Není proto divu, že metafyzika v Graciově smyslu je "nevyhnutelná a nezničitelná". Otázku po obrodě metafyziky v analytické tradici (viz 23.5.2011) by tedy bylo třeba chápat trochu specifičtěji: lze v analytické tradici zaznamenat posun od silných anti-spekulativních empiristických forem metafyziky k formám realistickým a spekulativním (= jdoucích za bezprostřední zkušenost)? Stručná odpověď je "ano". Z čistě empirického-sociologického hlediska lze zaznamenat nový zájem o analytickou metafyziku, více či méně podobnou formám tradičním. Dokladem toho je mj. záplava anglo-amerických publikací k metafyzice (viz 16.5.2011) či poměrně velký zájem o loňskou konferenci na Strahově (viz 26.10.2010).
Móda samozřejmě není argument a doporučení. Navíc obroda analytické metafyziky není všeobecně vítaným a uznávaným faktem. V Česku jsou popularizovány práce "post-analytických" filosofů, kteří považují nejen metafyziku, ale veškeré formy realismu za scestné (viz např. sborník z r. 1985, kritickou recenzi Henryho H. Veatche, a přehledný článek Jaroslava Peregrina). Čerstvě lamentuje rozvoj analytické metafyziky Bas van Fraassen v Empirical Stance z r. 2002 (jedná se podle něho o "únos" analytické tradice a "falešné vědomí") a Hilary Putnam v Ethics without Ontology z r. 2004.
Přesto by se měli i nepřátelé tradiční metafyziky vážně a (sebe-)kriticky zamyslet: Proč metafyzika, obzvláště ve svých silnějších realistických formách, znovu a znovu povstává k životu? Jedná se o projev trvalé tendence lidského ducha proniknou k pravdě? Či naopak neschopnosti osvobodit se jednou provždy od iluzí?
Žádné komentáře:
Okomentovat