Sebastian Izquierdo 5 (shrnutí teorie obecnin)

Shrňme si hlavní teze Izquierdovy teorie obecnin, či přesněji řečeno té části, která se týká jejich „podstaty“. Na otázku „Co je to obecnost, která charakterizuje obecniny?“ Izquierdo odpovídá:

• Obecnina je co do esence jedno, které může být v mnohém.
• Obecnina je co do propria jedno, které může být vypovídáno o mnohém.
• Obecnina je „objektivní pojem poznaný obecným aktem poznání“.

Na otázku „Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu?“ odpovídá Izquierdo rozhodným „Ne“:

• Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, a žádná jiná „menší“ jednota nezávislá na intelektu není.

Konečně na otázku „Jaký charakter má obecná jednota vytvořená intelektem?“ odpovídá Izquierdo takto:

• Obecnina se vytváří aktem poznání, který zpřítomňuje mnohé jakožto jedno pomocí pomyslné jednoty, která vychází se strany objektu, poznaného daným aktem (contra nominalistické ztotožnění s konfúzním poznávacím aktem).
• Obecnina má objektivní jednotu, která se tvoří pomocí zástupného fantasmatu (nicméně nelze ji s ním ztotožnit).
• Obecná jednota je pomyslná jednota supositivní, nikoli fiktivní (tj.  „jakoby jednota“ a nikoli „sebe-sporná jednota“).

Izquierdova teorie obecnin je v několika ohledech překvapující. Na jednu stranu je Izquierdo blízký novověkému empiricismu díky svému epistemickému rozvrhu a nejasné hranici mezi smyslovým a rozumovým poznáním. Na druhou stranu je ovšem úzce napojen na scholastiku své doby jak co do metodologie, tak co do autorů, na něž ve své práci navazuje. Izquierdův projekt lze chápat jako hledání jakési „třetí cesty“ mezi umírněným skotisticko-tomistickým realismem a nominalismem Hurtada, Arriagy a Ovieda. Izquierdo odmítá jakoukoli extramentální jednotu společné přirozenosti, čímž se vyhraňuje proti umírněnému realismu, na druhou stranu ovšem odmítá i nominalismus tím, že postuluje objektivní pojmy. Izquierdova snaha nalézt cestu mezi umírněným realismem a nominalismem pramení pravděpodobně z toho, že na jednu stranu odmítá fundamentální Aristotelské rozlišení reálného bytí na akt/potenci, ovšem na druhou stranu si je vědom mnoha potíží, se kterými je spojen nominalismus. Odmítnutí reality aktu/potence má ovšem závažné důsledky, které vidíme i v současné metafyzice a filosofii matematiky, kde jakoby neexistovala střední cesta mezi nominalismem a platonismem. Bez tohoto rozlišení totiž přestává být pojem objektivního pojmu smysluplný a objektivní precize nemůže být zakotvena v metafyzické struktuře reality. Izquierdovo odchýlení se od umírněného skotisticko-tomistického realismu je dále vyhroceno jeho reprezentacionalistickou naukou, podle níž poznáváme to, co je nepřístupné smyslům, pomocí „zástupných fantasmat“, která nápadně připomínají empiristické ideas. Zdá se, že Izquierdovo hledání „třetí cesty“ selhalo.