Turkmenistan 5

Dnes na mě konečně přišla řada. Obával jsem se, že obecnou otázku po podstatě etnicity většina účastníků vůbec nepochopí (jsem zde jediný "profesionální" filosof). Ruský překlad mého resumé dokonce překládá nature ve smyslu essence jako příroda. Typická otázka, když vysvětluji téma své prezentace o etnické indentitě: "Čí etnické identitě?". Navíc (na rozdíl od říjnové konference) většina lidí v naší sekci nerozumí anglicky, ani moderátor. Prezentaci jsem se proto nakonec pokusil shrnout v ruštině podle "resumé" z konferenčního sborníku (prý to bylo srozumitelné). K mé radosti nakonec přeci jen někteří  chápali o co se jedná (např. jedna běloruská antropoložka)

Základní idea mé prezentace je tato: V běžném pojetí je etnicita (která navíc splývá s národností) cosi "essenciálního" a definovatelného pomocí nějakých společných vlastností jako např. teritorium, jazyk, kultura, charakter, atd. Toto pojetí je při bližším prozkoumání neudržitelné, obzv. pokud se díváme na etnika/národy diachronně. Mnozí proto z nejrůznějších důvodů pojem etnicity/národnosti "dekonstruují". Tím ovšem odsuzují např. období národního obrození, které probíhá v Turkmenistáně či probíhalo v devatenáctém a dvacátém století v českých zemích k absurditě. Jorge Gracia má teorii, která dává pojmům etnicity/národnosti koherenci (a tím i důstojenství a realitu např. pro období "národního obrození"), aniž by upadlo do iluzorního "esencialismu". Jádrem jeho teorie je toto:

Etnikum … je skupina … lidí, kteří splňují následující podmínky: (1) náleží vícero generacím, (2) jsou organizovány v širších rodinách, (3) jsou sjednoceni díky historickým vztahům, které v daném kontextu vytváří vlastnosti, které slouží (i) k identifikaci členů skupiny, a (ii) k jejich rozlišení od členů jiné skupiny. (Gracia, Race, Ethnicity, and Nationality, 2005, s. 54)

(Důležité v této definitici je to, že výběr identifikačních vlastností se etnikum od etnika liší, příp. i diachronně v rámci etnika. Samozřejmě by toto jádro bylo třeba dále vysvětlit a obhájit před alternativami.)

Z ostatních zajímavých příspěvků: fyzická antropologie Turkmenů (N. Dubova z Ruska), etnogeneze Gagauzů (G. Guboglo z Moldávie), experimentální archeologie, historie Chórásánu, historie fonetiky turkmenštiny, turkmenská ekologie, atd. Prostě takové "vědecké zoo". V diskusích se nicméně občas vynořily pojmové potíže s etnickou identifikací (která v historické perspektivě rozhodně nejde jednoduše podle fyzických, kulturních, jazykových a teritoriálních hranic).

Odpoledne nás čeká nějaké oficiální zakončení a je to. Konference byla docela zajímavá, velmi obohacující byla setkání s pestrou směsicí lidí. Naneštěstí na rozdíl od říjnové konference nám tentorát moc nepřálo počasí, dokonce včera i dnes napadl sněhový poprašek. Navíc je hotel přetopený a nelze v něm otevírat okna (je vypnutá klimatizace).

Turkmenistan 4

Konference, které se tentokrát účastním, se nazývá "Origin of Turkmen People and the Development of World Cultures". Má pět sekcí:

1. Archeologie, antropologie a etnografie jakožto hodnotné zdroje etnické historie Turkmenů
2. Starověké kmeny Turkmenistánu a etnická geneze Turkmenů
3. Původ Turkmenů
4. Materiální a duchovní bohatství Turkmenů a světové kulturní bohatství
5. Vztahy mezi kulturami a civilizacemi v obdobích reforem a obrody

V plenární sekci mluvil mj. korejský ekonom o "nové hedvábné stezce", která by měla spojovat "Soul a Brusel" a která by vedla přes střední Asii. Dále irácký súfi hudebník, z Evropanů maďarský íranista.

Můj filosofický příspěvek byl dán to první sekce Tentokrát nemoderuje sekci elegantní Ázerbajdžánec, který každý příspěvek pěkně shrnul ve srozumitelné ruštině a angličtině. Nicméně i tak tam bylo pár velmi zajímavých příspěvků k archeologii (Dietrich Huff z Německa a Michael Gregg z Kanady) a k etnogenezi Turkmenů.

Turkmenistan 3

Protože je všude mlha a mrholí, nejel jsem do hor Kopet Dag (kde je i sníh) ale vydal se k podzemnímu jezeru Kow-Ata ("Praotec jezer"). Jezero se nachází asi 100 km na západ od Ašchabádu.Vydal jsem se k němu místním způsobem „společného taxi“ – minibus čeká, až se nashromáždí dost lidí nějakým směrem a pak se jede. Velkým zážitkem je poctivost Turkmenů. Za cestu chtěli 3 manáty (18 korun!) a když jsem jim dával 5 ať si zbytek nechají tak trvali na tom, že to nejde. Všude jinde na světě taxikáři ošidit a tady je to naopak (alespoň u etnických Turkmenů). Po hodině jízdy jsem byl vysazen na dálnici vedoucí na silničce vedoucí ke Kow-Ata. Za chvíli jelo nějaké auto, které mě za manát svezlo až přímo k jeskyni. Tak se tu cestuje. Prostě člověk si stoupne na silnici a čeká, každé druhé auto je neoficiální „taxi“. Je to úžasně pohodlné, levné a efektivní cestování. (Mimochodem: litr benzínu tu stojí necelé 3 koruny a každá osoba, i když nemá auto, dostává několik desítek litrů benzínu měsíčně zdarma).




Jezero je pod patronací Ministerstva turistiky, takže je tam specielně vstupné pro cizince, 15 dolarů. Jezero se nachází v hloubce 55 metrů, v prostoru asi 250 metrů dlouhém:



Jezero má asi teplotu 34-37 stupňů. Je dlouhé 75 metrů a široké 14-23 metrů, ale osvětlená je jen malá přední část. Žádný turista tam nebyl, měl jsem celé jezero pro sebe. Byl jsem tam nejméně půl hodiny v naprostém tichu – příležitost ke kontemlaci Boží štědrosti a dobroty.

Do hotelu jsem se vrátil včas na pozdní oběd a odpolední program. Orgnizátoři se hned vyptávali, kde jsem byl a proč jsem nebyl na exkurzi ve starověkých archeologických vykopávkách parthského města Nisa – byl jsem tam již při první návštěvě a navíc dnes je špatné počasí (viz 13.10.2010). Není mi moc jasné, do jaké míry se naši organizátoři o nás opravdu tak bojí (vždyť je to snad nejbezpečnější země na světě), nebo nás hlídají, nebo se bojí, abychom zde neudělali nějaký politický průšvih, který by se pak svezl na ně. Nebo prostě rádi mají takové skupinové „věděcko-kulturní“ aktivity a nejsou moc rádi, když se skupinka rozpadne. (Takto to dělají i mezi sebou – na každou akci chodí odborníci i studenti z nejrůznějších kateder i oborů, aby bylo vidět, jak jsou Turkmeni velmi zapálení do vědy). Společný odpolední program pak spočíval v besedě na Institutu historie Turkmenské akademi věd (Institut má pět oddělení: starověk, středověk, novověk, nezávislý Turkmenistán, zahraniční Turkmeni).

Turkmenistan 2

Dnes nás organizátoři vzali do Muzea krásných umění (Museum of Fine Arts), je zde tradiční i moderní  turkmenské umění, kupodivu i něco z umění renezančního a barokního (zůstalo zde po druhé světové válce, když bylo převezeno z Moskvy).

(Internet je zde docela pomalý a placený a tak mé záznamy budou přímo z Turkmenistánu sporadické - později doplním).

Turkmenistán 1

K mé velké radosti mě Turkmenská akademi věd opět pozvala na jednu z mnohých konferencí, které zde pořádají. (Více ve středu). Do země jsem přiletěl ve čtyři ráno, ubytován jsem opět v hotelu Ak-Altyn:

Při své první cestě do Ašchabádu jsem několik dní hledal Apoštolskou nunciaturu, která zatím slouží jako jediné místo pro pravidelné katolické bohoslužby v této uzavřené pouštní zemi:



Na rozdíl od jiných zdejších velvyslanectví se jedná o velmi skromnou budovu běžného turkmenského typu:



Mše svatá trvala dvě hodiny a byla působivou směsicí charismatických, katolických a místy i pravoslavných prvků. Hlavním tématem bylo loučení se třemi mladými Slovenkami a jedním Ukrajincem, kteří zde sloužili půl roku jako misionáři. Během mše svědčili o svých zkušenostech ze své činnosti a promítali fotografie. Navštívili  nejrůznější částí této veliké země, od dalekého východu u afghánských hranic až po pobřeží Kaspického moře na západě. Po mši se několik misionářů fotilo se svými turkmenskými přáteli (celkem bylo ale na mši více než 60 lidí):
 

Velmi působivá zkušenost, myslím, že tak nějak vypadala setkání prvních křesťanů.

Turecko

Opět Istanbul: V tomto historicky i "antropologicky" zajímavém městě jsem tentokrát chtě navštívit Fanar, centrum řeckého pravoslaví. Z časových důvodů jsem ale raději vystoupil z tramvaje dříve, ne v samotném historickém centru Sultanahmed, od něhož je Fanar ještě nějaký kus vzdálen, ale u Velkého bazaru:

 Kromě tohoto typicky blízkovýchodního "nákupního centra" se zde nachází i mešita sultána Bayezida II:

Zde je vnitřek:

Naproti mešitě je istanbuská univerzita:

Alphabetum Tibetanum (1762)

V rámci našich pravidelných setkáních nad textem Laozi (DaoDeJing, kap. 15-16) měl dnes prof. Josef Kolmaš přednášku o Alphabetum Tibetanum. Jedná se o obsáhlou třísvazkovou publikaci italského augustiniána Antonio Giorgi (1711-1797) z r. 1762. Giorgi sice v Tibetu nebyl, přesto se jedná o významnou tibetologickou práci.

 V Tibetu působili katoličtí misionáři od 17. stol. Italský jezuita Ippolito Desideri dokonce vstoupil v teologicko-filosofický dialog s tibetskými mnichy, viz pozoruhodná kniha Jesuits at the Roof of the World z r. 2010. Tibeťané si s ním dobře rozumněli mj. protože se v rámci svého náboženství intenzivně věnují logice, metafyzice, epistemologii, etice a jiným filosofickým disciplínám a to v rámci komplexního monastického školního systému. Metoda disputace je v tomto systému jedna ze základních vzdělávacích forem (spolu s memorizací a interpretací textů), což dělá tuto kulturu podobnou středověké a poststředověké západní katolické a protestantské scholastice. Tibetologové a komparativní filosofové dnes běžně mluví o tibetské scholastice (viz např. José Cabezón, Buddhism and Language, 1994, sborník Scholasticism, 1998; či Georges Dreyfus, The Sound of Two Hands Clapping, 2003).

V současnosti se v Tibetu (mimo dnešní tibetskou autonomní oblast) nachází jediný katolický kostel - ve vesnici Cizhong v Yunnanu, od Lhasy vzdáleném autem 1507 km, viz také).