Suárez: O Trojici (Předmluva)

Suárezův spis De Trinitate je na barokní poměry poměrně nevelký - pouze dvanáct knih, zabírajících jen třetinu svazku ve Vivesově edici (22.3.2011).

Liber I: De Trinitate an in Deo sit
Liber II: De Divinitate trium personarum
Liber III: De distinctione trium personarum
Liber IV: De unitate trium personarum
Liber V: De relationibus et notionibus
Liber VI: De originibus et actionibus notionalibus
Liber VII: De proprietatibus et constitutione divinarum personarum
Liber VIII: De persona Patris
Liber IX: De persona Filii
Liber X: De spiratione
Liber XI: De persona Spiritus Sancti
Liber XII: De missione divinarum personarum

Sama Předmluva k tomuto spisu je velmi zajímavá. [1] Suárez nejprve zdrůrazňuje to, že Trojice je nejjvyšší tajemství a pravda o ní je nedokazatelná (ut eius veritas demonstretur ... impossibile est). Nicméně přesto je možné opřít tuto pravdu o pravidla víry (in regulis fidei ... fundanda est) a je možné se pokusit, nakolik síly stačí (pro viribus), zodpovědět námitky nevěřících. [2] Tímto způsobem postupovali řečtí i latinští otcové (Athanasius, Řehoř Naziánský, Řehoř Nysský, Jan Zlatoústý, Basil, Jan Damašský, Tertulián, Hilarius, Augustin, Fulgentius, Idacus Clarus a Richard od Sv. Viktora) i scholastikové (Petr Lombardský a jeho středověcí komentátoři, vč. Tomáše a jeho školy). [3] Suárez dále poukazuje na to, že řadu věcí, které se týkají Boha jakožto jediného, mlčky předpokládá, protože je zpracoval v jiných dílech, především v Metafyzických Diputacích, 13.5.2010). [4] Z podobného důvodu se Suárez příliš nevěnuje analýze obecných filosofických pojmů (osoba, suppositum, subsistence, vytah), ale naopak pozornost podle potřeby věnuje jen analýze specificky teologických pojmů (Trojice, notio, circumsessio, konsubstantialita, ὁμοούσιος).

[1] Cum hoc mysterium supremum omnium sit, quae per fidem revelantur, existimandum non est, eo animo illius disputationem suscipi, ut eius veritas demonstretur; id enim impossibile esse, infra ostendemus: sed in regulis fidei, et divina auctoritate veritas huius mysterii, imprimis fundanda est. Qua stabilita, et confirmato mysterio, aliquam illius congruentem rationem, vel potius declarationem investigare conabimur, et obiectionibus infidelium pro viribus satisfacere. Ac tandem ea colligere, quae Theologico more ex principiis revelatis certius, aut verisimilius elici possunt. [2] Atque hocmodo disputarunt de hoc mysterio antiqui Patres copiosissime, ex Graecis praecipue Athanasius fere in omnibus operibus suis, et Gregorius Nazianzenus in quatuor orationibus de Theologia, et Gregorius Nyssenus, quatuor etiam orationibus de hoc mysterio, Chrysostomus, quinque orationibus de visione Isaiae, Basilius, libro contra Eunomium, Damascenus, lib. 1, de Fide, et alii multi. Ex Latinis vero primus Tertullianus, libro contra Praxaeam, deinde Hilarius, libris 12 de Trinitate, et libro de Synodis, copiose Augustinus, 15 de Trinitate, et saepe alias, Fulgentius, libro ad obiectiones Arianorum, Idacius Clarus contra Varimandum, Richardus de S. Vict. in libris de Trinitate. Disputarunt etiam Scholastici cum Magistro in 1, per priores 35, distinctiones, commodiori ordine, D. Thomas, cum expositoribus, 1 parte a quaestione 27 usque ad 34. Postquam enim de his, quae pertinent ad Divinam unitatem, tractavit D. Thomas convenienti ordine, consequenter Trinitatis notitiam dedit, nam ea, quae ad unitatem spectant, et communiora sunt, et cognitu faciliora, ideoque eorum disciplina praecedere debuit, quibus cognitis, minus etiam difficile est de Trinitate disserere.
            [3] Nos vero, cum ad praesens integros in primam partem Commentarios in lucem edere non possimus, eo quod aliis gravissimis occupationibus distenti sumus, ea, quae ad unitatem Dei pertinent, in hoc opere supponimus; ex quibus illa omnia, quae naturali ratione investigari et attingi possunt, in nostra Metaphysica pro virili elaborare curavimus, multa etiam, quae ad scientiam, voluntatem et providentiam Dei pertinent in aliis nostriis opusculis tradidimus, de praedestiantione vero et reprobatione in praecedeti tractatu disputatum est. In praesenti ergo solum de his, quae Deo, quatenus Trinus est, conveniunt, dicere intendimus. Et quoniam nunc Commentatoris officium non assumimus, ordinem quaestionum D. Thomae non omnino sequemur, ne prolixiores quam cupimus, esse cogamur. Brevitati itaque consulentes etiam compendiosiori methodo utemur, dostrinae ordinem, quem in aliis rebus tenere solemus, non praetermittendes. 
            [4] Prius vero, quam disputationem inchoemus, advertendum est, cum in tota Theologia vera sit sententia Augustini, l. 10, de Civ., c. 23. Philosophis liberum est, quibus voluerint uti verbis, nobis autem ad certam regulam loqui fas est: in hac materia imprimis esse necessarium, quia in nulla periculosius erratur, ut idem Augustinus ait, in principio librorum de Trinitate, ideoque in ea maxime verum habet, quod ex Hieronymo in ore omnium circumfertur: Ex verbis inordinate prolatis incurritur haeresis. Et ideo tam a sanctis Patribus, quam a Scholasticis non magis in explicando mysterio, quam in docendis loquendi modis elaboratum est, et unumquodque verbum, in hoc mysterio usurpandum, diligenter examinatum. Quod olim fuit necessarium, tum, quia nec mysterium, nec significationes vocum ita declaratae erant: tum etiam, quia haeretici sub verbis ambiguis errores suos introducere curabant: nunc autem non est tam necessaria de verborum significationibus prolixa disputatio, non tamen omittemus eam, quae oportuna visa fuerit, praesertim quando voces fuerint proprie Theologicae, et huius mysterii, ut sunt Trinitas, Notio, Circumsessio, Consubstantialis et Graece homousion. Aliae vero, quae sunt communes Philosophis, ut Persona, suppositum, subsistentia, relatio, et similes supponentur a nobis ex metaphysica. Quomodo vero ad hoc mysterium applicentur, explicabimus.

Zde je ještě přehled kapitol první knihy ("O Trojici, zda je v Bohu"):

Cap. 1: In Deum tam nomen, quam rationem Personae vere ac proprie convenire
Cap. 2: In Deo esse plures personas
Cap. 3: Quomodo ratio personae communis sit tribus divinis personis
Cap. 4: Personas non multiplicari in Deo, nisi per realem processionem
Cap. 5: Processiones divinas immediate per intellectum, et voluntatem esse
Cap. 6: Personas produci intellectione, et amore
Cap. 7: Qua intellectione, et quo amore personae producantur
Cap. 8: Sit-ne actus principium quo productionis
Cap. 9: De numero processionum
Cap. 10: De numero personarum
Cap. 11: De cognitione Trinitatis sine revelatione ["O poznání Trojice bez zjevení" - toto mě a Vlastu V. zajímá momentálně nejvíce]
Cap. 12: Quomodo cognoscatur Trinitas ex revelatione

Francisco Suárez: Přehled díla (Vives)

Ve Vivesově edici je Suárezovo dílo trochu méně přehledné, nicméně je třeba s touto edicí počítat. Díky Google Books ji máme téměř celou online a díky Sidney Pennerovi máme i kompletní seznam odkazů. Zde je přehled:

VOL. 1: De deo uno et trino
     Tractatus primus:De divina substantia eiusque attributis [1]
     Tractatus secundus:De divina praedestinatione et reprobatione [1] 
     Tractatus tertius:De Sanctissimo mysterio Trinitati [1]
VOL. 2: De angelis [2]      
VOL. 3: De anima
      Tractatus primus:De opere six dierum [3]
      Tractatus secundus: De anima [3]
VOL. 4: De fine hominis a další traktáty
VOL. 5-6: De legibus
VOL. 7-10: De gratia
VOL. 11: Opuscula
VOL. 12: De fide, spe et charitate
VOL. 13-16: De religione [13] [14] [15] [16/1] [16/2]
VOL. 17-18: De incarnatione [17] [18]
VOL. 19: ???
VOL. 20-23: De sacramentis
VOL. 24: Defensio Fidei Catholicae adverus Anglicanae Sectae Errores
VOL. 25-26: Disputationes metaphysicae [25] [26]
VOL. 27: Index
VOL. 28: ???

Francisco Suárez: Přehled díla (Pereira)

Francisco Suárez (1548-1617) přišel jako první nejen s prvním čistě systematickým přehledem metafyziky (viz Metafyzické disputace) ale i s prvním celkovým filozoficko-teologickým systémem či spíše „super-systémem“ (José Pereira). Na své teologické syntéze začal pracovat již před r. 1590 (De incarnatione, tj. komentář k první části ST III), svou práci ovšem přerušil, aby sepsal Metafyzické Disputace, publikované v r. 1597. Poté pokračoval ve svých teologických pracích až do své smrti v r. 1617. Každé téma zpracoval důkladně věcně a zároveň s neuvěřitelnou historickou erudicí. Třebaže Suarez svým způsobem psal pouze jednu knihu, vzhledem k jejímu rozsahu je rozdělena do čtrnácti knihy, celkové schéma vypadá podle José Pereiry takto:

Ens ut sic
          et creatum et increatum: Disputationes metaphysicae (1597)
Deus in se
          ut unus: De divina substantia eiusque attributis (1606)
                         De divina praedestinatione et reprobatione (1606)
          ut trinus: De sanctissimo Trinitatis mysterio (1606)
Deus ut causa efficiens
          creaturae incorporeae: De angelis (1620)
          creaturae corporeae: De opere sex dierum (1621)
          creaturae compositae sive hominis: De anima (1621)
Deus ut causa finalis
          ipse finis: De ultimo fine hominis (1628)
          ut legislator: De legibus (1612)
          ut sanctificator: De gratia (1619)
                                     De fide, spe et charitate (1622)
                                     De religione (1608-1625)
          ut redemptor: De Incarnatione (1590-2)
                                 De sacramentis (1593-1603)

Vidíme, že mnohé svazky byly publikovány až posmrtně. Nejlepší vydání (nikoli ovšem zcela kompletní) vydal Vives v devatenáctém století ve 26 svazcích. Suárezovo dílo představuje 4212 disputací (ekvivalent moderní monografie), 22 365 kapitol, 15 milionů (podle některých až 22 milionů) slov. Jedná se o největší systematické dílo v dějinách lidstva. Řada dalších barokních autorů se v průběhu 17. století o pokoušela o sepsání podobného filosoficko-teologického supersystému pod hlavičkami Cursus philosophicus a Cursus theologicus.

Suárez a jeho recepce (Pereira)

Základní kniha (byť poměrně povrchní ohledně reálného pramenného zkoumání Suárezova vlivu):


José Pereira. Suárez: Between Scholasticism and Modernity, Milwaukee, WI, Marquette University Press, 2007

Table of Contents:

Prologue

1. Baroque Scholasticism and its Consummator Suárez

2. The Philosophy of Suárez

3. The Existential Integralism of Suárez

4. The Suarezianization of Thomism: John of St. Thomas

5. The Impact of Suárez on Modern Philosophy

6. The Impact of Suárez on the Rationalists and Their Successors

7. The Impact of Suárez on the Empiricists

Epiloque

Bibliography

Name Index

Subject Index

Franklin: Věda o domněnkách (předmluva)

V r. 2001 vydal australský filosof James Franklin brilantní knihu The Science of Conjecture: Evidence and Probability before Pascal (Věda o domněnkách: Evidence a pravděpodobnost před Pascalem).

Předběžný překlad větší části předmluvy (vlastní tučná kurzíva):

"Pravděpodobnost je pravým průvodcem našeho života" je slavný výrok Biskupa Butlera [Analogy of Religion, 1736] Samozřejmě tím nemyslí to, že by kalkulace o kostkách byly průvodcem našeho života ale to, že reálná rozhodnutí zahrnují jako svůj bytostný element uvažování o nejistotě. Jak před tak po Pascalově a Fermatově objevu matematiky pravděpodobnosti v r. 1654, se lidé potýkají s nejistotou, aniž by čerpali rady od matematiků. A o tom, jak to dělat, hovoří i píší. Znamená to, že existují dějiny pravděpodobnosti, které se netýkají ani matematiky ani anticipací matematiky.

     Toto je historie racionálních metod zabývajících se nejistotou. Budeme v ní probírat metody, které byly vynalezené v právu, vědě, obchodu, filosofii a logice pro ty případy, kdy jistota je nedosažitelná. Patří mezi ně hodnocení evidence soudci a porotami, právní domněnky, zvažování důvodů pro a proti vědeckým teoriím, zkoušky léků a počítání ztroskotaných lodí kvůli pojišťovací sazbě. Nepatří mezi ně metody jako je věštění a konzultace orákula, což jsou náhražky přemýšlení o nejistotě.

     Je možné rozlišit tři úrovně pravděpodobnostního přemýšlení:
1. Nevědomé úvahy, reakce na nejisté situace, které mozek dodává automaticky na subsymbolické úrovni. ...
2. Úvahy o pravděpodobnosti v běžném jazyce. ...
3. Formálně matematické úvahy ...

Vyšší úrovně mohou být vznešenější a dokonalejší, ovšem něco stojí: jsou méně použitelné.

     Tématem této knihy je tedy postupné uvědomování si toho, jak uvažovat s nejistotou. Téma je srovnatelné např. s historií vizuální perspektivy. Každý vidí perspektivně, nicméně cesta lidstva k pochopení principů perspektivy, abychom mohli těchto principů využít a napodobit přírodu, byla obtížná a táhla se velmi dlouho. Podobně je to s pravděpodobností. Každý jedná tak, že bere v hrubou úvahu risk, nicméně pochopit principy pravděpodobnosti a použít je tak, abychom zlepšili náš výkon, je nesmírně obtížný úkol.

     Ještě je třeba učinit jedno důležité rozlišení. Existují dva druhy pravděpodobnosti. Nejprve je to faktuální či stochastická či aleatorická pravděpodobnost, která se týká hodů kostkou či mincí a jiných náhodných situací, které vykazují charakteristické náhodné sekvence a nelze v nich najít nějaký řád. V dlouhé sekvenci hodů mincí téměř vždy zhruba polovina padne jako hlava a polovina jako orel, nicméně pořadí hlav a orlů nesleduje nějaký řád. Na druhou stranu máme i logickou či epistemickou pravděpodobnost, či nededuktivní logiku, která se zabývá vztahem částečné podpory či konfirmace, která nedosahuje striktního logického důsledku mezi propozicemi. Pojem logické pravděpodobnosti používáme když např. řekneme, že na základě současné evidence je teorie stacionárního vesmíru méně pravděpodobná než teorie Velkého třesku, či že vina obžalovaného je prokázána mimo rozumnou pochybnost, třebaže není absolutně jistá. Jak pravděpodobná je hypotéza vzhledem k dané evidenci určuje míru přesvědčení, se kterou můžeme hypotézu racionálně zastávat, pokud se jedná o veškerou relevantní evidenci, kterou pro danou hypotézu máme. 

     Zda je jeden ze zmíněných dvou pojmů pravděpodobnosti redukovatelný na druhý, je záležitostí žhavé filosofické debaty. [J. Keynes, Treatise on Probability, 1921 (veškerá pravděpodobnost je logická); J. Neyman (veškerá pravděpodobnost je faktuální); R. Carnap, Logical Foundations of Probability, 1950 (faktuální a logická pravděpodobnost je navzájem neredukovatelná)] Každopádně je toto rozlišení prima facie jasné a poskytuje dobrou orientaci ke studiu dějin tohoto subjektu. V období, které je pokryto v této studii, je logická pravděpodobnost hlavním předmětem zájmu a slovo pravděpodobnost je rezervováno čistě pro tento účel. Minimální pozornost, která byla věnována studiu faktuální pravděpodobnosti v tomto období - týkající se kostek a pojištění - nebyla spatřována v jakékoli souvislosti s logickou pravděpodobností.
      ...
      Čtenář s normální obeznámeností o tom, co se běžně tvrdí o intelektuální historii, je žádán o několik pomyslných reorientačních kroků, alespoň prozatím. 

      První reorientační krok se týká přímo pravděpodobnosti. Je třeba si uvědomit dvojí fakt, abychom se vyhnuli dojmu, že starší autoři si libují v nějakých konfúzních "anticipacích" pozdějších matematických objevů: Proces objevu principů nejistého úvažování ještě zdaleka není u konce. Někdy se může zdát, že díky Fermatově a Pascalově úspěchu s kostkami v r. 1654, byly všechny oblasti nejistého uvažování úspěšně kolonizovány matematickou teorií pravděpodobnosti. Tak jako v mnoha jiných oblastech se ovšem s příchodem počítačů ukázalo, že dřívější znalost o myšlenkových porcesech nebyla tak přesná jak se mělo za to - obzvláště ne tak přesná, aby umožnila plnou mechanickou imitaci těchto procesů. Více o tom bude řečeno v Epilogu; prozatím snad postačí uvést fakt, že neexistuje konsensus např. ohledně toho, jak kombinovat evidenci ve prospěch závěru v expertních systémech lékařské diagnostiky. Nesouhlas je zásadní a týká se zcela jednoduchých případů nejistého uvažování, kterými se myslitelé zabývají po dva tisíce let: jak zvážit sílu s níž evidence podporuje závěr, jak zkombinovat jednotlivé prvky evidence, aby se navzájem podporovaly, co dělat, když si prvky evidence protiřečí. 

      Druhý reorientační krok se týká toho, že zatímco pravděpodobnost hodů kostkou je bytostně numerická záležitost, a pokroky v jejím porozumnění jsou měřitelné schopností vypočítat správné odpovědi, s logickou pravděpodobností se to má jinak. Dokonce i dnes je stupeň s níž evidence podporuje hypotézu v právu či ve vědě vesměs nekvantifikována a je diskutabilní, zda je vůbec kvantifikovatelná principielně. ... Pokusy vyčíslit stupně věrohodnosti nejsou nutně chvályhodné. Neměli bychom jako samozřejmost přijmout názor, že čísla jsou dobrá a slova špatná.

      Další reorientace se týká obecně dvou rysů historie idejí. Každému, kdo je jen trochu obeznámen s běžnými portréty vzniku moderní vědy, se budou zdát velmi podivné. Šablona antika > středověký úpadek > renezance > vědecká revoluce se nehodí na historii pravděpodobnosti; zcela jistě ne na historii logické pravděpodobnosti. Obzvláště nelze považovat číst tento příběh tak, že středověcí scholastikové jsou "oni" a lidé sedmnáctého století "my". Scholastikové učinili mnoho pro vyjasnění a prohloubení pojmů nutných k pochopení pravděpodobnosti. ... 

      Konečně je třeba požádat čtenáře, aby začal považovat za normání věc, že řada idejí byla vyvinuta v právním kontextu. ...
     ... Badatelé v oboru se často podivují nad tím, proč byl rozvoj teorie pravděpodobnosti tak pomalý - obzvláště proč zdánlivě tak jednoduchá teorie hodu kostkou se neobjevila dříve než v polovině sedmnáctého století. Hlavní část odpovědi spočívá v ocenění toho, jak obtížné je vyjasnění pojmů, obzvláště matematicky přesné vyjasnění a to v oblasti, která se zdá nejasná svou vlastní podstatou. Matematické modelování je vždy obtížné, co je vidět v souběžných případech jako je matematizace kontinua, které vedlo k infinitezimálnímu počtu Newtona a Leibnize. Sama idea "geometrie náhody" jak ji nazval Pascal, je revoluční. ...

      ... Účel historie nemusí být k tomu, abychom se z ní poučili, nicméně příběh, který je zde vyprávěn má svou současnou relevanci, byť končí v r. 1660. Minulé století starého milénia bylo svědkem postupného vytrácení víry v objektivitu vztahu nejisté evidence vůči závěru. Ve filosofii vědy Popper, Kuhn, a jejich školy popřeli to, že by pozorovatelná evidence mohla učinit vědecké teorie pravděpodobnější a pozornost oboru se posunula vůči neevidenčním vlivům [viz např. David Stove, Popper And After: Four Modern Irrationalists, 1982]. Postmodernismus nabídl řadu důvodů (či spíše příčin) proč zastáváme přesvědčení, která zastáváme, jako např. touhu po moci - vycházeje z předpokladu, že žádné objektivní metody hodnocení evidence nemáme (jedná se o spíše jen o čirý předpoklad postmodernismu, nikoli o vyargumentovanou tezi) [viz např. K.Windschuttle]. 

      Minulost je protivahou k horečné pošetilosti trpaslíků, kteří strojí na ramenou obrů jen aby se vysmívali jejich velikosti. Podobně jako ti, kteří se cítí drceni neutuchajícím enfant-terribilismem "moderního" umění či vědy mohou občerstvi svého ducha společenstvím s Vermeerem či Mozartem, tak přítel rozumu může čerpat útěchu z výdobytků podobně-smýšlejících lidí minulosti. Příběh objevu racionálních metod hodnocení evidence může sloužit jako referenční bod a zdroj pro obranu racionality, kterou bude třeba ještě podstoupit.
   

Fakty a hodnoty (Moreland/Craig)

Ve své knížce Philosophical Foundations for a Christian Worldview (2003) mají Moreland a Craig pěkný odstaveček k rozlišení faktů a hodnot:

"Uvažme dvě kultury, A a B. V kultuře A se lidé domnívají, že existuje morální povinnost pomoci starším osobám tím, že těmto osobám vezmeme život když zestárnou. V kultuře B je takovýto čin morálně zakázán. Liší se kultury A a B co do hodnot, které vyznávají? Možná, že ne. Možná, že lidé v obou kulturách souhlasí s pravdou morální propozice Nezabiješ nevinnou lidskou bytost. Nicméně, díky rozdílům ve faktuálních názorech (beliefs) kultura A (na rozdíl od kultury B) nemusí považovat zabití zestárlého rodiče jako vraždu. Předpokládejme, že kultura A se domnívá, že své tělo s sebou vezmeme do posmrtného života, kde si s ním na věky obstaráváme potravu. V takovém případě závisí štěstí a bezpečí v posmrtném životě na stavu v jakém je dané tělo v okamžiku smrti a tudíž zabití starší osoby by nebyla vražda, ale morálně odůvodněné odnětí života. Toto alespoň tvrdí členové kultury A. V kultuře B žádné takové názory na posmrtný život neexistují  a tudíž je odnětí života starší osobě aktem vraždy. Kultury A a B souhlasí ohledně morálních hodnot (zavraždit nevinnou lidskou bytost je špatné), ale odlišují se co do svých faktuálních názorů na svět.

       Obecně vzato, fakt či faktuální názor zahrnuje popis toho jaký svět je: empiricky, metafyzicky, nábožensky. Některé popisy nemají nic do činění s morálkou, jako např. "Na stole je lampička." Pokud se nějaký popisný výrok týká morálky, je to výrok o morálce: např. "Většina Američanů se domnívá, že rasismus je špatný (wrong)". Naopak, hodnota či hodnotový názor zahrnuje přijetí nějaké morální propozice, která předepisuje, co by morálně mělo být. Výroky "má se" či "mělo by se" zahrnují předpis. Morální, předpisující výroky jsou morální výroky, např. "Rasismus je špatný" nebo "Rasismus je morálně přípustný." Tyto rozdíly jsou shrnuty v následující tabulce (Rozlišení mezi fakty a hodnotami):

fakt	je	popis	výrok o morálce
hodnota	má se	předpis	výrok morálky

Třebaže rozlišení mezy fakty a hodnotami je poměrně jasné, toto rozlišení bylo užito dvěma zcela odlišnými způsoby. Někteří užívají fakta pro jakýkoli reálný a na myšlení nezávislý stav světa. V tomto pojetí hodnoty nejsou fakta a tudíž nejsou objektivně reálná v myšlenkově-nezávislém světě. Hodnoty se ukazují jako v nějakém smyslu slova subjektivní. Když např. řeknu, že přátelství je hodnotou, říkám tím pouze to, že já sám subjektivně hodnotím přátelství. Druhý, adekvátnější způsob, jak nahlížet na rozlišení mezi fakty a hodnotami, je následující. Za prvé, hodnoty jsou reálné, ve světě se vyskytující, entity. Když např. řeknu, že lidé mají vnitřní hodnotu, říkám tím, že lidé mají vlastnost vnitřní hodnoty bez ohledu na to, zda se někdo domnívá, zda tomu tak je či nikoli. Za druhé máme hodnotové fakty - popisy toho, co by mělo být - a nehodnotové či "pouhé" fakty - popisy toho, co je - a obojí typy faktů jsou reálné. Podle tohoto pojetí rozlišení mezi fakty a hodnotami je rozlišení mezi hodnotovými fakty a "pouhými" fakty. ...
      Rozdíly ve faktuálních názorech mohou hrát důležitou roli v etických nesouhlasech. Znamená to např. když Svědek Jehovův odmítně transfúzi krve a zemře, že tím potvrzuje morální přijatelnost sebevraždy? Vůbec ne. Svědci Jehovovi mohou souhlasit s ostatními, že sebevražda je morálně zakázána. Nicméně, protože věří, že Bůh neschvaluje pojídání krve a transfúze je příklad pojídání krve, tyto faktuální náboženské názory je vedou k následující pozici: Akt odmítnutí transfúze krve není akt sebevraždy ale spíše akt obětování života pro Boha." (kap. 20, 2.1., s. 407-8)

Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 4b: Významné teorie analytické etiky)

V druhé části čtvrté kapitoly probírají autoři čtyři významné koncepce analytické etiky:

I. Utilitarianismus 
Představitelé: Jeremy Bentham, John Stuart Mill, Henry Sidgwick. Podle utilitarianismu máme dělat v morálním smyslu to, co je dáno užitkem pro člověka, ke kterému daný čin vede (štestí, slast, atd.). Slovy Milla:

"... jednání [jsou] správná v míře v jakém směřují k prosazení štěstí, a špatná v té, v níž směřují k tomu, že jejich výsledkem je opak štěstí. Jako "štěstí" je míněn požitek (rozkoš) a nepřítomnost bolesti; jako "neštěstí" bolest a odepření požitku."(Utilitarianism, 1867, citát podle autorů, zatím jsem ho nedohledával) 

Utilitarianism se dělí na utilitarianismus činu, který aplikuje princip maximalizace štestí na jednotlivé činy a utilitarianismus pravidel, který je aplikuje na pravidla. Mezi základní otázky utilitarianismus patří (1) co je to vlastně "štěstí" - odpovědi jdou od tělesných rozkoší až po dlouhodobé intelektuální požitky; (2) jak vlastně míru "štěstí" počítat, abychom ji mohli maximalizovat. Z hlediska klasifikace etických teorií je utilitarianismus teorie teleologická (konsekvencialistická), deskriptivistická (naturalistická) a kognitivistická. Některé formy utilitarianismu jsou nerelativistické, nicméně některé lze charakterizovat i jako relativistické.

II. Emotivismus
Představitelé: C.G. Ogden, A.J. Ayer, C.L.Stevenson, atd. Podle této teorie: 

... nemá vyslovení mravních soudů za cíl popsat hodnocený předmět, ale vyjádřit kladnou či zápornou emoci (pocit), kterou předmět v mluvčím vyvolává. Řekneme-li tedy "X je dobré", nekonstatujeme podle emotivistů žádný fakt o X, ani nepřisuzujeme X žádnou vlastnost, ale vyjadřujeme svůj souhlasný, uznalý postoj k X. Tento postoj bychom mohli vyjádřit i bez užití výrazu "dobrý", například zvoláním "Hurá X!", specifickým tónem hlasu či v psaném projevu užitím nějakého speciálního symbolu ... Proto se o emotivismu někdy též hovoří jako o "hanba-hurá" teorii." S. 68. 

Emotivismus dobře zapadá do logického pozitivismu podle něhož je třeba, aby smysluplné věty byly verifikovatelné/falzifikovatelné empiricky s použitím logických metod. (Etické věty se zdají smysluplné a přitom na první pohled neempirické, jejich převedením na emoce se stanou empirické).

Důsledkem emotivismu (a námitkou proti) je bezpředmětnost mravního sporu:

"Prohlásí-li někdo, že pitvání lidí za živa je zlo, a jiný mu oponuje, že to zlo není, naopak že takové jednání je dobré, nejsou zmínění dva lidé o nic víc ve sporu, než když prvý řekne, že vidí zprava, a druhý, že totéž vidí zleva. Žádná situace skutečného mravního konfliktu tak nemůže nastat." s. 69

Emotivismus je nedeskriptivistickou a nekognitivistickou teorií, víceméně relativistickou.

III. Intuicionismus
Představitelé: G. E. Moore, H. A. Prichard, W.D. Ross, aj. Podle této teorie dobrost je specifická, nedefinovatelná, vlastnost, která je neredukovatelná na vlastnosti přírodní. Tuto vlastnost poznáváme pomocí intuice nebo-li (morálního) nazírání, alespoň co se týče základních morálních principů (detaily je pak možné odvodit logicky). Jedním z problémů pro intuicionisty je vysvětlit existenci zásadních morálních sporů.

Intuicionismus je teorií deskriptivistickou (nenaturalistickou) a kognitivistickou (tj. morálním realismem).

IV. Univerzální preskriptivismus
Teorie R. M. Hara. Vychází z emotivismu podle něhož jazyk morálky slouží primárně k vyjádření postojů, které vedou k jednání, ovšem to podle Hara neznamená, že by morální soudy stály mimo sféru logické analyzovatelnosti. (Základem je logika příkazů neboli preskripcí; morální charakter jim dává zevšeobecnitelnost). Jedná se o nedeskriptivistickou a (umírněně) nekognitivistickou teorií s rysy relativismu.

Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 4a: Významné teorie analytické etiky)

V první části této kapitoly se autoři zabývají obecným dělením etických teorií. Základní dělení teorií:

(A) Teleologické: mravní aspekt směřuje k určitým cílům (tyto teorie se prý nazývají také jako konsekvencialistické ("následkové"), ovšem podle mého názoru by mezi ně spadal i můj oblíbený eudaimonismus, který je běžně s konsekvencialismem kontrastován.)
(B) Deontologické (označované také jako formalistické): mravní závaznost jako daná o sobě, bez ohledu na nějaké cíle.

Dále teorie dělíme na:
(A) deskriptivistické: etická tvrzení jsou pravdivá či nepravdivá
(B) nedeskriptivistické: etická tvrzení nelze hodnotit jako pravdivé či nepravdivé, protože "nepopisují nic existujícího nezávisle na lidských záměrech, postojích a představách o tom, co má být; jejich funkce je jiná než popisná." (s. 58)

Deskriptivistické teorie se dále dělí na naturalistické (podle nichž jsou morální vlastnosti redukovatelné na přírodní) a nenaturalistické (podle níchž jsou sui generis). Etický realismus je nenaturalistická deskriptivní teorie. Deskriptivistické teorie jsou předpokladem pro kognitivismus, podle něhož jsou etické pravdy poznatelné. Naopak, podle (umírněného) nekognitivismu žádné etické pravdy nemůžeme s jistotou poznat, ovšem přesto jsou nějak smysluplné. Ve vyhraněné podobě je nekognitivismus morálním skepticismem.

Etické teorie lze také dělíi na relativistické (etické soudy jsou vždy pravdivé pro někoho; dělíme dále na individuální či společenský morální relativismus) a nerelativistické.

(Některé charakteristiky jsou mírně upravené - celkově vzato se mi zdá toto dělení ne zcela povedené).

Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 3: Fakty a hodnoty)

Jednou z centrálních  otázek metaetiky je vztah mezi faktuálními a hodnotovými soudy (9.3.2011). Co jsou to fakty a hodnoty?

"Fakt je běžně chápán jako stav věcí ve světě, to, jak se věci skutečně mají, bez ohledu na to, co víme nebo co si myslíme. Hodnota naproti tomu je spíše chápána jako význam připisovaný věcem (v širokém slova smyslu), ať už z lidského, či z nějakého obecnějšího hlediska. Tento význam je přitom považován za relevantní pro naše rozhodování v okamžicích volby." S. 33

O rozlišení fakt/hodnota lze uvažovat z hlediska metafyziky/epistemologie, filosofie jazyka či logiky. Podle Koláře/Svobody je klíčem k problematice filosofie jazyka: "K čemu vlastně používáme jazyk, když vyslovujeme faktuální tvrzení a hodnotové soudy?" (s. 34)

Nejprve k faktům. Je třeba rozlišit (a) fakty jako konstituenty světa (Russell, Wittgenstein), (b) fakty jako pravdivá tvrzení (Frege, Moore).
 
"Podle prvního pojetí, které je spojeno především s doktrínou logického atomismu a s tradičními [= pro Koláře/Svobodu raná analytická filosofie, nikoli např. tradiční scholastika!] verzemi korespondenční teorie pravdy, jsou fakty konstituenty světa: jsou to jakési strukturované celky, složené z věcí spolu s jejich vlastnostmi a vzájemnými vztahy. Souhrnem takových celků, faktů je pak svět. Takto chápané fakty jsou považovány za entity, díky jejichž existenci jsou některá tvrzení pravdivá. Podle druhého pojetí jsou fakty prostě pravdivá tvrzení (propozice, soudy) samotná." S. 36

V rámci pojetí faktů jako konstituentů světa se autoři věnují explikaci korespondenční teorie pravdy pomocí pojmů truthmaker (pravditel), truthbearer (pravděnec) a strukturální isomorfie. V rámci pojetí faktů jako pravdivých propozic ukazují na redundanci jednoho z pojmů (pravda či fakt jsou vzájemně definovatelné). Zmiňují i rozlišení na "tvrdá fakta" (nezávislá na myšlení a jazyku) a "měkká fakta" (institucionální či mentální).

Nyní k hodnotám.

"Není asi nikterak překvapivé, že neexistuje žádná všeobecně uznávaná definice pojmu hodnoty přijatelná pro všechny ... disciplíny. Stejně tak málokoho překvapí, že i v rámci jednotlivých oborů se můžeme setkat s množstvím různých, vzájemně značně odlišných pojetí tohoto pojmu. Přesto se obvykle při vymezování pojmu hodnoty zmiňují tři rysy:
      1) hodnoty souvisejí s lidskými potřebami a zájmy,
      2) hodnoty souvisejí s rozhodováním, jak jednat,
      3) hodnoty souvisejí s normami.
Tyto rysy jsou spolu přirozeně navzájem spjaté a jednotliví autoři se odlišují v tom, na který z nich kladou důraz." s. 46-7.

Základní dělení hodnot:
- relativní ("nepravé", instrumentální, mimo-morální), např. dobrý nůž - dobrý k nějakému účelu
- absolutní ("pravé", vnitřní, morální), např. dobrý člověk - nezvtahujeme k nějakému účelu

Z hlediska metafyziky jsou hodnoty považovány za jedno z následujících:
(a) objektivně existující vlastnosti (hodnotový realismus, který nabývá různých forem např. naturalismu)
(b) subjektivní vytvářené vlastnosti
(c) ne-vlastnosti, např. postoje (emotivismus)

-----------

(O hodnotách jsem již kdysi z hlediska analytické tradice psal, ovšem nikoli v kontrastu s fakty - viz 27.8.2010)

Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 2: Etika a metaetika)

Stručně a zjednodušeně řečeno: Etika se zabývá morálkou a metaetika etikou.

Autoři uvádí následující příklady metaetických otázek:

• Jaký je význam slov „dobrý“, „zlý“, „hodnotný“ ... ? Označují tato slova vlastnosti věcí, lidí či lidského jednání, anebo označují pocity či postoje lidí k věcem, sobě samým a svému jednání?
• Závisí nějak morální soudy na hodnotově neutrálních (vědeckých, faktuálních, deskriptivních) soudech, popisujících stav světa?
• Existují logické vztahy, jako je vztah vyplývání, mezi hodnotovými soudy navzájem, podobně jako existují logické vztahy mezi faktuálními soudy?
• Existují vůbec etické hodnoty (dobro, krása, atd.), a pokud ano, existují nezávisle na vůli, přání a činech lidí, anebo je lidé svo vůlí, přáním a činy vytvářejí?

A následující příklady etických otázek:

• Jak mají lidé jednat a jakému jednání se vyhnout?
• Které věci a činy jsou dobré a které špatné?
• Které jednání je šlechetné a které odsouzeníhodné?
• Co má mravní hodnotu a co je mravně bezcenné?

Obecněji řečeno, metaetika se podle nich zabývá především těmito problémy:

1. ... zkoumáním významu a užití etických termínů ... jako třeba ‘dobrý’, ‘krásný’, ‘hodnotný’ a jejich antonym. 
2. Logickou analýzou mravních soudů a vztahů mezi nimi, stejně jako logickou analýzou vztahů mezi mravními a faktuálními soudy navzájem. (... Vyplývá třeba mravní soud Pavlovo jednání je správné z faktuálního tvrzení Většina lidí schvaluje Pavlovo jednání?) 
3. Analýzou etických doktrín z hlediska jejich výstavby, jejich důsledků a vzájemných vztahů. (... Je například zřejmé, že logicky uvažující člověk nemůže být současně přesvědčen o správnosti doktríny morálního realismu ... a správnosti doktríny morálního subjektivismu) 
4. Zkoumáním povahy tzv. mravní argumentace ... k tomu patří též hledání  odpovědí na otázku o pravdivosti mravních soudů: lze smysluplně říci, že mravní soudy jsou pravdivé/nepravdivé? 
5. ... zkoumání[m] otázky, co je vlastně předmětem etiky, zda a jak lze tento předmět teoreticky uchopit a zda etika jako disciplína může být racionálně založena, za použití logických metod.

(Jak etiku v užším smyslu slova, tak metaetiku lze chápat jako dvě sub-disciplíny etiky v širším smyslu slova) 

---------

Z homilie papeže Benedikta XVI na Popeleční středu:

"Označeni strohým symbolem popelce, vstupujeme dnes do čtyřicetidenního postního období a začínáme duchovní pouť přípravy na důstojné slavení velikonočních tajemství. Požehnaný popelec na našem čele je znamením, které nám připomíná naši situaci tvorů, vybízí nás k pokání a k zintenzivnění konverze, abychom stále více následovali Pána."

Kolář a Svoboda: Logika a etika (Kapitola 1 - Jazyk morálky)

Kapitola 1 se zabývá vymezením jazyka morálky (autoři totiž v duchu tradiční analytické filosofie přistupují ke všem otázkám pomocí analýzy jazyka):

Ze syntaktického hlediska (tj. z hlediska gramatické formy) nelze jazyk morálky přesně definovat (vždy nalezneme protipříklady), nicméně často se jedná o věty následujících typů:

   - s výrazy jako ‘dobrý’ ‘špatný’ ‘spravný’ ‘hanebný’, např.  

            Bít bezbranného není správné.  

            Bít bezbranného Indiána je dobré.

   - s výrazy jako ‘má’ ‘mělo by být’, např.

Měli bychom pomáhat bližním, kteří se ocitli v nouzi.

            Měl by sis co nejvíce užít, dokud jsi mladý.

   - utvořené v imperativním způsobu

Pomáhej svému bližnímu v nouzi!

Zabij rouhače.

Ze sémantického hlediska (z hlediska významu) se jedná o věty, které odpovídají na otázku ‘Co mám dělat?’

Jednej vždy v souladu se svým svědomím.

Kdo bezdůvodně vraždí, není dobrý člověk.

Měli bychom pomáhat trpícím.

Cokoli ublíží nepříteli, je dobré.

Běž bezohledně za svými cíli.

Ne všechny věty tohoto typu jsou větami morálky. Některé jen poukazují na to co dělat, abychom dosáhli nějakého cíle:

            Jez jídlo s dostatkem vitamínů (abys neonemocněl kurdějemi)

            Jdi do kina (aby ses nenudil)

            Nos nikáb v Saúdské Arábii (aby tě nezatkla náboženská policie)

Jazyk morálky je tedy třeba postihnout až v rovině pragmatické, která bere v úvahu mluvčího, jak větu míní a posluchače, jak ji chápe. Definice je ovšem komplikovaná a proto ji autoři nechávají do pozdějších kapitol.

Shrnutí: 

„Ve světle toho, co bylo řečeno, můžeme naše chápání jazyka morálky zjednodušeně naznačit takto: Jazyk morálky je tvořen vyjádřeními, která poskytují odpověď na otázku, co dělat, resp. jak jednat, ať přímo (imperativní věty a věty, které říkají, co má být), nebo nepřímo (věty, které říkají, co je dobré, žádoucí, správné atp.) – tato vyjádření bývají označována jako hodnotové soudy. Charakteristickým rysem těchto vyjádření je, že hovoří o lidech, jejich jednání, úmyslech, emocích a podobně a neobsahují odkaz na konkrétní cíle. Vedle vět můžeme v rámci analýzi jazyka morálky identifikovat a relativně samostatně zkoumat i jistá slova, která jsou pro vyjádření jazyka morálky charakteristická. Jako typický příklad takového slova lze uvést slovo „dobrý“.“ s. 24.

Kolář a Svoboda: Logika a etika (úvod)

Z obálky knihy Petra Koláře a Vladimíra Svobody Logika a etika: Úvod do metaetiky (Filosofia: Praha 1997):

„Když Rudolf Carnap na počátku svého působení v Praze zmínil své názory na logicko povahu mravních soudů, vyvolal tím vzrušenou reakci. Jeho kolega na Německé univerzitě Oskar Kraus dokonce zvažoval, zda není jeho povinností upozornit na šíření takových škodlivých myšlenek státní orgány, aby rozhodly, zda není třeba Carnapa uvěznit. Krause pobouřila zejména teze, že mravní soudy nemohou být ani pravdivé ani nepravdivé. Tento názor, který si Carnap odnesl z diskusí Vídeňského kroužku, už dnes sice nemá příchuť filosofické extravagance, ale stále zůstává předmětem ostrých sporů. V prvé řadě jde o otázku, co mravní soudy vlastně říkají. Co sdělujeme, pokud vůbec něco, když o něčem říkáme, že je to dobré? Můžeme mravní soudy racionálně vyvracet či naopak formulovat průkazné argumenty na jejich podporu? Lze takové argumenty založit na vědecky ověřených faktech? Otázkami tohoto druhu se zabývá metaetika, poměrně nová filosofická disciplína, která není zaměřená na řešení konkrétních mravních dilemat, ale logicko-analytickými metodami zkoumá klíčové otázky o povaze mravního diskursu. Tato kniha představuje českému čtenáři hlavní problémy metaetiky a naznačuje, jak je řešit způsobem, který je ve svých východiscích blízký Carnapovým „nebezpečným“ názorům.“ (Obálka knihy)

(Vynikající, precizní a čtivá kniha, byť naneštěstí se sympatiemi k umírněnému nonkognitivismu)