"Neochabující houževnatost metafyziky", píše Jorge Gracia ve své knize Metaphysics and Its Task, "je jedním ze zjevných faktů dějin filosofie. Metafyzika od svého počátku čelila různým útokům a několikrát se již zdálo, že jí byla zasazena rána z milosti." Jak známo, jeden z posledních frontálních útoků proti metafyzice byl veden v době dospívání analytické filosofie, za vlády novopozitivismu a filosofie přirozeného jazyka. Útok však kýženého výsledku nedosáhl, došlo k rozpadu útočné formace. Metafyzika se chopila příležitosti, postupně získavala větší a větší podporu, takže v průběhu druhé poloviny dvacátého století můžeme dokonce mluvit o znovuzrození metafyziky v rámci analytické tradice. V kontinentání tradici dvacátého století probíhal proces přesně opačný. Odmítání metafyziky bylo zpočátku váhavé a nesmělé, postupem času se však radikalizovalo, především s nástupem existencialismu a hermeneutiky, svůj vrchol má v současné dekonstrukci a postmoderně. V tomto zamyšlení chci podat krátkou provizorní zprávu o vzestupu metafyziky v analytické tradici. (Metafyziku v kontinentální tradici přenechávám povolanějším).
Nejprve si trochu ujasněme významy používaných termínů. Co je to metafyzika? Slovem ‘metafyzika’ (τὰ μετὰ τὰ φυσικά) označil jedenáctý scholarcha peripatetické školy jistý soubor Aristotelových svitků, jež jsou od té doby takto nazývány. Sám Aristotelés tohoto slova neužil, vědeckou disciplínu, kterou se v Metafyzice zabývá, nazývá porůznu jako ‘moudrost’, ‘první filosofie’,‘studium jsoucího jakožto jsoucího’, ‘teologie’ apod. Aristotelés ovšem nejen že není autorem značky ‘metafyzika’, ale dokonce není ani zakladatelem této disciplíny, jak je patrné již z toho, že samotná Metafyzika obsahuje podrobné historické zprávy o badatelských výsledcích Aristotelových předchůdců. S Aristotelem tedy nevznikla metafyzika ani jako slovo ani jako disciplína a proto z ní nelze udělat registrovanou obchodní značku aristoteliků. Aristotelovo pojetí metafyziky není pro metafyziky ani normativní ani závazné, byť může posloužit jakožto paradigmatický příklad. V dějinách západní filosofie můžeme proto pod nálepkou ‘metafyzika’ najít mnoho různých ne-aristotelských či anti-aristotelských úvah a stanovisek, což samo o sobě není důvod pro jejich diskvalifikaci z metafyzického klubu. Dokonce i v tradici indické a čínské filosofie lze mluvit o metafyzice.
Je zde ovšem problém: pokud návaznost na Aristotela a jeho metafyzický projekt není nutnou podmínkou pro to, aby se něco nazývalo metafyzikou, jak poznáme, co je a co není metafyzikou? Pokud nebudeme mít žádná kriteria legitimního užití slova ‘metafyzika’, hovory o metafyzice se stanou mlácením prázdné slámy. Pod ‘obrodou/koncem metafyziky’ si bude Petr představovat zvýšení/snížení čtenářského zájmu o horoskopy a Pavel stavbu/uzavření Velkého hadronového urychlovače. Nějakou, alespoň pracovní, definici metafyziky potřebujeme. Jorge Gracia ve své knize Metaphysics and Its Task prošel desítky různých definic metafyziky. Tyto definice lze rozdělit do čtyř základních skupin, podle toho na co se odvolávají: na objekt, cíl, metodu či na typ studovaných propozic.
Žádné komentáře:
Okomentovat