Koncert houslových hříček 17. století

Včera jsme díky Nadačnímu fondu na podporu vážné hudby měli v synagoze koncert barokní hudby. Program připravila Veronika Manová (barokní housle) a Jan Čižmář (barokní loutna). Nejen hudba, ale i vlastní tematické zaměření bylo vynikající. Zazněly totiž překrásné a podivuhodné kousky z kroměřížského hudebního archívu. Tento archív je ojedinělý. Kroměříž byla po Třicetileté válce, vinou Švédů a moru, zcela zpustošená, což se ovšem začalo měnit neúnavnou činností Karla II. hraběte z Lichtensteina-Castelcornu (1624–1695), který se  stal v r. 1664 olomouckým biskupem. Kroměříž se díky němu stala nejvíznamnějším kulturním městem mezi císařskou Vídní a Drážďanami, což s sebou mj. obnášelo financování špičkových hudebníků a hudebního archívu, budovaného především Pavlem Vejvanovským (asi 1639-1693).

Program:
Joahann Jakob Walther (1650–1717): "Sonata VIII" (ze sbírky Scherzi da violino solo con il basso continuo)
Johann Paul von Westhoff (1656–1705): Suite pour le violon seul sans basse
Heinrich Ignaz Franz von Biber (asi 1644–1704) "Sonata VI: Na hoře Olivové" (z Růžencových sonát)
Georg Muffat (1653–1704) "Passacaglia" (z Armonico Tributo, přespáno pro loutnu)
Antonio Bertalli (1605–1669) "Ciaccona"
Heinrich Ignaz Franz von Biber "Sonata violino solo representativa" (z Representatio avium)

Franz von Biber byl ozvláště tvůrčí autor, užíval často scordaturu (nekonvenční ladění), např. v Růžencových sonátách, kde dokonce k tajemství Ukřižování je třeba překřížit struny A a D, čímž se za kobylkou vytvoří kříž. V poslední sonátě dokonce dochází k napodobení zvůků ptáků (slavík, kukačka, slepice a kohout, křepelka) a jiných živočichů (žába a kočka) - čímž anticipoval Oliviera Messiaena. Základní melodie převzal von Biber z Musurgia universalis (sv. 1; sv. 2; , viz také reprodukce zde;) Athanasia Kirchera SJ (1601–1680).

Třebaže samozřejmě nelze činit zbrklé asociace, myslím, že existují analogie mezi různými kulturními prvky (architerkturou, hudbou, literaturou, filosofií a teologií) jednotlivých evropských epoch (gotikou, renezancí a barokem). V druhé polovině 17. století lze vidět rozvoj osobního, experimentátorského a tvůrčího přístup k životu, encyklopedičnost, techničnost, průnik specializace ovšem stále bez fragmentace, mnohotvárnost, dramatické kontrapunkty, syntézu racionality a mystiky, atd. a to jak v hudbě, architektuře či výtvarném umění, tak i ve filosofii a teologii. U některých autorů - jako je Athanasius Kircher či Juan Caramuel y Lobkowitz (pravda, extravagantů i na barokní poměry) dokonce dochází k přímému prolínání filosofie a umění.