řeckého myšlení:
(1) Představa věčnosti jako „stále přítomnosti, nerušeného stavu trvání“:
Bohové jsou u Homéra a Hésioda označováni jako ‘θεοί αἰέν ἔοντες’ („bohové napořád jsoucí“). V těchto kontextech ‘εἶναι’znamená „žít“ či „být naživu“ . V návaznosti na tento význam Anaxagorás a poté zřetelněji Parmenidés uvažují o věčném αρχή jako o nezrozeném (αγέννητoν) a nezanikajícím (ανώλεθρον).
(2) Opozice mezi bytím a stáváním-se:
Parmenides a poté Platón využívá durativních konotací ‘εἶναι’ pro kontrast s ‘γίγνεσθαι’, které se užívá jako aorist k ‘εἶναι’ a které vyjadřuje zrod, vznik, vynořování něčeho nového. Odtud pak vede cesta ke klasickému řeckému pojetí setrvalosti (stability) a uplývání (flux) jakožto protikladů.
(3) Nesouměřitelnost ‘εἶναι’ a naším moderně-středověkým pojetím existence:
Řecké ‘εἶναι’ má, jak jsme viděli, stabilní a trvalý ráz. Moderní pojem existence má naproti tomu konotace zcela odlišné, bližší ‘γίγνεσθαι’. Etymologicky vzato poukazuje ‘exsistere’ na to, co se vynořuje, vystupuje, např. „z temného pozadí do denního světla“, předpona ex- pak zdůrazňuje završení procesu. Slovy Ch. Kahna:
Existentia tedy není antitezí k dění, nýbrž je jakoby perfektem ke ‘γίγνεσθαι’: je to dosažený stav jakožto výsledek procesu vznikání. Významu existence také toto sloveso skutečně nabylo v perfektu: existující se chápalo doslova jako to, „co se vynořilo“, id quod exstitit. To, co vzešlo na světlo, je však v jistém smyslu nahodilé: vzejít nemuselo a jednou může právě tak i zaniknout. [... Aspektuální kontrast mezi esse a existere je částečně zachován ve španělském rozlišení ‘ser’ a ‘estar’... ] Vlivem biblického pojmu stvoření a na základě radikálního rozlišení esence a existence, které z něj vyplývá ve středověké nauce o stvořených bytostech, se tyto lingvistické konotace výrazu ‘existentia ’ zachovaly a na teoretické rovině rozvinuly v pojetí bytostného stavu, který je vnitřně provizorní a prekérní, protože na samém prahu nicoty. ... konotace trvalé stability, které jsou od významu ‘εἶναι’ neodělitelné, odlišují tedy řecké pojetí bytí od určitých rysů moderního chápání existence.“ (s. 77-78 podle Rezkova českého překladu z r. 1991 - za odkaz děkuji doc. Pavlovi Milko)
Podle Kahna z toho vyplývají následující tři tendence řeckého myšlení:
(1) Představa věčnosti jako „stále přítomnosti, nerušeného stavu trvání“:
Bohové jsou u Homéra a Hésioda označováni jako ‘θεοί αἰέν ἔοντες’ („bohové napořád jsoucí“). V těchto kontextech ‘εἶναι’znamená „žít“ či „být naživu“ . V návaznosti na tento význam Anaxagorás a poté zřetelněji Parmenidés uvažují o věčném αρχή jako o nezrozeném (αγέννητoν) a nezanikajícím (ανώλεθρον).
(2) Opozice mezi bytím a stáváním-se:
Parmenides a poté Platón využívá durativních konotací ‘εἶναι’ pro kontrast s ‘γίγνεσθαι’, které se užívá jako aorist k ‘εἶναι’ a které vyjadřuje zrod, vznik, vynořování něčeho nového. Odtud pak vede cesta ke klasickému řeckému pojetí setrvalosti (stability) a uplývání (flux) jakožto protikladů.
(3) Nesouměřitelnost ‘εἶναι’ a naším moderně-středověkým pojetím existence:
Řecké ‘εἶναι’ má, jak jsme viděli, stabilní a trvalý ráz. Moderní pojem existence má naproti tomu konotace zcela odlišné, bližší ‘γίγνεσθαι’. Etymologicky vzato poukazuje ‘exsistere’ na to, co se vynořuje, vystupuje, např. „z temného pozadí do denního světla“, předpona ex- pak zdůrazňuje završení procesu. Slovy Ch. Kahna:
Existentia tedy není antitezí k dění, nýbrž je jakoby perfektem ke ‘γίγνεσθαι’: je to dosažený stav jakožto výsledek procesu vznikání. Významu existence také toto sloveso skutečně nabylo v perfektu: existující se chápalo doslova jako to, „co se vynořilo“, id quod exstitit. To, co vzešlo na světlo, je však v jistém smyslu nahodilé: vzejít nemuselo a jednou může právě tak i zaniknout. [... Aspektuální kontrast mezi esse a existere je částečně zachován ve španělském rozlišení ‘ser’ a ‘estar’... ] Vlivem biblického pojmu stvoření a na základě radikálního rozlišení esence a existence, které z něj vyplývá ve středověké nauce o stvořených bytostech, se tyto lingvistické konotace výrazu ‘existentia ’ zachovaly a na teoretické rovině rozvinuly v pojetí bytostného stavu, který je vnitřně provizorní a prekérní, protože na samém prahu nicoty. ... konotace trvalé stability, které jsou od významu ‘εἶναι’ neodělitelné, odlišují tedy řecké pojetí bytí od určitých rysů moderního chápání existence.“ (s. 77-78 podle Rezkova českého překladu z r. 1991 - za odkaz děkuji doc. Pavlovi Milko)
čtvrtek 20. ledna 2011
Kahn: řecké sloveso 'být' a pojem bytí 3 (durativ)
Kahn se dále zabývá dvěma významy ‘εἶναι’, durativním a lokativním, které sice nejsou tak fundamentální pro toto sloveso jako je význam veritativní, které ovšem také sehrály svou důležitou roli ve vývoji řecké ontologie.
Durativní aspekt ‘εἶναι’
Gramatikové řečtiny (počínaje přinejmenším Antoinem Meilletem, 1866-1936 - učitel Milmana Parryho, viz 29.09.2010) si povšimli, že řečtina výrazně odlišuje vid (aspect) pomocí tří typů slovesných kmenů:
1. presentní/imperfektní kmen, který vyjadřuje děj jako trvající stav či process rozvíjející se v čase;
2. aoristní kmen, který vyjadřuje děj jako ne-trvající a to buď „bezčasově“ (gnómický aorist) anebo v okamžiku dokončení (punktuální aorist);
3. perfektní/plusquamperfektní kmen vyjadřuje stav jako výsledek minulého děje;
Většina řeckých kmenů má dva či tři kmeny, ‘εἶναι’ je jedno z velice mála řeckých sloves, která nemají. Všechny časy ‘εἶναι’(prézent, imperfektum a futurum) se tvoří z presentní/imperfektní kmene vyjadřujícího trvání.
Absence aoristu je vlastnost indoevropského slovesa *es-, kterou řečtina zachovala. Většina dalších indoevropských jazyků časování *es- doplnila o aoristové či perfektní formy z jiného slovesného kořene. (Např. latina začlenila fui, futurum, angličtina be, been a was, were, čeština byl, budu, atd.)
Řečtina proto na rozdíl od jiných jazyků uchovává základní durativní význam slovesa ‘εἶναι’.
Slovesný vid vyjadřuje rozdíly nikoli v čase děje (zda je minulý, přítomný, či budoucí), ale v jiných ohledech, především:
Durativní aspekt ‘εἶναι’
Gramatikové řečtiny (počínaje přinejmenším Antoinem Meilletem, 1866-1936 - učitel Milmana Parryho, viz 29.09.2010) si povšimli, že řečtina výrazně odlišuje vid (aspect) pomocí tří typů slovesných kmenů:
1. presentní/imperfektní kmen, který vyjadřuje děj jako trvající stav či process rozvíjející se v čase;
2. aoristní kmen, který vyjadřuje děj jako ne-trvající a to buď „bezčasově“ (gnómický aorist) anebo v okamžiku dokončení (punktuální aorist);
3. perfektní/plusquamperfektní kmen vyjadřuje stav jako výsledek minulého děje;
Většina řeckých kmenů má dva či tři kmeny, ‘εἶναι’ je jedno z velice mála řeckých sloves, která nemají. Všechny časy ‘εἶναι’(prézent, imperfektum a futurum) se tvoří z presentní/imperfektní kmene vyjadřujícího trvání.
Absence aoristu je vlastnost indoevropského slovesa *es-, kterou řečtina zachovala. Většina dalších indoevropských jazyků časování *es- doplnila o aoristové či perfektní formy z jiného slovesného kořene. (Např. latina začlenila fui, futurum, angličtina be, been a was, were, čeština byl, budu, atd.)
Řečtina proto na rozdíl od jiných jazyků uchovává základní durativní význam slovesa ‘εἶναι’.
----------
Slovesný vid vyjadřuje rozdíly nikoli v čase děje (zda je minulý, přítomný, či budoucí), ale v jiných ohledech, především:
- ukončenost (perfektiv) vs. neukončenost (imperfektiv),
- průběhovost (durativ) vs. neprůběhovost (stavovost, punktuál).
- dokonavý vid (perfektiv), který označuje děj dokončený a ohraničený, např. ‘podíval-jsem-se/podívám-se’(tento vid má v češtině jen minulý a prostý budoucí čas);
- nedokonavý vid (imperfectiv), který označuje děj neohraničený, např. ‘díva-jsem-se/dívám-se/budu-se-dívat’ (tento vid se v češtině vyskytuje ve všech časech a má složený budoucí čas). Perfectiva se od imperfektiv tvoří v češtině pomocí předpon. Některé předpony pozměňují význam původního slovesa (např. ‘psát > přepsat’), jiné mají význam čistě perfektivizační (např. ‘napsat’). Imperfektiva lze sekundárně z perfektiv tvořit pomocí přípon (např. ‘přepsat > přepisovat’).
- momentativum (např. ‘půjdeš’, či ‘přišel),
- durativum (trvací sloveso, např. ‘jdeš’),
- iterativum (opětovací sloveso, např. ‘chodíš’),
- frekventativum (opakovací sloveso, např. ‘chodíváš’).
středa 19. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí 2
Spíše než indoevropská etymologie je pro nás ovšem průkazné užití a význam ‘εἶναι’ v dochovaných klasických řeckých filosofických textech. Chronologicky vzato bychom mohli začít Parmenidem (asi r. 515 – 450 př. Kr.) , ovšem vzhledem k obtížné interpretaci jeho díla se podívejme na zřejmější evidenci.
(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu. Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:
„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1).
Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:
„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“.
Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):
"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’ (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"
Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.
(2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).
Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“ Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).
Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true) a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.
(1) Prótagorovo diktum ze spisu Pravda, které se standardně překládá jako „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ užívá na první pohled absolutní ἐστί (a jeho opak) v existenčním významu. Tato interpretace naráží však na obtíže. Zkusme nejprve nahradit slovo ‘jsoucí’ slovem ‘existující’:
„člověk je mírou všech věcí, existujících, že existují, neexistujících, že neexistují“ (πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν“, zlomek B1).
Měl Prótagorás na mysli to, že daný člověk rozhoduje pouze o existenci či neexistenci dané věci? Tím by jeho relativistická teze byla velmi oslabená. Mnohem pravděpodobněji měl na mysli silnější tezi, která se týká nejen existence věcí, ale veškeré pravdy/faktů. Člověk jinými slovy rozhoduje nejen o existenci či neexistenci nějaké věci, ale o všem, co se věci týká, tedy i o tom, zda je daná věc taková anebo ne. Vhodnější překlad této pasáže by tedy byl:
„Člověk je měrou všeho – co se nějak má, že se to tak má a co se nějak nemá, že se to tak nemá“.
Potvrzení této úvahy lze nalézt i v Platóně interpretaci tohoto dikta v dialogu Theaitétos (151e-152a):
"jak se která věc jeví mně, taková pro mne také je; jak se jeví tobě, taková je pro tebe’ (οἷα μὲν ἕκαστα ἐμοὶ φαίνεται, τοιαῦτα μὲν ἔστιν ἐμοί, οἷα δὲ σοί, τοιαῦτα δὲ αὖ σοί"
Za příklad slouží Platónovi vítr, který je pro někoho chladný a pro někoho nikoli (tj. nejedná se pouze o jeho existenci či neexistenci) . Jak lze vidět, absolutní užití ‘ἐστί’ nemá primárně existenční význam, naopak se zdá, že tento význam je jen zvláštním případem významu veritativního.
(2) Aristotelés rozlišuje dva, resp. čtyři významy nominalizovaného slovesného participia ‘τo ὂν’ v Metafyzice V.7., aniž by zmínil existenční význam tohoto slova (jak jsme viděli 5.1.2011). Žádné užití, které zmiňuje není absolutní, naopak jsou všechna jsou kopulativní. Dokonce i předsazené ἐστί interpretuje Aristotelés nikoli existenčně, ale veritativně a dokonce v Metafyzice IX.10 o něm výslovně hovoří jako o „nejvlastnějším“ (ἐπεὶ δὲ τὸ ὂν λέγεται καὶ τὸ μὴ ὂν τὸ μὲν κατὰ [35] τὰ σχήματα τῶν κατηγοριῶν, τὸ δὲ κατὰ δύναμιν ἢ ἐνέργειαν τούτων ἢ τἀναντία, τὸ δὲ [κυριώτατα ὂν] ἀληθὲς ἢ ψεῦδος).
Veritativní význam slovesa ‘být’je patrný i současných jazycích, především použijeme-li důrazu: „Sókratés je veliký filosof“, ve smyslu „Je to pravda, že Sókratés je veliký filosof.“ Ovšem v řečtině je tento veritativní význam mnohem zřetelnější díky tomu, že za normálních okolností se slovesné spony pro predikaci neužívá (její prosté užití tedy již indikuje důraz).
Než opustíme diskuse o primátu veritativního významu, uvšimněme si jeho fundamentální víceznačnost: být pravdivý“(to be true) a „být tak a tak“ (to be the case) není totéž; první se týká nositelů pravdy (např. propozic), druhé pravditelů (truthmakers; světa, faktů). Jak to, že tato dvojznačnost nevede ke zmatku? Neškodnost této dvojznačnosti je dána fundamentálním řeckým předpokladem, že mezi myšlením a světem je korespondence či isomorfie: „dveře jsou otevřeny“ je pravda právě tehdy když dveře jsou otevřeny. Tento předpoklad má pak zásadní důležitost pro řecké myšlení, protože Řekové přirozeně považují realitu jako pravdivě ukázanou v řeči.
úterý 18. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí 1
Existenčně-predikativní dichotomii ohledně významů slovesa ‘εἶναι’ vytýká Kahn směšování syntaktické a sémantické roviny (viz 13.1.2011). Ze syntaktického hlediska někdy užíváme slovesnou sponu ‘ἐστί’ absolutně, aniž by následovalo další jméno, a někdy kopulativně, spolu s dalším jménem. Ze sémantického hlediska má pak někdy tato spona existenční význam, jímž tvrdíme reálnou existenci subjektu, a jindy pouze predikativní význam, kdy reálnou existenci subjektu netvrdíme. Ovšem – alespoň v klasické řečtině – absolutní užití nemusí vyjadřovat existenčního význam a kopulativní užití nemusí vyjadřovat čistě predikativní význam. Kahn dokonce ukazuje na to, že při absolutním užití má řecké ‘εἶναι’ většinou jiný význam než existenční a naopak, že kopulativní užití je v řečtině jen zřídka čistě predikativní. Základním významem (a to jak pro absolutní, tak pro kopulativní konstrukce) je podle Kahna význam veritativní (veridical).
Svou tezi dokládá Kahn stručně z indoevropské etymologie a obšírně z „filosofické mluvy“.Co se týče indoevropské etymologie, významy „je to tak“ a „je to pravda“ patří mezi nejstarší doložené nejen v řečtině (např. v užití dativu participia ‘τῷ ὄντι’ či adverbiálního ‘ὄντως’ ve významu „skutečně“ či „opravdu“ POZN), ale i v dalších indoevropských jazycích (pro participium prézentu *sont-, odvozeného ze slovesa *es-, se uchoval tento význam např. v sanskrtském ‘sat’ (सत्), ‘satya’ (सत्य) či anglickém ‘sooth’).
Svou tezi dokládá Kahn stručně z indoevropské etymologie a obšírně z „filosofické mluvy“.Co se týče indoevropské etymologie, významy „je to tak“ a „je to pravda“ patří mezi nejstarší doložené nejen v řečtině (např. v užití dativu participia ‘τῷ ὄντι’ či adverbiálního ‘ὄντως’ ve významu „skutečně“ či „opravdu“ POZN), ale i v dalších indoevropských jazycích (pro participium prézentu *sont-, odvozeného ze slovesa *es-, se uchoval tento význam např. v sanskrtském ‘sat’ (सत्), ‘satya’ (सत्य) či anglickém ‘sooth’).
POZN: Tyto významy jsou z attického dialektu, ještě častější jsou v iónském. Např. v Hérodotových Dějinách 1.30.3 Solón odpoví ‘τῷ ἐόντι χρησάμενοϛ’, tj. „podle pravdy“.
pondělí 17. ledna 2011
Richard Whately (1787–1863)
Vlasta Vohánka mě upozornil na několik zajímavostí ohledně Richarda Whatelyho (1787–1863), anglikánského arcibiskupa v Dublinu. Podle článku Victora Sancheze Valencii (v monumentální sérii Dov Gabbaye a John Woodse, Handbook of the History of Logic, vol. 3, 2004, s. 404-405) ho Augustus de Morgan (1806–1871) čestně charakterizuje jako "obnovitele logických studií v Anglii" (the restorer of logical study in England). Ač sám nedosáhl nových převratných výsledků v logice, Whateley vypreparoval základní materiál post-středověké logické tradice a transformoval ji do moderní koncepce:
Whateleyho zásluha (tedy pokud to je opravdu zásluha) na koncepci současné logiky byla zastíněna a překryta jeho důrazem na syllogismus jako kanonickou formu deduktivních úsudků, čímž získal v povědomí logiků spíše špatnou pověst. (Překonání této teze je chápáno jako revoluční objev současné logiky, třebaže i zde jsou někteří logikové v dissentu, např. Fred Sommers).
Kromě logiky je Whately důležitý i pro filosofii náboženství a apologetiku. Velmi dobrá je Whateleyho předmluva k novému vydání Paleyho View of the Evidences of Christianity (z r. 1794), která byla povinnou literaturou v Cambridgi až do dvacátých let našeho století. Zde je oblíbený Vlastův citát z Whateleyho (opět kvůli nedostatku času nepřeložen):
"Infidelity – or at least that approach to Infidelity, the absence of a well-grounded and firm belief – is among the chief causes of the present evils under which we suffer. Men’s faith was not fixed upon that foundation of rational evidence upon which Christ and his Apostles placed it. No proportionate care was taken to make men’s knowledge of that evidence keep pace with the advance of their knowledge of other things; and then, when doubts began to spread, it was sought to restore or to confirm belief, by appealing to the imagination and the feelings, rather than to the reason. Those who hardly agreed in any thing else, agreed in dreading to take the only safe course. While one party told men to trust the Church on its own word, and the other to trust the Scripture without one intelligible reason for believing it divine, what wonder is it that so many have made up their minds to trust neither, and so many more are vainly struggling to maintain a firm faith without a firm foundation for it?"
Za překlad do češtiny stojí celá předmluva. Neméně aktuální v Anglii r. 1859 jako v Čechách r. 2011.
- logika je teoretická věda, nikoli umění mající čistě instrumentální roli pro (ostatní) vědy;
- logika se primárně týká jazyka a jen sekundárně myšlení (inspirace Lockem);
- logika se podobá aritmetice (inspirace Leibnizem);
Whateleyho zásluha (tedy pokud to je opravdu zásluha) na koncepci současné logiky byla zastíněna a překryta jeho důrazem na syllogismus jako kanonickou formu deduktivních úsudků, čímž získal v povědomí logiků spíše špatnou pověst. (Překonání této teze je chápáno jako revoluční objev současné logiky, třebaže i zde jsou někteří logikové v dissentu, např. Fred Sommers).
Kromě logiky je Whately důležitý i pro filosofii náboženství a apologetiku. Velmi dobrá je Whateleyho předmluva k novému vydání Paleyho View of the Evidences of Christianity (z r. 1794), která byla povinnou literaturou v Cambridgi až do dvacátých let našeho století. Zde je oblíbený Vlastův citát z Whateleyho (opět kvůli nedostatku času nepřeložen):
"Infidelity – or at least that approach to Infidelity, the absence of a well-grounded and firm belief – is among the chief causes of the present evils under which we suffer. Men’s faith was not fixed upon that foundation of rational evidence upon which Christ and his Apostles placed it. No proportionate care was taken to make men’s knowledge of that evidence keep pace with the advance of their knowledge of other things; and then, when doubts began to spread, it was sought to restore or to confirm belief, by appealing to the imagination and the feelings, rather than to the reason. Those who hardly agreed in any thing else, agreed in dreading to take the only safe course. While one party told men to trust the Church on its own word, and the other to trust the Scripture without one intelligible reason for believing it divine, what wonder is it that so many have made up their minds to trust neither, and so many more are vainly struggling to maintain a firm faith without a firm foundation for it?"
Za překlad do češtiny stojí celá předmluva. Neméně aktuální v Anglii r. 1859 jako v Čechách r. 2011.
-----
Aktualizace 02.04.2014: Whateley je i autorem patrně první argumentační mapy (Elements of Logic, ed1852: 467). Argumenty pro Y je X jsou dva, tj. je zde naznačeno, že jsou induktivní:
pátek 14. ledna 2011
Exkurs: John Stuart Mill a jeho System of Logic (1843)
John Stuart Mill (1806–1873) je znám díky své politické filosofii, utilitarismu a empiricismu, jeho význam a vliv je ovšem daleko hlubší (viz SEP). Jeho System of Logic: Ratiocinative and Inductive, vydán poprvé r. 1843 a v páté edici r. 1862, je podnes zmiňován např. v souvislosti s debatou o vlastních jménech (zda mají význam či nikoli) a včera jsme si uvedli Kahnovu tezi, podle níž od Milla pochází i moderní Frege-Russelova dichotomická (příp. kvadratomická) interpretace slovesné spony 'je'.
System of Logic s podtitulem Being a Connected View of the Principles of Evidence and the Methods of Scientific Investigation je zajímavé dílo samo o sobě. Skládá se z 6 knih ve dvou svazcích. Jeden z hlavních rozdílů oproti moderním učebnicím logiky je to, že zahrnuje témata nejen formální, ale i materiální logiky (oproti scholastickým učebnicím ovšem Mill hájí důležitost rozvoje induktivní logiky; zdá se, že např. proti Richardu Whatelymu). Mill v přemluvě říká, že své dílo nepovažuje za originální ve svých částech, ale v tom, že je to údajně první souhrnný přehled nejnovějších poznatků o operacích intelektu:
"This book makes no pretence of giving to the world a new theory of the intellectual operations. Its claim to attention ... is grounded on the fact that it is an attempt ... to embody and systematize, the best ideas which have been either promulgated on its subject by speculative writers, or confomed to by accurate thinkers in the scientific inquiries." p. iii
Abychom si uvědomili šíři Millova podujetí, uveďme si jeho obsah (pouze u první knihy i s rozepsáním jednotlivých paragrafů):
VOLUME I
Preface (to the First Edition, the Third, the Fourth, and the Fifth)
Introduction
§1. A definition at the commencement of a subject must be provisional
§2. Is logic the art and science of reasoning?
§3. Or the art and science of the pursuit of truth?
§4. Logic is concerned with inferences, not with intuitive truths
§5. Relation of logic to other sciences
§6. Its utility, how shown
§7. Definition of logic stated and illustrated
Book I: Of Names and Propositions
Ch. 1: Of the necessity of commencing with an Analysis of Language
§1. Theory of names, why a necessary part of logic
§2. First step in the analysis of Propositions
§3. Names must be studied before Things
Ch. 2: Of Names
§1. Names are names of things, not of our ideas
§2. Words which are not names, but parts of names
§3. General and Singular names
§4. Concrete and Abstract
§5. Connotative and Non-connotative
§6. Positive and Negative
§7. Relative and Absolute
§8. Univocal and Aequivocal
Ch. 3: Of the Things denoted by Names
§1. Necessity of an enumeration of Nameable Things. The Categories of Aristotle
§2. Ambiguity of the most general names
§3. Feelings, or states of consciousness
§4. Feelings must be distinguished from the physical antecedents. Perceptions
§5. Volitions, and Actions
§6. Substance and Attribute
§7. Body
§8. Mind
§9. Qualities
§10. Relations
§11. Resemblance
§12. Quantity
§13. All attributes of bodies are grounded on states of consciousness
§14. So also all attributes of ming
§15. Recapitulation
Ch. 4: Of Propositions
§1. Nature and office of the copula
§2. Affirmative and Negative propositions
§3. Simple and Complex
§4. Universal, Particular, and Singular
Ch. 5: Of the Import of Propositions
§1. Doctrine that a proposition is the expression of a relation between two ideas
§2. Doctrine that it is the expression of a relation between the meanings of two names
§3. Doctrine that it consists in referring to something to, or expluding something from, a class
§4. What it really is
§5. It asserts (or denies) a sequence, a coexistence, a simple existence, a causation
§6. - or a resemblance
§7. Propositions of which the terms are abstract
Ch. 6: Of Propositions merely Verbal
§1. Essential and Accidental propositions
§2. All essential propositions are identical propositions
§3. Individuals have no essences
§4. Real propositions, how distinguished from verbal
§5. Two modes of representing the import of a Real proposition
Ch. 7: Of the Nature of Classification, and the Five Predicables
§1. Classification, how connected with Naming
§2. The Predicables
§3. Genus and Species
§4. Kinds have a real existence in nature
§5. Differentia
§6. Differentiae for general purposes, and differentiae for special or technical purposes
§7. Proprium
§8. Accidens
Ch. 8: Of Definition
§1. A definition
§2. Every name can be defined, whose meaning is susceptible of analysis
§3. Complete, how distinguished from incomplete definitions
§4. - and from descriptions
§5. What are called definitions of Things, are definitions of Names with an implied assumption of the existence of Things corresponding to them
§6. - even when such things do not in reality exist
§7. Definitions, though of names only, must be grounded on knowledge of the corresponding Things
Book II: Of Reasoning
Ch. 1: Of Inferences, or Reasoning, in general
Ch. 2: Of Ratiocination, or Syllogism
Ch. 3: Of the Function, and Logical Value, of the Syllogism
Ch. 4: Of Trains of Reasoning, and Deductive Sciences
Ch. 5: Of Demonstration, and Necessary Truths
Ch. 6: The same Subject continued
Ch. 7: Examination of some Opinions opposed to the preceding doctrines
Book III: Of Induction
Ch. 1: Preliminary Observations on Induction in general
Ch. 2: Of Induction properly so called
Ch. 3: On the Ground of Induction
Ch. 4: Of Laws of Nature
Ch. 5: Of the Laws of Universal Causation
Ch. 6: Of the Composition of Causes
Ch. 7: Of Observation and Experiment
Ch. 8: Of the Four Methods of Experimental Inquiry
Ch. 9: Miscellaneous Examples of the Four Methods
Ch. 10: Of Plurality of Causes; and of the Intermixture of Effects
Ch. 11: Of the Deductive Method
Ch. 12: Of the Explanation of Laws of Nature
Ch. 13: Miscellaneous Examples of the Explanation of the Laws of Nature
VOLUME II
Book III (continued)
Ch. 14: On the Limits to the Explanation of Laws of Nature; and of Hypotheses
Ch. 15: Of Progressive Effects; and of the Continued Action of Causes
Ch. 16: Of Empirical Laws
Ch. 17: Of Chance, and Its Elimination
Ch. 18: Of the Calculation of Chances
Ch. 19: Of the Extension of Derivative Laws to Adjacent Cases
Ch. 20: Of Analogy
Ch. 21: Of the Evidence of the Law of Universal Causation
Ch. 22: OF the Uniformities of Coexistence not dependent on Causation
Ch. 23: Of Approximate Generalizations, and Probable Evidence
Ch. 24: Of the Remaining Laws of Nature
Ch. 25: Of the Grounds of Disbelief
Book IV: Of Operations subsidiary to Induction
Ch. 1: Of Observation and Description
Ch. 2: Of Abstraction, or the Formation of Conceptions
Ch. 3: Of Naming, as subsidiary to Induction
Ch. 4: Of the Requisites of a Philosophical Language; and the Principle of Definition
Ch. 5: On the Natural History of the Variations in the Meaning of Terms
Ch. 6: The Principles of a Philosophical Language further considered
Ch. 7: Of Classification, as subsidiary to Induction
Ch. 8: Of Classification by Series
Book V: Of Fallacies
Ch. 1: Of Fallacies in general
Ch. 2: Classification of Fallacies
Ch. 3: Fallacies of Simple Inspection or a priori Fallacies
Ch. 4: Fallacies of Observation
Ch. 5: Fallacies of Generalization
Ch. 6: Fallacies of Ratiocination
Ch. 7: Fallacies of Confusion
Book VI: On the Logic of the Moral Sciences
Ch. 1: Introductory remarks
Ch. 2: Of Liberty and Necessity
Ch. 3: That there is, or may be, a Science of Human Nature
Ch. 4: Of the Laws of Mind
Ch. 5: Of Ethology, or the Science of the Formation of Character
Ch. 6: General Considerations on the Social Sciences
Ch. 7: Of the Chemical, or Experimental, Method in the Social Sciences
Ch. 8: Of the Geometrical, or Abstract Method
Ch. 9: Of the Physical, or Concrete Deductive Method
Ch. 10: Of the Inverse Deduction, or Historical Method
Ch. 11: Additional Elucidations of the Science of History
Ch. 12: Of the Logic of Practices, or Art; including Morality and Policy
System of Logic s podtitulem Being a Connected View of the Principles of Evidence and the Methods of Scientific Investigation je zajímavé dílo samo o sobě. Skládá se z 6 knih ve dvou svazcích. Jeden z hlavních rozdílů oproti moderním učebnicím logiky je to, že zahrnuje témata nejen formální, ale i materiální logiky (oproti scholastickým učebnicím ovšem Mill hájí důležitost rozvoje induktivní logiky; zdá se, že např. proti Richardu Whatelymu). Mill v přemluvě říká, že své dílo nepovažuje za originální ve svých částech, ale v tom, že je to údajně první souhrnný přehled nejnovějších poznatků o operacích intelektu:
"This book makes no pretence of giving to the world a new theory of the intellectual operations. Its claim to attention ... is grounded on the fact that it is an attempt ... to embody and systematize, the best ideas which have been either promulgated on its subject by speculative writers, or confomed to by accurate thinkers in the scientific inquiries." p. iii
Abychom si uvědomili šíři Millova podujetí, uveďme si jeho obsah (pouze u první knihy i s rozepsáním jednotlivých paragrafů):
VOLUME I
Preface (to the First Edition, the Third, the Fourth, and the Fifth)
Introduction
§1. A definition at the commencement of a subject must be provisional
§2. Is logic the art and science of reasoning?
§3. Or the art and science of the pursuit of truth?
§4. Logic is concerned with inferences, not with intuitive truths
§5. Relation of logic to other sciences
§6. Its utility, how shown
§7. Definition of logic stated and illustrated
Book I: Of Names and Propositions
Ch. 1: Of the necessity of commencing with an Analysis of Language
§1. Theory of names, why a necessary part of logic
§2. First step in the analysis of Propositions
§3. Names must be studied before Things
Ch. 2: Of Names
§1. Names are names of things, not of our ideas
§2. Words which are not names, but parts of names
§3. General and Singular names
§4. Concrete and Abstract
§5. Connotative and Non-connotative
§6. Positive and Negative
§7. Relative and Absolute
§8. Univocal and Aequivocal
Ch. 3: Of the Things denoted by Names
§1. Necessity of an enumeration of Nameable Things. The Categories of Aristotle
§2. Ambiguity of the most general names
§3. Feelings, or states of consciousness
§4. Feelings must be distinguished from the physical antecedents. Perceptions
§5. Volitions, and Actions
§6. Substance and Attribute
§7. Body
§8. Mind
§9. Qualities
§10. Relations
§11. Resemblance
§12. Quantity
§13. All attributes of bodies are grounded on states of consciousness
§14. So also all attributes of ming
§15. Recapitulation
Ch. 4: Of Propositions
§1. Nature and office of the copula
§2. Affirmative and Negative propositions
§3. Simple and Complex
§4. Universal, Particular, and Singular
Ch. 5: Of the Import of Propositions
§1. Doctrine that a proposition is the expression of a relation between two ideas
§2. Doctrine that it is the expression of a relation between the meanings of two names
§3. Doctrine that it consists in referring to something to, or expluding something from, a class
§4. What it really is
§5. It asserts (or denies) a sequence, a coexistence, a simple existence, a causation
§6. - or a resemblance
§7. Propositions of which the terms are abstract
Ch. 6: Of Propositions merely Verbal
§1. Essential and Accidental propositions
§2. All essential propositions are identical propositions
§3. Individuals have no essences
§4. Real propositions, how distinguished from verbal
§5. Two modes of representing the import of a Real proposition
Ch. 7: Of the Nature of Classification, and the Five Predicables
§1. Classification, how connected with Naming
§2. The Predicables
§3. Genus and Species
§4. Kinds have a real existence in nature
§5. Differentia
§6. Differentiae for general purposes, and differentiae for special or technical purposes
§7. Proprium
§8. Accidens
Ch. 8: Of Definition
§1. A definition
§2. Every name can be defined, whose meaning is susceptible of analysis
§3. Complete, how distinguished from incomplete definitions
§4. - and from descriptions
§5. What are called definitions of Things, are definitions of Names with an implied assumption of the existence of Things corresponding to them
§6. - even when such things do not in reality exist
§7. Definitions, though of names only, must be grounded on knowledge of the corresponding Things
Book II: Of Reasoning
Ch. 1: Of Inferences, or Reasoning, in general
Ch. 2: Of Ratiocination, or Syllogism
Ch. 3: Of the Function, and Logical Value, of the Syllogism
Ch. 4: Of Trains of Reasoning, and Deductive Sciences
Ch. 5: Of Demonstration, and Necessary Truths
Ch. 6: The same Subject continued
Ch. 7: Examination of some Opinions opposed to the preceding doctrines
Book III: Of Induction
Ch. 1: Preliminary Observations on Induction in general
Ch. 2: Of Induction properly so called
Ch. 3: On the Ground of Induction
Ch. 4: Of Laws of Nature
Ch. 5: Of the Laws of Universal Causation
Ch. 6: Of the Composition of Causes
Ch. 7: Of Observation and Experiment
Ch. 8: Of the Four Methods of Experimental Inquiry
Ch. 9: Miscellaneous Examples of the Four Methods
Ch. 10: Of Plurality of Causes; and of the Intermixture of Effects
Ch. 11: Of the Deductive Method
Ch. 12: Of the Explanation of Laws of Nature
Ch. 13: Miscellaneous Examples of the Explanation of the Laws of Nature
VOLUME II
Book III (continued)
Ch. 14: On the Limits to the Explanation of Laws of Nature; and of Hypotheses
Ch. 15: Of Progressive Effects; and of the Continued Action of Causes
Ch. 16: Of Empirical Laws
Ch. 17: Of Chance, and Its Elimination
Ch. 18: Of the Calculation of Chances
Ch. 19: Of the Extension of Derivative Laws to Adjacent Cases
Ch. 20: Of Analogy
Ch. 21: Of the Evidence of the Law of Universal Causation
Ch. 22: OF the Uniformities of Coexistence not dependent on Causation
Ch. 23: Of Approximate Generalizations, and Probable Evidence
Ch. 24: Of the Remaining Laws of Nature
Ch. 25: Of the Grounds of Disbelief
Book IV: Of Operations subsidiary to Induction
Ch. 1: Of Observation and Description
Ch. 2: Of Abstraction, or the Formation of Conceptions
Ch. 3: Of Naming, as subsidiary to Induction
Ch. 4: Of the Requisites of a Philosophical Language; and the Principle of Definition
Ch. 5: On the Natural History of the Variations in the Meaning of Terms
Ch. 6: The Principles of a Philosophical Language further considered
Ch. 7: Of Classification, as subsidiary to Induction
Ch. 8: Of Classification by Series
Book V: Of Fallacies
Ch. 1: Of Fallacies in general
Ch. 2: Classification of Fallacies
Ch. 3: Fallacies of Simple Inspection or a priori Fallacies
Ch. 4: Fallacies of Observation
Ch. 5: Fallacies of Generalization
Ch. 6: Fallacies of Ratiocination
Ch. 7: Fallacies of Confusion
Book VI: On the Logic of the Moral Sciences
Ch. 1: Introductory remarks
Ch. 2: Of Liberty and Necessity
Ch. 3: That there is, or may be, a Science of Human Nature
Ch. 4: Of the Laws of Mind
Ch. 5: Of Ethology, or the Science of the Formation of Character
Ch. 6: General Considerations on the Social Sciences
Ch. 7: Of the Chemical, or Experimental, Method in the Social Sciences
Ch. 8: Of the Geometrical, or Abstract Method
Ch. 9: Of the Physical, or Concrete Deductive Method
Ch. 10: Of the Inverse Deduction, or Historical Method
Ch. 11: Additional Elucidations of the Science of History
Ch. 12: Of the Logic of Practices, or Art; including Morality and Policy
čtvrtek 13. ledna 2011
Kahn: Řecké sloveso 'být' a pojem bytí - John Stuart Mill
Podívejme se podrobněji na Kahnův článek "The Greek Verb “To Be” and the Concept of Being" (1966). Hlavní pointu svého článku vidí Kahn v retrospektivě jako počátek útoku proti "existenčně-predikativní dichotomii" a jako rehabilitaci dalších významů či užití 'být', především tzv. veritativního užití (veridical; viz předmluva k Essays on Being, 2009). Této dichotomi či spíše tetratomii, protože se k ní připočítávají i další významy 'být' (striktní identita a inkluze tříd) se dnes přezdívá Frege-Russelova teze, viz např. již probíraný článek Barry Millera (11.1.2011). Kahn ovšem kořeny této dichotomie/tetratomie sleduje až k Millovu System of Logic (vol. 1, 2) kniha I, kap. 4, §1 z r. 1843/1862. Odtud prý bylo toto pojetí převzato nejen v rodící se symbolické logice, ale i v gramatikách starořečtiny. Jedná se o natolik převratnou kapitolku s tak hlubokým dopadem na lingvistiku a filosofii 20. století, že ji zde s dovolením celou ocituji (z časových důvodů bez překladu):
[D] Důvodem jejich přehlédnutí byla neznalost jiných jazyků než řečtiny.
[E] Dvojznačnost pravděpodobně objevil Millův otec, James Mill (1773–1836, k jeho politickému myšlení viz SEP).
A proposition ... is a portion of discourse in which a predicate is affirmed or denied of a subject. ... but as we cannot conclude from merely seeing two names put together, that they are intended to be affirmed of denied of the other ... it is necessary that there should be some mode or form of indicating that such is the intention. .. . This is sometimes done by a slight alteration of one of the words, called an inflection ; as when we say, Fire burns... . But this function is more commonly fulfilled by the word is, when an affirmation is intended, is not, when a negation; or by some other part of the verb to be. The word which thus serves the purpose of a sign of predication is called as we formely observed, the copula. It is important that there should be no indistinctness in our conception of the nature and office of the copula; for confused notions respecting it are among the causes which have spread mysticism over the field of logic, and perverted its speculations into logomachies.
[A] It is apt to be supposed that the copula is something more than a mere sign of predication; that it also signifies existence. In the proposition, Socrates is just, it may seem to be implied not only that the quality just can be affirmed of Socrates, but moreover that Socrates is, that is to say exists. This, however, only show that there is an ambiguity in the word is; a word which not only performs the function of the copula in affirmations, but has also a meaning of its own, in virtue of which it may itself be made the predicate of a proposition. That the employment of it as a copula does not necessarily include the affirmation of existence, appears from such a proposition as this, A centaur is a fiction of the poets; where it cannot possibly be implied that a centaur exists, since the proposition itself expressly asserts that the thing has no real existence.
[B] Many volumes might be filled with the frivolous speculations concerning the nature of Being (τὸ ὄν, oὐσία, Ens, Entitas, Essentia, and the like) which have arisen from overlooking this double meaning of the word to be; from supposing that when it signifies to exist, and when it signifies to be some specified thing, as to be a man, to be Socrates, to be seen or spoken of, to be a phantom, even to be a nonentity, it must, still, at bottom, answer to the same idea; and that a meaning must be found for it which shall suit all these cases. The fog which rose from this narrow spot diffused itself at an early period over the whole surface of metaphysics. [C] Yet it becomes us not to triumph over the great intellects of Plato and Aristotle because we are now able to preserve ourselves from many errors into which they, perhaps inevitably, fell. The fireteazer of a modern steam-engine produces by his exertions far greater effects than Milo of Crotona could, but he is not therefore a stronger man. [D] The Greeks seldom knew any language but their own. This rendered it far more difficult for them than it is for us, to acquire a readiness in detecting ambiguities. One of the advantages of having accurately studied a plurality of languages, especially of those languages which eminent thinkers have used as the vehicle of their thoughs, is the practical lesson we learn respecting the ambiguities of words, by finding that the same word in one language corresponds, on different occasions, to different words in another. When not this exerciese, even the strongest understandings find it difficult to believe that things which have a common names, have not in some respect or other a common nature; and often expend much laboure not only unprofitably but mischievously (as was frequently done by the two philosphers just mentioned) in vain attempts to discover in what this common nature consists. But the habit once formed, intellects much inferior are capable of detecting even ambiguities which are common to many languages: and it is surprising that the one now under consideration, though it exists in the modern languages as well as in the ancient, should have been overlooked by almost all authors. [E] The quantity of futile speculation which had been causes by a misapprehension of the nature of the copula, was hinted at by Hobbes; but Mr. Mill (Analysis of the Human Mind, i. 126 et seqq.) was, I believe, the first who distinctly characterized the ambiguity, and pointed out how many errors in the received systems of philosophy it has had to answer for. It has indeed misled the moderns scarcely less than the ancients, though their mistakes, because our understandings are not yet so completely emancipated from their influence, do not appear equally irrational.
Mill zde tvrdí řadu věcí, z nichž bych rád vyzvihl následující:
[A] Slovesná spona 'je' má dva základní (a zcela odlišné) významy: predikativní a existenční. Argument: predikujeme i o neexistujích subjektech.
[B] Přehlédnutí této dvojznačnosti vedlo k metafyzickým pseudoproblémům ohledně bytí a spřízněných témat.
[C] To, že je nám tato dvojznačnost jasná, neznamená, že jsme chytřejší než Platón či Aristotelés, kteří ji přehlédli.Mill zde tvrdí řadu věcí, z nichž bych rád vyzvihl následující:
[A] Slovesná spona 'je' má dva základní (a zcela odlišné) významy: predikativní a existenční. Argument: predikujeme i o neexistujích subjektech.
[B] Přehlédnutí této dvojznačnosti vedlo k metafyzickým pseudoproblémům ohledně bytí a spřízněných témat.
[D] Důvodem jejich přehlédnutí byla neznalost jiných jazyků než řečtiny.
[E] Dvojznačnost pravděpodobně objevil Millův otec, James Mill (1773–1836, k jeho politickému myšlení viz SEP).
středa 12. ledna 2011
Sloveso 'být' a jeho synonyma - Filosofická a gramatická zkoumání
V r. 1966 vydal Charles H. Kahn průkopnický článek "The Greek Verb “To Be” and the Concept of Being". V tomto článku Kahn poprvé předložil výsledky svého zkoumání “lingvistické báze řecké ontologie”. Kahnovým cílem je nalézt jazykové kořeny a předpoklady řeckých úvah o bytí a spřízněných pojmech (ειναι, oν, oὐσία – essence/substance). Kahn se zaměřuje na standardnímu pojetí, jdoucí prý k John S. Millovi, že řecké sloveso ‘ειναι’ (být) má podobně jako moderní jazyky dva naprosto odlišné významy a to predikativní a existenční. Článek se o několik let později rozrost do objemné knihy The Verb To Be in Ancient Greek, vydané v r. 1973. Jednalo se o šestou knihu v sérii The Verb 'Be' and Its Synonyms: Philosophical and Grammatical Studies vydávané jako supplementa časopisu Foundations of Language John W. Verhaarem.
V sérii vyšly následující svazky:
(1) Classical Chinese, Athapaskian, Mundari, (1966)
(2) Eskimo, Hindi, Zuni, Modern Greek, Malyalam, Kurukh (1968)
(3) Japanese, Kashmiri, Armenian, Hungarian, Sumerian, Shona (1968)
(4) Twi, Modern Chinese, Arabic (1968)
(5) Urdu, Turkish, Bengali. Amharic, Indonesian, Telugu, Estonian, (1972)
(6) Ancient Greek (1973)
Kahnův svazek ovšem mnohonásobně hloubkou a šířkou přesahuje předchozí svazky. Verhaarův projekt naneštěstí zůstal nedokončen, následovat měl svazek Jamese Barra o biblické hebrejštině a závěrečný svazek shrnující lingvistické a filosofické důsledky shromážděného materiálu. Zde je obsah Kahnovy knihy (kterou ovšem nemám zatím k dispozici, čerpám z jeho článků):
Chapter I. The problem of the verb 'Be' 1
Chapter II. Subject, predicate, copula
Chapter III. Application of the transformational analysis to Greek
Chapter IV. Description of the copula uses
Chapter V. The theory of the copula
Chapter VI. The verb of existence
Chapter VII. The veridical use
Chapter VIII. The unity of the system of 'Be' in Greek
Appendix A. On the accent of esti and its position in the Sentence
Appendix B. On the theory of nominal sentence
Appendix C. The nominalized forms of the verb: to ón and ousia
V sérii vyšly následující svazky:
(1) Classical Chinese, Athapaskian, Mundari, (1966)
(2) Eskimo, Hindi, Zuni, Modern Greek, Malyalam, Kurukh (1968)
(3) Japanese, Kashmiri, Armenian, Hungarian, Sumerian, Shona (1968)
(4) Twi, Modern Chinese, Arabic (1968)
(5) Urdu, Turkish, Bengali. Amharic, Indonesian, Telugu, Estonian, (1972)
(6) Ancient Greek (1973)
Kahnův svazek ovšem mnohonásobně hloubkou a šířkou přesahuje předchozí svazky. Verhaarův projekt naneštěstí zůstal nedokončen, následovat měl svazek Jamese Barra o biblické hebrejštině a závěrečný svazek shrnující lingvistické a filosofické důsledky shromážděného materiálu. Zde je obsah Kahnovy knihy (kterou ovšem nemám zatím k dispozici, čerpám z jeho článků):
Chapter I. The problem of the verb 'Be' 1
Chapter II. Subject, predicate, copula
Chapter III. Application of the transformational analysis to Greek
Chapter IV. Description of the copula uses
Chapter V. The theory of the copula
Chapter VI. The verb of existence
Chapter VII. The veridical use
Chapter VIII. The unity of the system of 'Be' in Greek
Appendix A. On the accent of esti and its position in the Sentence
Appendix B. On the theory of nominal sentence
Appendix C. The nominalized forms of the verb: to ón and ousia
úterý 11. ledna 2011
Barry Miller o existenci: úvod 2
Dokončení překladu úvodu:
"Nyní je pravděpodobně v rozumné míře jasné, že otázka existence je neoddělitelně spjata s významem termínu ‘existuje’. V některých jazycích plní funkci tohoto predikátu výraz ‘je’ a dokonce i v angličtině najdeme archaická užití ‘je’ v této roli. Při diskusi o existenci se proto budeme zabývat i predikáty ‘je’ a ‘existuje’. V této otázce převládá mezi současnými analytickými filosofy názor, který lze shrnout do dvou tezí. První teze postuluje Frege-Russellovo rozlišení mezi čtyřmi různými významy ‘je’ — existenčním, identitním, predikativním a třídně-inkluzivním:
* ‘Sokratés je’, symbolicky: ∃x(x=Sokratés).
* ‘Cicero je Tully’, symbolicky: Cicero=Tully.
* ‘Sokratés je moudrý’, symbolicky: Moudrý(Sokratés).
* ‘Člověk je živočich’, symbolicky: ∀x(Člověk(x) → Živočich(x)).
Podle tohoto pojetí různá užití ‘je’ zahrnují různé významy, dokonce tak různé, že nemají vůbec nic společného. Jinými slovy se jedná o čistě náhodnou víceznačnost tohoto slova, tedy ani systematickou ani analogickou víceznačnost, podle níž by různé významy byly spřízněné i když nikoli jednoznačné (ani zčásti).
Druhou tezi, kterou mnozí, byť ne všichni, analytičtí filosofové zastávají, bychom mohli shrnout do známého dikta ‘existence není predikát’. Tedy přesněji vzato bychom měli spíše říci ‘existence není vlastnost prvního řádu’ či ‘"existovat" není predikátem prvního řádu’. Dříve než se podíváme na na současné názory na první a druhou tezi bude užitečné připomenout si to, co o existenci a korelativně i o ‘je’ and ‘existuje’ jakožto slovesech bytí říkají někteří dřívější filosofové."
Miller svůj článek na SEP rozdělil do následujících sekcí:
1. Starší názory (Aristotelés, Avicenna, Tomáš, Hume, Kant, Frege)
2. Otázky vyvolané historickým přehledem
3. Argumenty pro Fregovo pojetí ‘existuje’
4. Kritika Fregova pojetí
5. Argumenty pro dvojí užití ‘existuje’
6. Argumenty pro odlišení ‘existuje’ a ‘je’
7. Kritika prvořádového užití
Argumenty proti prvořádovému užití ‘existuje’
Snaha omezit důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
8. Ontologické důsledky debaty
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu druhého řádu
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
Časem bych se rád Millerovým dílem zabýval hloubějí, nyní mě ale čeká Charles H. Kahn se svými hloubkovými analýzami bytí v řecké filosofii.
"Nyní je pravděpodobně v rozumné míře jasné, že otázka existence je neoddělitelně spjata s významem termínu ‘existuje’. V některých jazycích plní funkci tohoto predikátu výraz ‘je’ a dokonce i v angličtině najdeme archaická užití ‘je’ v této roli. Při diskusi o existenci se proto budeme zabývat i predikáty ‘je’ a ‘existuje’. V této otázce převládá mezi současnými analytickými filosofy názor, který lze shrnout do dvou tezí. První teze postuluje Frege-Russellovo rozlišení mezi čtyřmi různými významy ‘je’ — existenčním, identitním, predikativním a třídně-inkluzivním:
* ‘Sokratés je’, symbolicky: ∃x(x=Sokratés).
* ‘Cicero je Tully’, symbolicky: Cicero=Tully.
* ‘Sokratés je moudrý’, symbolicky: Moudrý(Sokratés).
* ‘Člověk je živočich’, symbolicky: ∀x(Člověk(x) → Živočich(x)).
Podle tohoto pojetí různá užití ‘je’ zahrnují různé významy, dokonce tak různé, že nemají vůbec nic společného. Jinými slovy se jedná o čistě náhodnou víceznačnost tohoto slova, tedy ani systematickou ani analogickou víceznačnost, podle níž by různé významy byly spřízněné i když nikoli jednoznačné (ani zčásti).
Druhou tezi, kterou mnozí, byť ne všichni, analytičtí filosofové zastávají, bychom mohli shrnout do známého dikta ‘existence není predikát’. Tedy přesněji vzato bychom měli spíše říci ‘existence není vlastnost prvního řádu’ či ‘"existovat" není predikátem prvního řádu’. Dříve než se podíváme na na současné názory na první a druhou tezi bude užitečné připomenout si to, co o existenci a korelativně i o ‘je’ and ‘existuje’ jakožto slovesech bytí říkají někteří dřívější filosofové."
Miller svůj článek na SEP rozdělil do následujících sekcí:
1. Starší názory (Aristotelés, Avicenna, Tomáš, Hume, Kant, Frege)
2. Otázky vyvolané historickým přehledem
3. Argumenty pro Fregovo pojetí ‘existuje’
4. Kritika Fregova pojetí
5. Argumenty pro dvojí užití ‘existuje’
6. Argumenty pro odlišení ‘existuje’ a ‘je’
7. Kritika prvořádového užití
Argumenty proti prvořádovému užití ‘existuje’
Snaha omezit důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
8. Ontologické důsledky debaty
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu druhého řádu
Ontologické důsledky ‘existuje’ jako predikátu prvního řádu
Časem bych se rád Millerovým dílem zabýval hloubějí, nyní mě ale čeká Charles H. Kahn se svými hloubkovými analýzami bytí v řecké filosofii.
pondělí 10. ledna 2011
Barry Miller o existenci: úvod 1
Minulý týden jsme narazili na existenční užití slovesa ‘být’ k jehož rozlišení od predikativního užití se ještě vrátíme v souvislosti s průkopnickými pracemi Charlese H. Kahna.
Jako jakási motivační odbočka k tématu bytí/existence nám poslouží článek o existenci australského filosofa Barry Millera (SEP). Zde je překlad první části úvodu:
"Podobně jako mnoho jiných filosoficky zajímavých pojmů je existence na jednu stranu důvěrně známá a na druhou stranu těžko pochopitelná. I když s užíváním slovesa 'existovat' nemáme více problémů než s násobením dvěma, máme více než jen malé potíže, když máme říci, co vlastně existence je. Existování se zdá přinejmenším tak všední jako je chození či hladovědí. Nicméně, když řekneme ‘Tomáš má hlad’ anebo ‘Tomáš jde’, může to být novinka pro ty, kteří se nenachází v Tomášově blízkosti, zatímco když řekneme ‘Tomáš existuje’, není to pro nikoho, kdo by znal Tomáše, nic nového a pro toho, kdo ho nezná, by to bylo pouze matoucí. Nebo také víme, jaké je to být hladový nebo jdoucí - ale jaké je to být existující? O jaký druh zkušenosti se jedná? Je to snad zkušenost být jedním či být identický se sebou? Nebo ještě jinak: je snadné ukázat, co míníme tím, že Tomáš jde, ovšem Tomášovo existování je stěží něco, co můžeme někomu ukázat. Na první pohled by se tedy zdálo, že nemáme vůbec žádnou možnost vysvětlit, co je to existování.
Bylo by svůdné domnívat se, že ‘Tomáš existuje’ znamená pouze ‘Tomáš je reálný’. Toto je opravdu velmi přitažlivá myšlenka, protože predikát ‘realný’ se někdy nazývá "vylučovač" (excluder), čímž se má na mysli to, že nepřičítá Tomášovi nic kladného, ale pouze čistě záporným způsobem vylučuje Tomáše z toho, že by byl imaginární, mýtický, fiktivní a podobně. Řekneme-li, že ‘existuje’ znamená ‘je reálný’, pak mimo jiné říkáme to, že Tomášovi nepřičítáme nic kladného; to by výrazně ulehčilo naší frustraci z toho, že tak pohotově užíváme ‘existuje’, aniž bychom tušili, že tím něco kladného přičítáme Tomášovi. Objev, že mu tím vlastně nic kladného nepřičítáme, bychom přijali s úlevou.
Naneštěstí, toto nestačí, neboť mezi všemi zápory, které by predikát ‘je reálný’ uvaloval na Tomáše, je nejen ‘není imaginární’, ‘není mytický’, atd. ale i ‘není neexistující’. Předpokládejme, že věštec předpověděl to, že za dva roky se Vildovi a Marii narodí syn, který bude pojmenován ‘Tomáš’. Když se předpověď konečně splní, můžeme si představit, že věštec vítězoslavně hlásí ‘Tomáš konečně existuje, přesně jak jsem předpověděl, že bude’. Kdyby ‘existuje’ byl vylučující predikát jako ‘je reálný’, pak by bylo možné věštci rozumět jen tak, že něco vylučuje z Tomáše - a v tomto případě by to byla neexistence. To, co tedy věštec říká, tj. ‘Tomáš konečně existuje’, může znamenat pouze ‘Tomáš není neexistující’. A pokud má opravdu na mysli toto, pak bychom měli právo zeptat se ho, kdy vůbec o Tomášovi můžeme říci, že je neexistující či že neexistuje? Před tím než Tomáš existuje bychom k němu ve skutečnosti vůbec nemohli referovat a nemohli bychom mu tedy přičítat žádnou vlastnost, dokonce ani vlastnost být neexistujícím. Jakkoli tedy návrh vypadal slibně ‘Tomáš existuje’ nelze chápat jednoduše jako ‘Tomáš je reálný’.
Selhání v pokusu o interpretaci slovesa ‘existuje’ jako ‘je reálný’ samozřejmě ponechává prostor k dalším návrhům jak nahradit toto slovo jedním či vícero jinými výrazy, abychom tak ukázali proč naše původní nespokojenost ohledně existence není namístě a je planá. Pokud se někdo domnívá, že ‘existuje’ lze snadno nahradit jiným (méně problematickým) výrazem, nevznikne problém s míněním, že existence je nějaká vlastnost či atribut. Naopak, pokud si někdo myslí, že se nelze tímto způsobem slovesa ‘existuje’ zbavit, pak bude jistě mít sklon k tomu pokračovat v hledání odpovědi na problém toho, co to vlastně existence je."
Jako jakási motivační odbočka k tématu bytí/existence nám poslouží článek o existenci australského filosofa Barry Millera (SEP). Zde je překlad první části úvodu:
"Podobně jako mnoho jiných filosoficky zajímavých pojmů je existence na jednu stranu důvěrně známá a na druhou stranu těžko pochopitelná. I když s užíváním slovesa 'existovat' nemáme více problémů než s násobením dvěma, máme více než jen malé potíže, když máme říci, co vlastně existence je. Existování se zdá přinejmenším tak všední jako je chození či hladovědí. Nicméně, když řekneme ‘Tomáš má hlad’ anebo ‘Tomáš jde’, může to být novinka pro ty, kteří se nenachází v Tomášově blízkosti, zatímco když řekneme ‘Tomáš existuje’, není to pro nikoho, kdo by znal Tomáše, nic nového a pro toho, kdo ho nezná, by to bylo pouze matoucí. Nebo také víme, jaké je to být hladový nebo jdoucí - ale jaké je to být existující? O jaký druh zkušenosti se jedná? Je to snad zkušenost být jedním či být identický se sebou? Nebo ještě jinak: je snadné ukázat, co míníme tím, že Tomáš jde, ovšem Tomášovo existování je stěží něco, co můžeme někomu ukázat. Na první pohled by se tedy zdálo, že nemáme vůbec žádnou možnost vysvětlit, co je to existování.
Bylo by svůdné domnívat se, že ‘Tomáš existuje’ znamená pouze ‘Tomáš je reálný’. Toto je opravdu velmi přitažlivá myšlenka, protože predikát ‘realný’ se někdy nazývá "vylučovač" (excluder), čímž se má na mysli to, že nepřičítá Tomášovi nic kladného, ale pouze čistě záporným způsobem vylučuje Tomáše z toho, že by byl imaginární, mýtický, fiktivní a podobně. Řekneme-li, že ‘existuje’ znamená ‘je reálný’, pak mimo jiné říkáme to, že Tomášovi nepřičítáme nic kladného; to by výrazně ulehčilo naší frustraci z toho, že tak pohotově užíváme ‘existuje’, aniž bychom tušili, že tím něco kladného přičítáme Tomášovi. Objev, že mu tím vlastně nic kladného nepřičítáme, bychom přijali s úlevou.
Naneštěstí, toto nestačí, neboť mezi všemi zápory, které by predikát ‘je reálný’ uvaloval na Tomáše, je nejen ‘není imaginární’, ‘není mytický’, atd. ale i ‘není neexistující’. Předpokládejme, že věštec předpověděl to, že za dva roky se Vildovi a Marii narodí syn, který bude pojmenován ‘Tomáš’. Když se předpověď konečně splní, můžeme si představit, že věštec vítězoslavně hlásí ‘Tomáš konečně existuje, přesně jak jsem předpověděl, že bude’. Kdyby ‘existuje’ byl vylučující predikát jako ‘je reálný’, pak by bylo možné věštci rozumět jen tak, že něco vylučuje z Tomáše - a v tomto případě by to byla neexistence. To, co tedy věštec říká, tj. ‘Tomáš konečně existuje’, může znamenat pouze ‘Tomáš není neexistující’. A pokud má opravdu na mysli toto, pak bychom měli právo zeptat se ho, kdy vůbec o Tomášovi můžeme říci, že je neexistující či že neexistuje? Před tím než Tomáš existuje bychom k němu ve skutečnosti vůbec nemohli referovat a nemohli bychom mu tedy přičítat žádnou vlastnost, dokonce ani vlastnost být neexistujícím. Jakkoli tedy návrh vypadal slibně ‘Tomáš existuje’ nelze chápat jednoduše jako ‘Tomáš je reálný’.
Selhání v pokusu o interpretaci slovesa ‘existuje’ jako ‘je reálný’ samozřejmě ponechává prostor k dalším návrhům jak nahradit toto slovo jedním či vícero jinými výrazy, abychom tak ukázali proč naše původní nespokojenost ohledně existence není namístě a je planá. Pokud se někdo domnívá, že ‘existuje’ lze snadno nahradit jiným (méně problematickým) výrazem, nevznikne problém s míněním, že existence je nějaká vlastnost či atribut. Naopak, pokud si někdo myslí, že se nelze tímto způsobem slovesa ‘existuje’ zbavit, pak bude jistě mít sklon k tomu pokračovat v hledání odpovědi na problém toho, co to vlastně existence je."
pátek 7. ledna 2011
Bytí a nebytí v češtině: První seznámení 2
V současné češtině a v řadě jiných jazyků můžeme na první pohled použít sloves ‘být/nebýt’ a jejich tvary (‘je/není’, ‘jsoucí/nejsoucí’, apod.) ve dvou základních významech: predikativním a existenčním. Predikativní význam je vyjádřen např. ve větách ‘Micka je/není kočka’ či ‘lidé jsou/nejsou dobří’. V tomto užití slouží ‘je/není’ jako spona (kopula) dvou či více jmen tak, že vznikne výpověď: x je/není P (subjekt je predikát). Existenční význam je pak vyjádřen např. ve větách ‘Jára Cimrman je/není’ či ‘upíři jsou/nejsou’ (slovo ‘je/není’přitom vyslovíme s důrazem). Častěji ovšem v podobných situacích a významech užíváme sloveso ‘existovat’.
Podívejme se pro zajímavost na etymologii sloves ‘být’ a ‘existovat’ podle českých slovníků. Etymologie slovesa ‘být’ jde prý přes praslovanské *byti k praindoevropskému *bheu- ve významu „růst“ a „vznikat“, zachovaném např. v řeckém ‘φύομαι’ či v českém ‘bylina’. V časování se toto sloveso doplňuje s tvary ‘jsem’, ‘je’, které má svůj původ v praindoveropském *es-, z něhož odvozuje příslušné tvary většina indoevropských jazyků, viz např. řecké ‘εἶμι/ἐστί’, latinské ‘sum/est’ či anglické ‘am/is’. Sloveso ‘být’ souvisí s výrazy jako ‘bytost’, ‘bytelný’, ‘bývat’, ‘bývalý’ a odvozujeme z něj slovesa jako např. ‘nabývat’, ‘pozbývat’, ‘pobývat’, ‘přebývat’, ‘obývat’, ‘přibývat’, ‘ubývat’, ‘zbývat’ apod. K proměnám jeho významu říká Václav Machek v Etymologickém slovníku (1957) toto:
Prvotní význam ‘růsti, vznikat’ ... se rozšiřuje na ‘býti, existovati’ (lat. fuī; stind. bhávati stává se), odtud přibýti (= objeviti se navíc) ... Šimon Ondruš ... vidí v bheu- původní význam ‘hýbati se, jíti, běžeti’ (je prý zachován v odvozené slovesné podobě φεύγω, ‘utíkám’), stind. bhávati je nejen ‘býti, státi se’, ale i ‘přijíti’. Původní význam u bhu-sr- ( = bystrъ) a bhu-dr- byl tedy ‘pohyblivý, chytrý, bystrý’. Významy ‘růsti’ (φύω, φύομαι), ‘buditi’ (praslovanské bhou-d-), ‘bdíti’ (bhu-d-) a ‘býti’ (bhū-) jsou prý u kořene bheu/bhou- odvozené, sekundární.
Vidíme, že podle Machka (resp. Ondruše) nás původní význam slovesa ‘být’ vede k chápání bytí jako pohybování se nebo činnosti („bytování“ či „existování“) jednotlivin. Výsledkem této činnosti je existence jednotliviny. Toto slovo ovšem není zdaleka tak prastaré jako ‘bytí’, skládá se z latinské předpony ‘ex-’ („vy-“) a slovesa ‘sistere’ („zastavit“, „stavět“) a co do etymologie znamená něco jako „vystupovat“, „vycházet najevo“ či „vyskytovat se“.
Povšimněme si, že obě slovesa (‘být’ a ‘existovat’) můžeme v existenčním významu neproblematicky pojit jak se jmény jednotlivin (vlastními jmény), tak se jmény druhů (obecnými jmény). Tím se liší čeština např. od němčiny, kde (zdá se) pojíme sloveso ‘existieren’ spíše se singulárními výroky (‘Leo Sachse existiert’) a nikoli s generálními, kde se spíše užívá konstrukce ‘es gibt’ (‘es gibt Menshen’). Důležitější je ovšem jiné pozorování: pokud bychom přihlíželi pouze k etymologii, očekávali bychom, že sloveso ‘existovat’ je v nějakém smyslu slova slabší než ‘být’, tj. že mohou existovat věci, které nejsou – něco, co se sice vyskytuje, ale je to nečinné, neběhá to a neroste. Kandidáty na existující nejsoucna v tomto smyslu by byly různé Pythagorejské či Platónské objekty. Ve skutečnosti se v současném filosofické úzu prosadil přesně opačný úzus: pokud dochází u některých myslitelů k rozlišení mezi jsoucím a existujícím, pak pouze některé ale ne všechny jsoucí věci jsou navíc i existující. Tento fakt nás upozorňuje na to, že i z čistě lingvistického hlediska je kolem užívání slov ‘být/nebýt’ či ‘existovat/neexistovat’ řada problémů a zmatků, které je třeba dále vyjasnit.
Podívejme se pro zajímavost na etymologii sloves ‘být’ a ‘existovat’ podle českých slovníků. Etymologie slovesa ‘být’ jde prý přes praslovanské *byti k praindoevropskému *bheu- ve významu „růst“ a „vznikat“, zachovaném např. v řeckém ‘φύομαι’ či v českém ‘bylina’. V časování se toto sloveso doplňuje s tvary ‘jsem’, ‘je’, které má svůj původ v praindoveropském *es-, z něhož odvozuje příslušné tvary většina indoevropských jazyků, viz např. řecké ‘εἶμι/ἐστί’, latinské ‘sum/est’ či anglické ‘am/is’. Sloveso ‘být’ souvisí s výrazy jako ‘bytost’, ‘bytelný’, ‘bývat’, ‘bývalý’ a odvozujeme z něj slovesa jako např. ‘nabývat’, ‘pozbývat’, ‘pobývat’, ‘přebývat’, ‘obývat’, ‘přibývat’, ‘ubývat’, ‘zbývat’ apod. K proměnám jeho významu říká Václav Machek v Etymologickém slovníku (1957) toto:
Prvotní význam ‘růsti, vznikat’ ... se rozšiřuje na ‘býti, existovati’ (lat. fuī; stind. bhávati stává se), odtud přibýti (= objeviti se navíc) ... Šimon Ondruš ... vidí v bheu- původní význam ‘hýbati se, jíti, běžeti’ (je prý zachován v odvozené slovesné podobě φεύγω, ‘utíkám’), stind. bhávati je nejen ‘býti, státi se’, ale i ‘přijíti’. Původní význam u bhu-sr- ( = bystrъ) a bhu-dr- byl tedy ‘pohyblivý, chytrý, bystrý’. Významy ‘růsti’ (φύω, φύομαι), ‘buditi’ (praslovanské bhou-d-), ‘bdíti’ (bhu-d-) a ‘býti’ (bhū-) jsou prý u kořene bheu/bhou- odvozené, sekundární.
Vidíme, že podle Machka (resp. Ondruše) nás původní význam slovesa ‘být’ vede k chápání bytí jako pohybování se nebo činnosti („bytování“ či „existování“) jednotlivin. Výsledkem této činnosti je existence jednotliviny. Toto slovo ovšem není zdaleka tak prastaré jako ‘bytí’, skládá se z latinské předpony ‘ex-’ („vy-“) a slovesa ‘sistere’ („zastavit“, „stavět“) a co do etymologie znamená něco jako „vystupovat“, „vycházet najevo“ či „vyskytovat se“.
Povšimněme si, že obě slovesa (‘být’ a ‘existovat’) můžeme v existenčním významu neproblematicky pojit jak se jmény jednotlivin (vlastními jmény), tak se jmény druhů (obecnými jmény). Tím se liší čeština např. od němčiny, kde (zdá se) pojíme sloveso ‘existieren’ spíše se singulárními výroky (‘Leo Sachse existiert’) a nikoli s generálními, kde se spíše užívá konstrukce ‘es gibt’ (‘es gibt Menshen’). Důležitější je ovšem jiné pozorování: pokud bychom přihlíželi pouze k etymologii, očekávali bychom, že sloveso ‘existovat’ je v nějakém smyslu slova slabší než ‘být’, tj. že mohou existovat věci, které nejsou – něco, co se sice vyskytuje, ale je to nečinné, neběhá to a neroste. Kandidáty na existující nejsoucna v tomto smyslu by byly různé Pythagorejské či Platónské objekty. Ve skutečnosti se v současném filosofické úzu prosadil přesně opačný úzus: pokud dochází u některých myslitelů k rozlišení mezi jsoucím a existujícím, pak pouze některé ale ne všechny jsoucí věci jsou navíc i existující. Tento fakt nás upozorňuje na to, že i z čistě lingvistického hlediska je kolem užívání slov ‘být/nebýt’ či ‘existovat/neexistovat’ řada problémů a zmatků, které je třeba dále vyjasnit.
čtvrtek 6. ledna 2011
Bytí a nebytí v češtině: První seznámení 1
Gramaticky vzato jsou slova ‘bytí’ a jeho opak (‘nebytí’) podstatná jména. Pokud lze u těchto slov mluvit o běžném významu, pak pro ‘bytí’ se jím zdá být souhrnné atemporální „vše, co je“, příp. temporální „vše, co bylo, je a bude“ a pro ‘nebytí’ „nic“, příp. „co není, nebylo či nebude“. Scholastický myslitel by ovšem uchopil významový rozdíl jinak, totiž jako rozdíl mezi konkrétním a abstraktním pojmem, kde první pojem spolu-vyjadřuje nositele zmíněné vlastnosti, druhý nikoli. To znamená, že analogicky k pojmům vyjádřeným slovy ‘jsoucí/bytí’, resp. ‘nejsoucí/nebytí’, se mají pojmy vyjádřené slovy ‘člověk/lidství, barevný/barva, krásný/krása’. Tento rozdíl je snadno vyjádřitelný i v řečtině, latině a němčině, třebaže pomocí jiných jazykových prostředků. Řečtina může užít člen středního rodu spolu s participiem prézentu (‘τo oν’) a s infinitivem (‘τo ειναι’), podobně i němčina (‘das Sein/das Seiende’); bez členů se pak stejný způsobem vyjadřuje latina (‘ens/esse’). Ovšem v angličtině jsou oba pojmy vyjádřeny jedním slovem ‘being’ (třebaže významový rozdíl lze zčásti rozlišit pomocí členu) a jiné jazyky (např. čínština) mají s podobným rozlišením ještě větší problémy. Rozlišení těchto pojmů je tedy pro uživatele mnohých jazyků obtížné.
Sémanticky vzato souvisí se slovy ‘bytí’ a ‘nebytí’ podle Thesauru jazyka českého řada dalších slov, např. jsoucno, existence, bytnost, podstata, svět, realita, substance, hmota, výskyt, trvání, setrvalost, pobyt, aktuálnost, skutečnost, faktičnost, danost, přítomnost, pravda, objektivnost a jejich nejrůznější opaky jako např. nejsoucno, neexistence, nerealita, zdánlivost, přelud, fiktivnost, pomíjivost, neskutečnost, absence, prázdno, nicota atd. Tváří v tvář této změti významů by mohl člověk cítit skepsi nad tím, zda toto slovo vůbec slouží k dorozumívání a ne spíše ke zmatku. Pokusme se tedy proniknou do tematiky trochu hlouběji skrze sloveso ‘být’, z něhož je substantivum ‘bytí’ odvozeno a které se zdá být přístupnější sémantické analýze. Uvidíme sice, že mnohé z toho, co si řekneme bude třeba přehodnotit, je třeba ovšem někde a nějak začít.
Sémanticky vzato souvisí se slovy ‘bytí’ a ‘nebytí’ podle Thesauru jazyka českého řada dalších slov, např. jsoucno, existence, bytnost, podstata, svět, realita, substance, hmota, výskyt, trvání, setrvalost, pobyt, aktuálnost, skutečnost, faktičnost, danost, přítomnost, pravda, objektivnost a jejich nejrůznější opaky jako např. nejsoucno, neexistence, nerealita, zdánlivost, přelud, fiktivnost, pomíjivost, neskutečnost, absence, prázdno, nicota atd. Tváří v tvář této změti významů by mohl člověk cítit skepsi nad tím, zda toto slovo vůbec slouží k dorozumívání a ne spíše ke zmatku. Pokusme se tedy proniknou do tematiky trochu hlouběji skrze sloveso ‘být’, z něhož je substantivum ‘bytí’ odvozeno a které se zdá být přístupnější sémantické analýze. Uvidíme sice, že mnohé z toho, co si řekneme bude třeba přehodnotit, je třeba ovšem někde a nějak začít.
středa 5. ledna 2011
Aristotelova Metafyzika V.7 (Jsoucno per se)
Druhý způsob vypovídání, per se (o sobě, absolutně), je mnohem složitější a dělí se dále na tři další způsoby vypovídání, poukazující na tři typy jsoucího. (Alternativně lze text interpretovat i jako čtyři způsoby vypovídání jsoucího, tj. nebrat druhý typ jako rozdělen do tří pod-typů):
První z per se způsobů vypovídání jsoucího se týká kategorií:
[2a] Být se říká způsobem o sobě a pak označuje figury výpovědí [tj. kategorií] – to, že něco je, se říká tolika způsoby, kolik je způsobů vypovídání. Vždyť z vypovídaného něco označuje co je, jiné jaké, kolikeré, vůči čemu, jiné činit či trpět, jiné kde či kdy, a každému z nich odpovídá být. Není rozdíl mezi člověk je uzdravující se a člověk se uzdravuje; nebo mezi člověk je kráčející nebo krájející a člověk jde nebo krájí; a podobně v ostatních případech.
První z per se způsobů vypovídání jsoucího se týká kategorií:
[2a] Být se říká způsobem o sobě a pak označuje figury výpovědí [tj. kategorií] – to, že něco je, se říká tolika způsoby, kolik je způsobů vypovídání. Vždyť z vypovídaného něco označuje co je, jiné jaké, kolikeré, vůči čemu, jiné činit či trpět, jiné kde či kdy, a každému z nich odpovídá být. Není rozdíl mezi člověk je uzdravující se a člověk se uzdravuje; nebo mezi člověk je kráčející nebo krájející a člověk jde nebo krájí; a podobně v ostatních případech.
καθ᾽ αὑτὰ δὲ εἶναι λέγεται ὅσαπερ σημαίνει τὰ σχήματα τῆς κατηγορίας: ὁσαχῶς γὰρ λέγεται, τοσαυταχῶς τὸ εἶναι σημαίνει. ἐπεὶ οὖν τῶν κατηγορουμένων τὰ μὲν τί ἐστι σημαίνει, τὰ δὲ ποιόν, τὰ δὲ ποσόν, τὰ δὲ πρός τι, τὰ δὲ ποιεῖν ἢ πάσχειν, τὰ δὲ πού, τὰ δὲ ποτέ, ἑκάστῳ τούτων τὸ εἶναι ταὐτὸ σημαίνει: οὐθὲν γὰρ διαφέρει τὸ ἄνθρωπος ὑγιαίνων ἐστὶν ἢ τὸ ἄνθρωπος ὑγιαίνει, οὐδὲ τὸ ἄνθρωπος βαδίζων ἐστὶν ἢ τέμνων τοῦ ἄνθρωπος βαδίζει ἢ τέμνει, ὁμοίως δὲ καὶ ἐπὶ τῶν ἄλλων.
Druhý z per se způsobu vypovídání jsoucího se týká pravdy:
[2b] Dále být a je znamená, že něco je pravdivé a nebýt, že něco není pravdivé, nýbrž nepravdivé; tak tomu je jak pro tvrzení tak pro popírání. Například je to tak, že Sókratés je vzdělan – pravda; nebo je to tak, že Sókratés je nebílý – pravda; či není to tak, že uhlopříčka je souměřitelná – nepravda.
ἔτι τὸ εἶναι σημαίνει καὶ τὸ ἔστιν ὅτι ἀληθές, τὸ δὲ μὴ εἶναι ὅτι οὐκ ἀληθὲς ἀλλὰ ψεῦδος, ὁμοίως ἐπὶ καταφάσεως καὶ ἀποφάσεως, οἷον ὅτι ἔστι Σωκράτης μουσικός, ὅτι ἀληθὲς τοῦτο, ἢ ὅτι ἔστι Σωκράτης οὐ λευκός, ὅτι ἀληθές: τὸ δ᾽ οὐκ [35] ἔστιν ἡ διάμετρος σύμμετρος, ὅτι ψεῦδος.
K pochopení této pasáže je třeba vysvětlit něco z řecké gramatiky. V řečtině kopula ‘ἔστι’ může singulární predikativní větu předcházet, následovat anebo v ní vůbec nebýt. (Nevím, jak je to s přízvukem v ‘εστι’, měl by být na konci, ale v textu je na začátku, asi mi zde něco uniká). Lze tedy říci buď ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’, ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’ anebo jednoduše ‘Σωκράτης μουσικός’. V češtině samozřejmě kopulu ‘je’ vložit musíme: ‘Sókratés je vzdělaný’ (na rozdíl od příbuzné ruštiny: Сократ образованный).
Větu ‘Σωκράτης μουσικός’, ekvivalentní ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’, přeložíme tedy jako ‘Sókratés je vzdělaný’. Můžeme takto přeložit i větu ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’? Přeložíme ji opět jako ‘Sókratés je vzdělaný’? Aristotelés totiž chápe větu ‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’ ekvivalentní nikoli větě ‘Σωκράτης μουσικός ἔστι’ ale větě ‘ἀληθές ὅτι Σωκράτης μουσικός’ („Je pravda, že Sókratés je vzdělaný“). Předsazené ‘ἔστι’ lze navíc použít jak pro kladné, tak pro záporné věty a samo může být popřeno. To znamená, že ‘ἔστι’ lze chápat jako hlavní větu na níž závisí jakoby věta vedlejší (analogicky vazbám akuzativu s infinitivem v latině). Nejlépe tedy budeme věty s předsazeným ‘ἔστι’překládat takto:
‘ἔστι Σωκράτης μουσικός’ | ‘Je to tak, že Sókratés je vzdělaný’ |
‘ἔστι Σωκράτης οὐ μουσικός’ | ‘Je to tak, že Sókratés není vzdělaný’ |
‘οὐκ ἔστι Σωκράτης μουσικός’ | ‘Není to tak, že Sókratés je vzdělaný’ |
‘οὐκ ἔστι Σωκράτης οὐ μουσικός’ | ‘Není to tak, že Sókratés není vzdělaný’ |
Konečně přicházíme k poslednímu typu vypovídání jsoucího, které se týká možnosti:
[2c] Konečně být a jsoucí znamená v řečených případech něco možného a něco uskutečněného. Říkáme totiž vidoucí jak o tom, co může vidět, tak o tom, co skutečně vidí; a vědět jak o tom, co může užívat vědění, tak o tom, co je užívá; a klidné jak o tom, co je již v klidu, tak o tom, co klidné být může. Podobně je tomu u podstat [substancí]: říkáme totiž, že „Hermés“ je v kameni, že v úsečce je její polovina, a že obilí je, ještě než uzraje.
ἔτι τὸ εἶναι σημαίνει καὶ τὸ ὂν τὸ μὲν δυνάμει ῥητὸν τὸ δ᾽ ἐντελεχείᾳ τῶν εἰρημένων τούτων. ὁρῶν τε γὰρ εἶναί φαμεν καὶ τὸ δυνάμει ὁρῶν καὶ τὸ ἐντελεχείᾳ; καὶ [τὸ] ἐπίστασθαι ὡσαύτως καὶ τὸ δυνάμενον χρῆσθαι τῇ ἐπιστήμῃ καὶ τὸ χρώμενον; καὶ ἠρεμοῦν καὶ ᾧ ἤδη ὑπάρχει ἠρεμία καὶ τὸ δυνάμενον ἠρεμεῖν. ὁμοίως δὲ καὶ ἐπὶ τῶν οὐσιῶν: καὶ γὰρ Ἑρμῆν ἐν τῷ λίθῳ φαμὲν εἶναι, καὶ τὸ ἥμισυ τῆς γραμμῆς, καὶ σῖτον τὸν μήπω ἁδρόν.
úterý 4. ledna 2011
Aristotelova Metafyzika V.7 - corrigenda
K včerejšímu záznamu mě napadlo následující: Moje anachronické rozlišování zmínky/užití pomocí horních uvozovek je v překladu nevhodné. Ne snad proto, že by Aristoteles hřešil proti tomuto rozlišení - ke zmínce výrazu dokonce užívá člen ‘τo’ a to ve stejném smyslu jako já užívám (po vzoru Johna Corcorana) jednoduchých uvozovek (třebaže v češtině je to neobvyklé a navíc asi i negramatické, protože užívám horní uvozovky i na začátku slova). Nevhodnost uvozovek vidím spíše v tom, že Aristotelův text je záznam přednášky a je míněn pro hlasité čtení, případně alespoň pro tiché čtení s představou toho, že mluvíme. A zatímco ‘τo’ lze přečíst, uvozovky přečíst nelze. Proto raději v překladu začnu používat kurzívu, jejíž úkol bude primárně nikoli grafický, ale auditivní - výraz v kurzívě je třeba přečíst s jinou intonací a důrazem.
Někdo by mohl namítnout, že to, co tu píšu, je malichernost a týká se pouze antropologie či antropologicky pojatých dějin filosofie (viz např. Hadot 28.7.2010 a především série k Ongovi, 28.9.2010 až 11.10.2010) . Pro mě osobně je tento "objev" velkou pomocí k porozumnění smyslu textu. Když si představím konkrétní situaci v níž říkám "Řekneme-li spravedlivý je vzdělaný pak být vzdělaným připadá staviteli", je mi smysl řečené věty poměrně jasný, protože v konkrétní situaci je přítomno i to, že slova (= smysluplné zvuky) užívám k mluvení o různých reálných věcech (případně si alespoň představuji, že mluvím o reálých věcech). Pokud to takto nečiním a na slova se pouze dívám, pak se tato slova mohou "osamostanit" a přestane mi být zřejmé, co vlastně podivné výroky jako ‘spravedlivý je vzdělaný’ znamenají. Současná formální sémantika, jakkoli je v mnohém obdivuhodně krásná, je málo platná jakožto opravdová filosofie lidského jazyka, protože je záležitostí dívání se na psaná slova, nikoli mluvení.
Nuže můj nový překlad Metafyziky V.7 o ens per accidens s kurzívou pro zdůraznění (a pro cizí slova):
Jsoucí se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:
[1] Případkově, řekneme-li například spravedlivý je vzdělaný, člověk je vzdělaný či vzdělaný je člověkem, stejně tak jako když řekneme vzdělaný staví dům – vzdělaný totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo stavitel připadá vzdělanému. Neboť toto je to a to zde znamená tolik co tomuto připadá toto. Podobně je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám člověk je vzdělaný a vzdělaný je člověkem nebo bílý je vzdělaný nebo vzdělaný je bílý, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme vzdělaný je člověk je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídáné, samo je.
Další změnou oproti včerejšímu překladu - zde jsem si ale již velmi nejistý, zda se jedná o dobrý krok - je nahrazení českého instrumentálu v esenciální predikaci nominativem. O co se jedná? Čeština má jednu chvályhodnou aristotelskou vlastnost, kterou nemá ani angličtina, ani latina a dokonce ani sama řečtina ne (poslouchejte pane Whorf: myšlení si umí přizpůsobí jazyk, je-li třeba): Čeština má jazykový prostředek jak vyjádřit esenciální predikaci, totiž instrumentálem v přísudečné části věty. Říkáme člověk je vzdělaný ale člověk je živočichem, vzdělaný je ušlechtilý ale vzdělaný není barbarem. Přesněji řečeno to často takto neříkáme ale můžeme říci. Aristoteles akcidentální predikaci (vyjadřující jaký subjekt predikace je) a esenciální predikaci (vyjadřující co subjekt predikace je) výslovně rozlišuje např. v Kategoriích a jinde, nicméně protože řečtina nemá možnost jazykově dělat toto rozlišení, nepoužívám nstrumentálu ani v češtině, abych neříkal více, než vlastní řecký text.
Někdo by mohl namítnout, že to, co tu píšu, je malichernost a týká se pouze antropologie či antropologicky pojatých dějin filosofie (viz např. Hadot 28.7.2010 a především série k Ongovi, 28.9.2010 až 11.10.2010) . Pro mě osobně je tento "objev" velkou pomocí k porozumnění smyslu textu. Když si představím konkrétní situaci v níž říkám "Řekneme-li spravedlivý je vzdělaný pak být vzdělaným připadá staviteli", je mi smysl řečené věty poměrně jasný, protože v konkrétní situaci je přítomno i to, že slova (= smysluplné zvuky) užívám k mluvení o různých reálných věcech (případně si alespoň představuji, že mluvím o reálých věcech). Pokud to takto nečiním a na slova se pouze dívám, pak se tato slova mohou "osamostanit" a přestane mi být zřejmé, co vlastně podivné výroky jako ‘spravedlivý je vzdělaný’ znamenají. Současná formální sémantika, jakkoli je v mnohém obdivuhodně krásná, je málo platná jakožto opravdová filosofie lidského jazyka, protože je záležitostí dívání se na psaná slova, nikoli mluvení.
Nuže můj nový překlad Metafyziky V.7 o ens per accidens s kurzívou pro zdůraznění (a pro cizí slova):
Jsoucí se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:
[1] Případkově, řekneme-li například spravedlivý je vzdělaný, člověk je vzdělaný či vzdělaný je člověkem, stejně tak jako když řekneme vzdělaný staví dům – vzdělaný totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo stavitel připadá vzdělanému. Neboť toto je to a to zde znamená tolik co tomuto připadá toto. Podobně je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám člověk je vzdělaný a vzdělaný je člověkem nebo bílý je vzdělaný nebo vzdělaný je bílý, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme vzdělaný je člověk je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je). Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídáné, samo je.
Další změnou oproti včerejšímu překladu - zde jsem si ale již velmi nejistý, zda se jedná o dobrý krok - je nahrazení českého instrumentálu v esenciální predikaci nominativem. O co se jedná? Čeština má jednu chvályhodnou aristotelskou vlastnost, kterou nemá ani angličtina, ani latina a dokonce ani sama řečtina ne (poslouchejte pane Whorf: myšlení si umí přizpůsobí jazyk, je-li třeba): Čeština má jazykový prostředek jak vyjádřit esenciální predikaci, totiž instrumentálem v přísudečné části věty. Říkáme člověk je vzdělaný ale člověk je živočichem, vzdělaný je ušlechtilý ale vzdělaný není barbarem. Přesněji řečeno to často takto neříkáme ale můžeme říci. Aristoteles akcidentální predikaci (vyjadřující jaký subjekt predikace je) a esenciální predikaci (vyjadřující co subjekt predikace je) výslovně rozlišuje např. v Kategoriích a jinde, nicméně protože řečtina nemá možnost jazykově dělat toto rozlišení, nepoužívám nstrumentálu ani v češtině, abych neříkal více, než vlastní řecký text.
pondělí 3. ledna 2011
Aristotelova Metafyzika V.7 (Jsoucno per accidens)
Středověcí i poststředověcí scholastikové hleděli na svou nauku o pomyslných jsoucnech (entia rationis) jako na nauku aristotelskou. Jedním ze stěžejních Aristotelových textů, na které se odvolávali, byla Metafyzika V.7 (1017a7-b9). Je zajímavé, že třebaže témata jako bytí, substance, kategorie, akcident, příčiny, atd. hrají velkou roli jak ve středověkém, tak i v současném aristotelském bádání, pomyslná jsoucna zůstávají u současných aristotelských badatelů nepovšimnuta. Podívejme se na zmíněný text, zda z něho něco o pomyslných jsoucnech vyzískáme. Text se pokusím ve zkratce osvětlit, ovšem nevím, zda dostatečně pro čtenáře bez předchozí průpravy v aristotelismu. Přinejmenším pár předběžných rad: Aristotelés přistupuje k ontologii skrze sémantiku přirozeného řeckého jazyka. To, jak se mluví, je pro něho východiskem pro zkoumání hlubší pravdy o světě (třebaže nikoli výsledným produktem). Také je třeba si uvědomit, že Aristotelův text je často zamotaný (aniž by byl nejasný) díky různým odbočkám. Hold je to pouhý záznam z živých přednášek (třebas pravděpodobně různě zeditovaný, viz 10.5.2010).
Text Metafyziky V.7 se nachází v Aristotelově "filosofickém lexikonu" pod hlavičkou ‘jsoucno’ (τὸ ὂν). Tento termín se podle Aristotela užívá ve dvou základních významech: κατὰ συμβεβηκὸς (per accidens) a καθ' αὑτό (per se). Uvedu nejprve první část textu, která se týká per accidens, v originální řečtině (s volně vloženou interpunkcí):
Text Metafyziky V.7 se nachází v Aristotelově "filosofickém lexikonu" pod hlavičkou ‘jsoucno’ (τὸ ὂν). Tento termín se podle Aristotela užívá ve dvou základních významech: κατὰ συμβεβηκὸς (per accidens) a καθ' αὑτό (per se). Uvedu nejprve první část textu, která se týká per accidens, v originální řečtině (s volně vloženou interpunkcí):
τὸ ὂν λέγεται τὸ μὲν [1] κατὰ συμβεβηκὸς τὸ δὲ [2] καθ' αὑτό:
[1] κατὰ συμβεβηκὸς μέν, οἱ̂ον τὸν δίκαιον μουσικὸν εἰ̂ναί φαμεν, καὶ τὸν ἄνθρωπον μουσικὸν, καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, παραπλησίως λέγοντες ὡσπερεὶ τὸν μουσικὸν οἰκοδομει̂ν, ὅτι συμβέβηκε τῳ̂ οἰκοδόμῳ μουσικῳ̂ εἰ̂ναι ἢ τῳ̂ μουσικῳ̂ οἰκοδόμω.ͅ ̔τὸ γὰρ τόδε εἰ̂ναι τόδε σημαίνει τὸ συμβεβηκέναι τῳ̂δε τόδἐ. οὕτω δὲ καὶ ἐπὶ τω̂ν εἰρημένων: τὸν γὰρ ἄνθρωπον ὅταν μουσικὸν λέγωμεν καὶ τὸν μουσικὸν ἄνθρωπον, ἢ τὸν λευκὸν μουσικὸν ἢ του̂τον λευκόν, τὸ μὲν ὅτι ἄμφω τῳ̂ αὐτῳ̂ συμβεβήκασι, τὸ δ' ὅτι τῳ̂ ὄντι συμβέβηκε, τὸ δὲ μουσικὸν ἄνθρωπον ὅτι τούτῳ τὸ μουσικὸν συμβέβηκεν ̔(οὕτω δὲ λέγεται καὶ τὸ μὴ λευκὸν εἰ̂ναι, ὅτι ᾡ̂ συμβέβηκεν, ἐκει̂νο ἔστιν̓).
τὰ μὲν οὐ̂ν κατὰ συμβεβηκὸς εἰ̂ναι λεγόμενα οὕτω λέγεται ἢ διότι τῳ̂ αὐτῳ̂ ὄντι ἄμφω ὑπάρχει, ἢ ὅτι ὄντι ἐκείνῳ ὑπάρχει, ἢ ὅτι αὐτὸ ἔστιν ᾡ̂ ὑπάρχει οὑ̂ αὐτὸ κατηγορει̂ται.
τὰ μὲν οὐ̂ν κατὰ συμβεβηκὸς εἰ̂ναι λεγόμενα οὕτω λέγεται ἢ διότι τῳ̂ αὐτῳ̂ ὄντι ἄμφω ὑπάρχει, ἢ ὅτι ὄντι ἐκείνῳ ὑπάρχει, ἢ ὅτι αὐτὸ ἔστιν ᾡ̂ ὑπάρχει οὑ̂ αὐτὸ κατηγορει̂ται.
Překlad Antonína Kříže v úpravě Petra Rezka (1934, 2008):
(1) Mimotně <tj. ve smyslu případku>, (a) řekneme-li například: "Spravedlivý je vzdělaný", (b) nebo: "Člověk je vzdělaný" (c) anebo: "Vzdělaný je člověkem", stejně jako řekneme-li "Vzdělaný staví dům", poněvadž "být vzdělaným" připadá staviteli nebo "být stavitelem" připadá vzdělanci. Neboť tu "být tím a tím" znamená tolik, co "to a to je mimochodem na tom a na tom". A tak je tomu i v uvedených příkladech. Nazveme-li totiž člověka vzdělaným a vzdělance člověkem nebo bělocha vzdělaným nebo tohoto bělochem, je to proto, že tu oba <přívlastky> připadají témuž podmětu; a proto, že <přívlastek> připadá něčemu jsoucímu, a za třetí, nazveme-li to, co je vzdělané, člověkem, proto, že tomuto vzdělané připadá. Tak se i říká, že nebílé jest, poněvadž jest <také> to, na čem mimochodem jest.
A tak, mluví-li se o jsoucnu ve smyslu případku, je to (a) buď proto, že oba <přívlastky> náležejí témuž podmětu, nebo (b) že jeden náleží něčemu jsoucímu, anebo (c) že jemu samému náleží to, o čem se vlastně samo ve větě vypovídá.
Křížův překlad mi připadá nesrozumitelný - či lépe řečeno srozumitelný jen protože tuším už předem, co asi text říká. Kříž například zamlžil spojení mezi "mimotně" (κατὰ συμβεβηκὸς) "mimochodem" (συμβέβηκεν) a "připadá" (συμβέβηκε). Pokusil jsem se o volnější překlad (s anachronickým rozlišováním zmínky/užití, mention/use):
Jsoucno [= jsoucí; to, že něco je] se říká [1] jednak případkově [tj. accidentaliter], [2] jednak o sobě:
[1] Případkově, řekneme-li například ‘Spravedlivý je vzdělaný’, ‘Člověk je vzdělaný’ či ‘Vzdělaný je člověkem’, stejně tak jako když řekneme ‘Vzdělaný staví dům’ – být vzdělaným totiž připadá [tj. accidit] staviteli nebo být stavitelem připadá vzdělanci. Neboť ‘Toto je tím a tím’ zde znamená tolik co „tomuto připadá toto“. Podobně je tomu v [ostatních výše] uvedených příkladech: když říkám ‘Člověk je vzdělaný’ a ‘Vzdělaný je člověkem’ nebo ‘Bílý je vzdělaný’ nebo ‘Vzdělaný je bílý’, je to proto, že v posledních dvou případech [vypovídané] připadá témuž a že v prvním případě je [vypovídané] případkové jsoucímu; a když říkáme ‘Vzdělaný je člověkem’ je to proto, že vzdělanému připadá člověk. (Podobně je o nebílém řečeno, že je, protože i to, čemu nebílé případá, je).
Takto tedy lze říkat „případkové je“: buď protože obojí [vypovídané] náleží stejnému jsoucímu, nebo protože [vypovídané] patří jsoucímu, nebo protože to, čemu náleží vypovídané, samo je.Aristotelés v tomto textu rozlišuje dvojí základní smysl termínu ‘jsoucno’ (τὸ ὂν) na základě toho, že (my, Řekové) říkáme dvojím způsobem, že něco je. První způsob vypovídání je případkový. Např. když ukážu na Sókrata a řeknu ‘Spravedlivý je vzdělaný’. V češtině to sice zní dost podivně (možná, že i v řečtině) a měl bych říci spíše něco jako ‘Tento spravdlivý muž je vzdělaný’, nicméně přes svou podivnost je to výrok smysluplný, přičemž hlavní pointa je v tom, že něco (být vzdělaný) "náhodou" (přesněji: akcidentálně) připadá něčemu jinému. Pokud Aristotelův náhled dotáhneme metafyzicky jde o to, že nějaká dvě jsoucna (akcident vzdělanosti a akcident spravedlnosti) jsou dána dohromady tak, že vytváří jakýsi celek, ovšem tento celek má pouze akcidentální jednotu, tj. lze ho nazvat jsoucnem pouze v akcidentálním smyslu slova.
Druhý způsob vypovídání, per se (o sobě, absolutně), je mnohem složitější a dělí se dále na tři další způsoby vypovídání, poukazující na tři typy jsoucího. Jeden z těchto typů jsoucího dal podnět k formulaci teorie pomyslných jsoucen.
POZNÁMKA: Překlad do angličtiny W. D. Rosse lze nalést na strákách The Internet Classics Archive. Rossův překlad je přetištěn v The Complete Works of Aristotle Jonathana Barnse, ovšem např. Christopher Schields, současný významný znalec Aristotela, žádný z jeho překladů nikde nedoporučuje, viz SEP. Nevím, co by Schields v dané pasáži Rossovi vytknul, mně se např. nelíbí volné vkládání výrazů jako je 'subject' a 'predicate', které nejsou v řeckém originálu. Sám sice výraz ‘vypovídané’ (tj. predikát, lépe než Rezkův ‘přívlastek’) také vkládám, ovšem uvádím ho v hranatých závorkách.
sobota 1. ledna 2011
Nový rok 2011
Protože starý blog je již poměrně plný všeho možného i nemožného, zkusím od nového roku 2011 začít s čistým blogem novým. V tomto novém blogu bych chtěl kategorizovat své záznamy nejen podle témat ale i podle svých hlavních pracovních oblastí: JČU postdok, Studia Neoaristotelica, výuka VOŠP , výuka ČZU, PKL, Horská synagoga Hartmanice. Do určité míry ovšem i nadále bude kategorizace ad hoc podle toho, jakou pozornost zabere to které téma. Mezi "zbytkové" kategorie bude patřit např. konference, cestování, bible (místo: liturgie), varia.
Na starém blogu mám ještě několik nedodělaných projektů, např. překlad názvů Suárezových Metafyzických disputací a jejich sekcí (viz). Tyto projekty bych rád dodělal na starém blogu, nové projekty ale začnu již jen na novém.
Přoč vlastně investuji čas do blogování? Blog mi pomáhá rozvíjet habitus písemného projevu; motivuje mě k přemýšlení; je pro mne užitečnou "externí" pamětí (zatímco své poznámky na papíře či jinde v počítači nemohu najít, na blogu je vždy rychle najdu). Dále mi pomáhá vyznat se v různorodých projektech na kterých potřebuji pracovat víceméně zároveň, atd. A last but not least díky blogu mohu i na dálku vést dialog se svými dvěma přáteli a čtenáři Vlastou a Mirkem ("Peter").
PF 2011
Na starém blogu mám ještě několik nedodělaných projektů, např. překlad názvů Suárezových Metafyzických disputací a jejich sekcí (viz). Tyto projekty bych rád dodělal na starém blogu, nové projekty ale začnu již jen na novém.
Přoč vlastně investuji čas do blogování? Blog mi pomáhá rozvíjet habitus písemného projevu; motivuje mě k přemýšlení; je pro mne užitečnou "externí" pamětí (zatímco své poznámky na papíře či jinde v počítači nemohu najít, na blogu je vždy rychle najdu). Dále mi pomáhá vyznat se v různorodých projektech na kterých potřebuji pracovat víceméně zároveň, atd. A last but not least díky blogu mohu i na dálku vést dialog se svými dvěma přáteli a čtenáři Vlastou a Mirkem ("Peter").
PF 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
