Suárez a nauka o nauce o Trojici

Je křesťanská teorie trojjediného Boha bezrosporná? Je dokazatelná? Je (rozumově) uvěřitelná? Toto jsou otázky, které se netýkají Trojice a jejích vlastností, ale naší teorie o Trojici a vlastností této teorie. Jinými slovy jsou to otázky meta-teoretické. Zatímco k historii nauky o Trojici byla napsána spousta knih a studií, k historii nauky o nauce o Trojici nikoli. Dobrým, třebaže stručným úvodem k metateorii Trojiční nauky je Suárezova jedenáctá kvestie první knihy De Trinitate (23.3.2011):

Suárezovo pojednání má typickou barokní scholastickou strukturu - Suárez nejprve identifikuje dvě krajní pozice: 

1. Trojiční nauka je nejen nad rozumem, ale dokonce proti němu. Tento názor je připisován Robertu Holkotovi OP (z. 1349), podle Suáreze neprávem.
2. Trojiční nauka je dokazatelná čistě na základě rozumu. Tento názor je připisován Richardu od Sv. Viktora OSA (z. 1173), Jindřichovi z Ghentu (z. 1293) a Ramonu Llullovi (d. 1315). 

(Suárez dále ještě zmiňuje Scotovo stanovisko, které se týká andělského poznání). Suárezovo vlastní stanovisko se skládá ze čtyř tezí, z nichž cituji tři (jedno se týká Scotova stanoviska o andělích): 

T1: Dico ergo primo. Seclusa omni revelatione divina, impossibile est per evidentem demonstrationem cognoscere in Deo esse plures personas. Ita docent theologi omnes … [liber 1 caput 11 numeru 5]

T2: Dico secundo, absque revelatione divina non solum demonstrari non potest Trinitatis mysterium, verum nec cogitari potest tamquam possibile, cum aliquo assensu probabili vel opinativo aut formidoloso. Hanc etiam assertionem videntur supponere theologi omnes … [l1c11n10] 

T4: Dico quarto, nihilominus asserendum non esse mysterium Trinitatis esse contra rationem naturalem. Ita sentiunt omnes. [l1c11n18]

Trinitární teologie (Jean-Hervé Nicolas)

V r. 1985 vydal švýcarský dominikán Jean-Hervé Nicolas (1910-2001) učebnici dogmatické teologie Synthèse dogmatique. De la Trinité à la Trinité (Fribourg/Paris, Éditions Universitaires Fribourg/Beauchesne). První dvě ze tří částí této knihy (Trojice - Vtělení - Církev/svátosti) byly přeloženy do češtiny jako samostatné knihy. V první knize (Syntéza dogmatické teologie I: Bůh v Trojici, Praha 2003) probírá Nicolas po všeobecném úvodu do teologie následující níže uvedená základní témata trinitární teologie. Třetí oddíl je věnován epistemologii. Z první kapitoly tohoto oddílu uvádím hlavní teze.

Všeobecný úvod

Oddíl I: Projevy božských Osob a víra Církve v Trojici 

Kapitola 1: Od jednoho Boha k Trojici
  I. Bůh filosofů a vědců
   II. Bůh Izraele
   III. Otec našeho Pána Ježíše Krista
   IV. Vypracování trinitárního dogmatu 

Kapitola 2: Cesty a prostředky dogmatického pojednání o Trojici 
   I. Od Trojice ekonomické k Trojici imanentní
   II. Úvod k cestě nazývané "psychologická"
   III. Řecký pojem a latinský pojem Trojice

Oddíl II: Rozlišení a jednota Jsoucích Bohem v jediném Bohu  

Kapitola 1: Vycházení v Bohu
   I. Jak lze pojímat božská vycházení? 
   II. Plození v Bohu
   III. Druhé vycházení
   IV. Akty "esenciální" a akty "pojmové"
   V. Závěr kapitoly 

Kapitola 2: Rozdíl mezi Třemi, kteří jsou jediným Bohem
   I. Rozdíl tří "jsoucích Bohem" může být jedině relativní
   II. Relativní protiklad v Bohu
   III. Závěr 

Kapitola 3: Božské Osoby
   I. Tři "Jsoucí Bohem" jsou tři rozdílné Osoby 
   II. První Osoba
   III. Druhá Osoba
   IV. Třetí Osoba
   V. Perichoreze

Oddíl III: Kritická reflexe v našem poznání tajemství 

Kapitola 1: Rozum, zjevení a teologie v našem poznání tajemství

  I. Nemožnost objevit pouhým rozumem tajemství božského života

• Rozum může dospět pouze k Bohu jako jedinému (protože Trojice sdílí jedinou esenci a jednotnou činnost) (161-2).
• Trojjedinost je sice ontologicky nutná, ale my nemůžeme logicky nahlédnout tuto nutnost (pace Richard od sv. Viktora), protože nemůžeme "costně" (quidditative) nahlédnout Boží esenci (163-4).
  

   II. Možnost přijmout rozumem zjevení trinitárního tajemství

• Třebaže rozum nemůže "uchopit vnitřní nutnost trinitárního tajemství, pak to ještě neznamená, že se trinitární tajemství nachází za hranicemi bytí a transcendentálních pojmů"; toto tajemství se nachází za hranicemi ens commune, tj. bytí uskutečněného v empirických jsoucnech; ta ovšem vyžadují jako příčinu dokonalé ipsum esse subsistens a lze tedy spíše říci, že "všechna ostatní [konečná] jsoucna se nacházejí "pod hranicí bytí"" (166).
• Lidské pojmy (bytí, plození, konsubstancialita, atd.) jsou schopny "nabýt takového rozpětí, že označí a vyjádří - pomocí analogie - dokonalé uskutečnění ... v Bohu" na základě víry, která dodá analogické pojmy zjevením a milostí (167).

  III. Teologické zkoumání: úsudek ve víře

• "akt víry není završením teologického bádání, je jeho předpokladem"; "teologické bádání dospívá k lepšímu porozumnění pravdám, ve které věříme"; "Co se týká trinitárního tajemství, teologické zkoumání se snaží poznání, které věřící o tomto tajemství získal ze zjevení, situovat v intelektuálním světě člověka nejprve poukazem na to, že tajemné pravdy víry nejsou vnitřně protikladné; pak ukazuje, jak může rozum za pomocí svých pojmů tyto pravdy asimilovat, aniž by přitom potlačil jejich ráz tajemství. Rovněž je situuje do celku pravd víry" (168).

    IV. Za hranicemi teologie: kontemplace teologie ve víře

• "Spoutanost analogií a nemožnost verifikovat jak počátky, tak výsledky svého zkoumání vytváří pro rozum v jeho úsilí o intellectus fidei velmi obtížnou situaci. ... Nejintenzivněji je tato slabost pociťována v pojednání o Trojici. Jde zde o poznání a vyjádření té nejkonkrétnější Skutečnosti ... Ale protože je tato Skutečnost závratně vyzdvižena nad všechnu smyslovou zkušenost, musí být pojmy, které musíme užívat k jejímu dosažení, nutně vyzdiženy na úroveň nejvyšší abstrakce ... Jediným lékem je zkušenost. Není zde naším úkolem ukazovat, že zkušenostní poznání Boha je skutečně možné, ani za jakých podmínek je možné. ... tato zkušenost je cele závislá na víře, protože je aktem víry, avšak prolnuté láskou a inspirované. V této zkušenosti je Bůh dosahován v temnotě, příčemž formulace víry jsou přesahovány, ale nikoliv popírány. Noetický obsah dodává této zkušenosti poznání z víry, a tedy pojmová teologie, která je prodloužením poznání z víry. Bez takového obsahu by zkušenost nebyla poznáním, ale pouhou exaltací bez reálného dosahu - a tudíž neschopnou skutečně se dotknout Boha, který je eminentní realitou a nikoli projekcí mého já. V této mystické zkušenosti věřící za hranicemi všech formulací, které se neobratně snaží vyjádřit rozdíl mezi božskými Osobami a zcela zvláštní, jedinečný rys každé z nich ... "poznává", a to v tom nejzkušenostnějším smyslu slova, každou z Osob a rozlišuje navzájem. Taková zkušenost je přesně vzato "nevýslovná", protože jakmile mystik opustí prostor své zkušenosti, setká se se stejnými vyjadřovacími obtížemi jako teolog: nepřiměřenost pojmů, obrazů a slov (jestliže není teologem, upadne při vyjadřování tajemství, kterého se jakoby "dotkl", do neadekvátních formulací, kterým se naučil od teologů a které nemusí být zrovna nejpřesnější)." (169) 

  V. Za hranicemi víry: patření tváří v tvář

• Víra je pro člověka hluboce neuspokojivý stav, naplnit nás může pouze bezprostřední patření na Boha tváří v tvář (srv. 1 Kor 13). Je však takové patření možné pro konečného tvora jako je člověk? Církev tuto možnost od nepaměti zastávala, dogmatizována byla na Florentském koncilu. Rozdílné chápání je ovšem zastáváno v orthodoxní církvi díky nauce Řehoře Palamy, který zavádí do Boha "nevýslovnou distinkci" mezi nepřístupnou Esencí a participovatelnými "energiemi"; v latinské tradici se naopak traduje nauka o tom, že člověk může vidět (videre) Boha (ale samozřejmě nikoli "uchopit" comprehendere) pomocí vlitého habitu, "světla slávy".

Kapitola 2: Poznání božských Osob v jejich jedinečnosti
   I. Problém
   II. Nerozdělenost tří Osob v působení "ad extra"
   III. Rozlišení Osob v jednotě činnosti

Oddíl IV: Dílo božských Osob v dějinách spásy 

Kapitola 1: Poslání božské Osoby
   I. Analýza pojmu "poslání" božské Osoby
   II. Poslání a připodobnění stvrořeného ducha božským Osobám
   III. Trinitární přítomnost a přítomnost Trojice
   IV. Viditelné poslání a neviditelné poslání 

Kapitola 2: Poslání Slova a Ducha
   I. Poslání Slova
   II. Poslání Ducha svatého

Suárez o Trojici (Marschler) - shrnutí

V druhé části své poslední kapitoly se Marschler zabývá postavením trinitárních úvah v rámci Suárezova systému a Suárezovými zdroji:

(1) Často opakovaná výtka na adresu novověké scholastiky, že traktát o Trojici stojí v izolaci od jiných teologických traktátů je nepravdivá; Suárezova diskuse je provázaná s christologií, metafyzikou a dalšími částmi jeho díla; to, že nezmiňuje o Trojici v nauce o stvoření vychází z jeho vlastních principů (viz 5.4.2011 druhá hlavní teze)

(2) Z církevních otců je v Suárezově Traktátu o Trojici  nejcitovanější Augustin (více než 150 odkazů); další církevní otcové (Athanasius vč. Symbolum Athanasii, Jan Damašský, Hilarius, Basil mají odkazů mnohem méně). Ze středověkých autorů má Tomáš více než 200 odkazů, Scotus méně než 100. Následují: Durandus, Kajetán, Capreolus, Bonaventura a Anselm, Richard od Sv. Viktora, Jinřich z Ghentu, Marsilius z Inghenu, Gabriel Biel a Bartolomé Torres. Kromě Duranda je evidentně vlivná tomistická tradice (Capreolus, Ferrariensis, Kajetán a Torres), naproti tomu skotistická tradice (kromě Scota) zastoupená není. Ockham má jen tři odkazy a vliv nominalismu je tedy nanejvýš nepřímý.

(3) U řady odkazů (např. k církevním otcům) je zřejmé, že je Suárez přebral z prefabrikované příručky či tradice, aniž by se některými z těchto autorů zabýval přímo a z první ruky.Třebaže odkazy i shrnutí nauky daného autora jsou většinou přesné, chybí v nich poukaz na širší kontext a nějaké hlubší porozumnění historického vývoje dané problému, názoru či argumentu.

(4) V Suárezově nauce je přítomen silně jeho oponent Vázquez, se kterým se v mnohém neshodl. Vázquez např. kritizoval v části své De Trinitate Suárezovy teze z De incarnatione, na což Suárez reagoval v De Trinitate. Marschler uvádí krátký výčet kontroverzních bodů mezi Suárezem a Vázquezem, které v průběhu jeho studie vypluly na povrch:

• hodnocení "trinitráních důkazů" Raymunda Llula
• (hypotetická) možnost  svořeného Ducha intuitivně nahlédnout Trojici
• predikovatelnost "Osoby" na Boha
• Otec a "sebevztažnost" jako fundament nezrozenosti
• rozlišení esenciálních a nocionálních aktů
• "tres existenciae" a nauka Richarda od Sv. Viktora
• transcendentální pravda a její určení
• jednota a zmnožitelnost "dokonalosti" (Volkommensheit) v Bohu a role relací pro jejich pochopení
• "osobní" zmnožitelnost atributu nekonečnosti
• slučitelnost principu "principium identitatis comparatae" s trojičním dogmatem
• zahrnutí (boží) esence do relací
• domněnka o absolutní subsistenci v Bohu a s tím související pochopení "individuum deitatis"
• postoj k objektům nocionálních aktů Otce z nichž vychází Syn
• nutnost božího chtění possibilií
• použitelnost pojmu imago pro rozlišení Syna a Ducha
• explikace přebívání Boha v duších spravedlivých

Další Suárezovy reakce lze tušit vůči Fonsekovi, Gregoriu z Valencie, Molinovi a Zumelovi. Často se jedná o reakce bez uvedení jména a tudíž pouze podrobná znalost historického kontextu umožní identifikaci oponenta. U Suáreze ještě není vidět pozdější orientace na jezuitské "spolu-hráče" (nostrí), kdy se jezuité primárně četli mezi sebou a reagovali na sebe.

Marschler se ve třetí části poslední kapitoly zabývá postavením Suáreze mezi Scotem a Tomášem a ve čtvrté tím, co říká suárezianismus ke vztahu teologie a filosofie, přirozenosti a svobodě, a trojedinosti.

Suárez o Trojici (Marschler) - shrnutí

V úvodní kapitole své knihy Marschler podrobně a s mnoha odkazy poukazuje na nedostatečnou znalost novověké scholastické dogmatické teologie a na příčiny tohoto stavu (námitky a předsudky vůči scholatickému hnidopišství mají své kořeny v katolickém humanismu např. u Erasma, později je převzal raný protestantismus, vůči barokní scholastice jako úpadku si polívku přihřál i v striktní novotomismu; o pokoncilní katolické teologii nemluvě).

V poslední kapitole shrnuje Marschler výsledky své práce. Zatím zde uvedu jen hlavní teze:

1. Přirozené a napřirozené pravdy jsou u Suárez přísně odlišovány, přičemž témata z de deo uno jsou přístupné přirozenému rozumu a z de deo trino nikoli.
2. Veškerá boží aktivita je poznatelná pouze jako vycházející z Boha ut unus; Suárez odmítá vestigia trinitatis a důsledně uplatňuje princip opera indivisa ad extra.
3. Proti skotistům zdůrazňuje Suárez to, že "osoba" má v ontologii charakter positivního modu.
4. Mezi boží esencí a osobami je virtuální distinkce, tj. pomyslná ze základem v realitě.
5. Suárez v trinitární teologii důsledně aplikuje pojmový aparát transcendentálií, což je projekt převzatý především od Bartolomé Torrese (1512-1567).
6. Trojitost Boha je vysvětlena (standardně) pomocí vnitrobožského vycházení (Otec z něhož je pomocí intelektivního aktu konstituován Syn a volitivního Duch).
7. Nocionální akty jsou reálně totožné s boží esencí.
8. Bezrozpornost Boží esence nemá za důsledek jako u konečných jsoucen pouhé aptitudo essendi ale reálné esse per se (bytí-ze-sebe).
9. Suárez aplikuje v trinitární teologii transcendetální vztahy (tj. nikoli kategoriální), což je prý skotistický objev recipovaný mj. i tomisty.

Suárez o Trojici (Marschler)

K Suárezově nauce o Nejsvětější Trojici existuje v němčině velmi důkladné, více než 700 stran dlouhé, dílo Thomase Marschlera (Münster, Aschendorff Verlag, 2007):

Die spelulative Trinitätslehre des Franscisco Suárez S.J. in ihrem philosophisch-theologischen Kontext 

Obsah díla:

Kapitel 1: Hinführung zum Thema
1) Frühneuzeitliche Scholastik?
2) Trinitätstheologie?
3) Suárez?
4) Zielsetzung und Methode der Vorliegenden Studie

Kapitel 2: Der erkenntnistheologische Rahmen der Suárezischen Trinitätslehre
1) Grundlegende methodologische Vorbemerkungen zur Gotteslehre
2) Die übernatürliche Offenbarung als einziger Weg zur Erkenntnis der Göttlichen Trinität
3) Das Problem der Trinitätserkenntnis an verschiedenen Orten des dogmatischen Systementwurfs (Angelologie - Urstandslehre - Christologie - Mariologie)
4) Zusammenfassung

Kapitel 3: Der Begriff von Personalität und seine Verwendung in der Gotteslehre
1) Das philosophische Grundkonzept von Personalität bei Suárez
2) Die positive Bestimmung von Personalität als letztem Existenzmodus einer Wesensnatur
3) Die Übertragung des Personsbegriffs auf Gott

Kapitel 4: Die innergöttlichen Hervorgänge
1) Möglichkeit und Notwendigkeit innergöttlicher Hervorgänge für die Personendifferenzierung
2) Das Formalprinzip der innergöttlichen Hervongänge
3) Zur Vereinbarkeit von Hervorbringung und wahrer Göttlichkeit der Personen

Kapitel 5: Die Dreiheit der Personen und die Vervielfachung mit ihnen verbundener Prädikate in Gott
1) "Drei Personaliäten"?
2) "Drei personale Subsistenzen"?
3) "Drei (personale) Existenzen"?
4) Vervielfachung der transzendentalen Prädikate?
5) "Tres bonitates" - distinkte personale Vollkommenheiten?
6) Vervielfachung göttlicher Wesensprädikate in der Trinität?

Kapitel 6: Die Vereinbarkeit von Wesenheit und Dreiheit der Personen in Gott
1) Einheit und Einfachheit Gottes
2) Die Identität der Personen im einen Göttlichen Wesen
3) Die Bestimmung des Unterschieds zwischen Wesen und Personen
4) Die These von der Absoluten Subsistenz Gottes
5) Gleicheit, Ähnlichkeit und Perichorese der Göttlichen Personen als Folgen Ihrer Wesenheit

Kapitel 7: Die innergöttlichen Relationen
1) Die Existenz realer Relationen in Gott
2) Die Sonderstellung der aktiven Hauchung

Kapitel 8: Notionen, notionale Akte und Proprietäten
1) Grundlegende Begriffsbestimmungen und -abgrenzungen
2) Zum exakteren Verständnis des innergöttlichen Ursprungsgeschehens als des Vollzugs der notionalen Akte
3) Der Begriff der personalen Proprietäten und seine Funktion

Kapitel 9: Über die göttlichen Personen im einzelnen
1) Der Sohn als "Wort" des Vaters und seine Hervorbringung im göttlichen Erkenntnisakt
2) Vater und Sohn als gemeinsames Hervorbringungsprinzip des Heiligen Geistes
3) Der Hervorgang des Heiligen Geistes als göttlicher Liebe
4) Zur Unterscheidbarkeit von Sohn und Heiligem Geist mit Hilfe des Begriffes "Zeugung"

Kapitel 10: Die Sendung der göttlichen Personen
1) Wesen und Subjekte der Sendungen
2) Untershiedliche Formen der Sendung: "missio invisibilis" - "missio visibilis"

Kapitel 11: Ergebnisse
1) Ein Resümee in Kernthesen
2) Die Stellung des suárezischen Trinitätstraktats und seine Quellen
3) Zwischen Thomas und Scotus
4) Drei systematische Zentralthemen der Gotteslehre im Licht des suárezischen Entwurfs 

(Z časových důvodů ponechávám obsah nepřeložen, navíc je to jednoduchá němčina.)