Suárez o Trojici (Marschler) - shrnutí

V druhé části své poslední kapitoly se Marschler zabývá postavením trinitárních úvah v rámci Suárezova systému a Suárezovými zdroji:

(1) Často opakovaná výtka na adresu novověké scholastiky, že traktát o Trojici stojí v izolaci od jiných teologických traktátů je nepravdivá; Suárezova diskuse je provázaná s christologií, metafyzikou a dalšími částmi jeho díla; to, že nezmiňuje o Trojici v nauce o stvoření vychází z jeho vlastních principů (viz 5.4.2011 druhá hlavní teze)

(2) Z církevních otců je v Suárezově Traktátu o Trojici  nejcitovanější Augustin (více než 150 odkazů); další církevní otcové (Athanasius vč. Symbolum Athanasii, Jan Damašský, Hilarius, Basil mají odkazů mnohem méně). Ze středověkých autorů má Tomáš více než 200 odkazů, Scotus méně než 100. Následují: Durandus, Kajetán, Capreolus, Bonaventura a Anselm, Richard od Sv. Viktora, Jinřich z Ghentu, Marsilius z Inghenu, Gabriel Biel a Bartolomé Torres. Kromě Duranda je evidentně vlivná tomistická tradice (Capreolus, Ferrariensis, Kajetán a Torres), naproti tomu skotistická tradice (kromě Scota) zastoupená není. Ockham má jen tři odkazy a vliv nominalismu je tedy nanejvýš nepřímý.

(3) U řady odkazů (např. k církevním otcům) je zřejmé, že je Suárez přebral z prefabrikované příručky či tradice, aniž by se některými z těchto autorů zabýval přímo a z první ruky.Třebaže odkazy i shrnutí nauky daného autora jsou většinou přesné, chybí v nich poukaz na širší kontext a nějaké hlubší porozumnění historického vývoje dané problému, názoru či argumentu.

(4) V Suárezově nauce je přítomen silně jeho oponent Vázquez, se kterým se v mnohém neshodl. Vázquez např. kritizoval v části své De Trinitate Suárezovy teze z De incarnatione, na což Suárez reagoval v De Trinitate. Marschler uvádí krátký výčet kontroverzních bodů mezi Suárezem a Vázquezem, které v průběhu jeho studie vypluly na povrch:

• hodnocení "trinitráních důkazů" Raymunda Llula
• (hypotetická) možnost  svořeného Ducha intuitivně nahlédnout Trojici
• predikovatelnost "Osoby" na Boha
• Otec a "sebevztažnost" jako fundament nezrozenosti
• rozlišení esenciálních a nocionálních aktů
• "tres existenciae" a nauka Richarda od Sv. Viktora
• transcendentální pravda a její určení
• jednota a zmnožitelnost "dokonalosti" (Volkommensheit) v Bohu a role relací pro jejich pochopení
• "osobní" zmnožitelnost atributu nekonečnosti
• slučitelnost principu "principium identitatis comparatae" s trojičním dogmatem
• zahrnutí (boží) esence do relací
• domněnka o absolutní subsistenci v Bohu a s tím související pochopení "individuum deitatis"
• postoj k objektům nocionálních aktů Otce z nichž vychází Syn
• nutnost božího chtění possibilií
• použitelnost pojmu imago pro rozlišení Syna a Ducha
• explikace přebívání Boha v duších spravedlivých

Další Suárezovy reakce lze tušit vůči Fonsekovi, Gregoriu z Valencie, Molinovi a Zumelovi. Často se jedná o reakce bez uvedení jména a tudíž pouze podrobná znalost historického kontextu umožní identifikaci oponenta. U Suáreze ještě není vidět pozdější orientace na jezuitské "spolu-hráče" (nostrí), kdy se jezuité primárně četli mezi sebou a reagovali na sebe.

Marschler se ve třetí části poslední kapitoly zabývá postavením Suáreze mezi Scotem a Tomášem a ve čtvrté tím, co říká suárezianismus ke vztahu teologie a filosofie, přirozenosti a svobodě, a trojedinosti.