Druhé svatojánské symposium k interpretaci Dao De Jingu s názvem "Starý mistr a trvalá udržitelnost" se koná tuto středu až pátek 28.-30. prosince 2011 ve Sv. Janu p. Skalou. (Jsem sice oficiálně spolupořadatelem, ovšem tentokrát veškerou organizační tíhu nesl dr. Fellner, sotva jsem si na poslední chvíli stačil připravit příspěvek). Plánovaný program byl naneštěstí ochuzen tím, že Zhuan Yuan na poslední chvíli nedostala vízum a Olga Lomová se také z osobních důvodů omluvila. Program byl tedy následující:
STŘEDA:
Martina Štěpinová: Trvalá udržitelnost - akceptovatelná pro středověkou filosofii?
Rostislav Fellner: Čínština coby svět psaný znaky.
Jan Slavík: O Starém mistrovi se praví…
Daniel D. Novotný: Co měl v umyslu Laozi říci? Poznámky k hermeneutice textu Laozi.
Jan Beran: Společné myšlení a společné pasáže knih Laozi a Liezi.
ČTVRTEK
Rostislav Fellner: Více o trvalé udržitelnosti z pohledu Starého Mistra.
Marina Čarnogurská: Laoc´ove metafyzické vízie, zverejnené v knihe Wen c´, v komparácii s modernymi prirodovedeckymi poznatkami o podstate bytia.
Rostislav Fellner: Sémantická interpretace konstitutivních složek čínských znaků v kontextu hermeneutického rozkrývání obsahu Tao te ťingu: Témata otevřená v kapitolách 1 – 2.
Obzvláště zajímavé byly diskuse, např. nad možností "správné" interpretace (já+Slavík vs. Štěpinová), nad pojmem qi (Beran vs. Slavík), nad smysluplností aplikace pojmů moderní fyziky na staročínské myšlení (Slavík+Štěpinová vs. Čarnogurská), nad metafyzičností DDJ (Čarnogurská vs. Fellner), atd.
PÁTEK
Už jsem naneštěstí nestihl.
pátek 30. prosince 2011
pondělí 5. prosince 2011
24 tomistických tezí
5. Bůh
22. Že Bůh je, nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani nedokazujeme a priori, ale a posteriori, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupem od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z událostí způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.
23. Protože je božská esence totožná s aktuálností samého bytí, tj. je samotným subsistujícím bytím, je nám zřetelně ustavena v jakémsi svém metafyzickém charakteru. Tím nám ukazuje důvod své nekonečné dokonalosti.
24. Bůh je tedy čistotou svého bytí oddělen od všech konečných věcí. Z toho plyne, že svět nemůže od Boha pocházet jinak než stvořením. Dále pak to, že stvořitelská moc, která se v prvé řadě týká jsoucna jakožto jsoucna, není sdělitelná žádné konečné přirozenosti, a to ani zázrakem. A konečně, že jakýkoli stvořený činitel může mít vliv na bytí jakéhokoli účinku pouze díky pohnutí přijatého od první příčiny.
22. Deum esse neque immediata intuitione percipimus, neque a priori demonstramus, sed utique a posteriori, hoc est, per ea quae facta sunt, ducto argumento ab effectibus ad causam: videlicet, a rebus quae moventur ad sui motus principium et primum motorem immobilem; a processu rerum mundanarum e causis inter se subordinatis, ad primam causam incausatam; a corruptibilibus quae aequaliter se habent ad esse et non esse, ad ens absolute necessarium; ab iis quae secundum minoratas perfectiones essendi, vivendi, intelligendi, plus et minus sunt, vivunt, intelligunt, ad eum qui est maxime intelligens, maxime vivens, maxime ens; denique, ab ordine universi ad intellectum separatum qui res ordinavit, disposuit, et dirigit ad finem.
23. Divina Essentia, per hoc quod exercitae actualitati ipsius esse indentificatur, seu per hoc quod est ipsum Esse subsistens, in sua veluti metaphysica ratione bene nobis constituta proponitur, et per hoc idem rationem nobis exhibet suae infirmitatis in perfectione.
24. Ipsa igitur puritate sui esse, a finitis omnibus rebus secernitur Deus. Inde infertur primo, mundum nonnisi per creationem a Deo procedere potuisse; deinde virtutem creativam, qua per se primo attingitur ens in quantum ens, nec miraculose ulli finitae natuarae communicabilem; nullum denique creatum agens in esse cuiuscumque effectus influere, nisi motione accepta a prima causa.
22. Že Bůh je, nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani nedokazujeme a priori, ale a posteriori, tj. prostřednictvím toho, co bylo stvořeno, postupem od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z událostí způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.
23. Protože je božská esence totožná s aktuálností samého bytí, tj. je samotným subsistujícím bytím, je nám zřetelně ustavena v jakémsi svém metafyzickém charakteru. Tím nám ukazuje důvod své nekonečné dokonalosti.
24. Bůh je tedy čistotou svého bytí oddělen od všech konečných věcí. Z toho plyne, že svět nemůže od Boha pocházet jinak než stvořením. Dále pak to, že stvořitelská moc, která se v prvé řadě týká jsoucna jakožto jsoucna, není sdělitelná žádné konečné přirozenosti, a to ani zázrakem. A konečně, že jakýkoli stvořený činitel může mít vliv na bytí jakéhokoli účinku pouze díky pohnutí přijatého od první příčiny.
22. Deum esse neque immediata intuitione percipimus, neque a priori demonstramus, sed utique a posteriori, hoc est, per ea quae facta sunt, ducto argumento ab effectibus ad causam: videlicet, a rebus quae moventur ad sui motus principium et primum motorem immobilem; a processu rerum mundanarum e causis inter se subordinatis, ad primam causam incausatam; a corruptibilibus quae aequaliter se habent ad esse et non esse, ad ens absolute necessarium; ab iis quae secundum minoratas perfectiones essendi, vivendi, intelligendi, plus et minus sunt, vivunt, intelligunt, ad eum qui est maxime intelligens, maxime vivens, maxime ens; denique, ab ordine universi ad intellectum separatum qui res ordinavit, disposuit, et dirigit ad finem.
23. Divina Essentia, per hoc quod exercitae actualitati ipsius esse indentificatur, seu per hoc quod est ipsum Esse subsistens, in sua veluti metaphysica ratione bene nobis constituta proponitur, et per hoc idem rationem nobis exhibet suae infirmitatis in perfectione.
24. Ipsa igitur puritate sui esse, a finitis omnibus rebus secernitur Deus. Inde infertur primo, mundum nonnisi per creationem a Deo procedere potuisse; deinde virtutem creativam, qua per se primo attingitur ens in quantum ens, nec miraculose ulli finitae natuarae communicabilem; nullum denique creatum agens in esse cuiuscumque effectus influere, nisi motione accepta a prima causa.
sobota 3. prosince 2011
24 tomistických tezí
4. Poznání a vůle
18. Z nemateriálnosti nutně plyne rozumovost, a to tak, že stupni vzdálení se od materie odpovídá i stupeň rozumovosti. Přiměřeným objektem rozumu je obecně vzato samotné jsoucno. Vlastním předmětem lidského rozumu ve stavu sjednocení duše a těla jsou však esence abstrahované od materiálních podmínek.
19. Poznání tedy získáváme ze smyslově dostupných věcí. Ale protože to, co je takto smyslově vnímatelné, není aktuálně uchopitelné rozumem, je třeba připustit, že kromě rozumu myslícího ve formálním smyslu slova existuje v duši také aktivní schopnost abstrahovat rozumové obrazy z představ.
20. Prostřednictvím těchto obrazů přímo poznáváme obecné pojmy. Jednotlivé věci postihujeme jak smysly, tak i rozumem, a to reflexí představ. K poznání věcí duchovních dospíváme pomocí analogie.
21. Vůle rozum následuje, nepředchází jej. Nutně se snaží o to, co se jí předkládá jako dobro, které může po všech stránkách tuto snaživost naplnit. Mezi větším počtem dober, která se jí soud, jenž je možno změnit, předkládá jako žádoucí, svobodně volí. Volba tedy následuje po posledním praktickém soudu. To, že je daný soud poslední, však působí vůle.
18. Immaterialitatem necessario sequitur intellectualitas, et ita quidem ut secundum gradus elongationis a materia, sint quoque gradus intellectualitatis. Adaequatum intellectionis obiectum est communiter ipsum ens; proprium vero intellectus humani in praesenti statu unionis, quidditatibus abstractis a conditionibus materialibus continetur.
19. Cognitionem ergo accipimus a rebus sensibilibus. Cum autem sensibile non sit intelligibile in actu, praeter intellectum formaliter intelligentem, admittenda est in anima virtus activa, quae species intelligibiles a phantasmatibus abstrahat.
20. Per has species directe universalia cognoscimus; singularia sensu attingimus, tum etiam intellectu per conversionem ad phantasmata; ad cognitionem vero spiritualium per analogiam ascendimus.
21. Intellectum sequitur, no praecedit, voluntas, quae necessario appetit id quod sibi praesentatur tamquam bonum ex omni parte explens appetitum, sed inter plura bona, quae iudicio mutabili appetenda proponuntur, libere eligit. Sequitur proinde electio iudicium practicum ultimum; at quod sit ultimum, voluntas efficit.
18. Z nemateriálnosti nutně plyne rozumovost, a to tak, že stupni vzdálení se od materie odpovídá i stupeň rozumovosti. Přiměřeným objektem rozumu je obecně vzato samotné jsoucno. Vlastním předmětem lidského rozumu ve stavu sjednocení duše a těla jsou však esence abstrahované od materiálních podmínek.
19. Poznání tedy získáváme ze smyslově dostupných věcí. Ale protože to, co je takto smyslově vnímatelné, není aktuálně uchopitelné rozumem, je třeba připustit, že kromě rozumu myslícího ve formálním smyslu slova existuje v duši také aktivní schopnost abstrahovat rozumové obrazy z představ.
20. Prostřednictvím těchto obrazů přímo poznáváme obecné pojmy. Jednotlivé věci postihujeme jak smysly, tak i rozumem, a to reflexí představ. K poznání věcí duchovních dospíváme pomocí analogie.
21. Vůle rozum následuje, nepředchází jej. Nutně se snaží o to, co se jí předkládá jako dobro, které může po všech stránkách tuto snaživost naplnit. Mezi větším počtem dober, která se jí soud, jenž je možno změnit, předkládá jako žádoucí, svobodně volí. Volba tedy následuje po posledním praktickém soudu. To, že je daný soud poslední, však působí vůle.
18. Immaterialitatem necessario sequitur intellectualitas, et ita quidem ut secundum gradus elongationis a materia, sint quoque gradus intellectualitatis. Adaequatum intellectionis obiectum est communiter ipsum ens; proprium vero intellectus humani in praesenti statu unionis, quidditatibus abstractis a conditionibus materialibus continetur.
19. Cognitionem ergo accipimus a rebus sensibilibus. Cum autem sensibile non sit intelligibile in actu, praeter intellectum formaliter intelligentem, admittenda est in anima virtus activa, quae species intelligibiles a phantasmatibus abstrahat.
20. Per has species directe universalia cognoscimus; singularia sensu attingimus, tum etiam intellectu per conversionem ad phantasmata; ad cognitionem vero spiritualium per analogiam ascendimus.
21. Intellectum sequitur, no praecedit, voluntas, quae necessario appetit id quod sibi praesentatur tamquam bonum ex omni parte explens appetitum, sed inter plura bona, quae iudicio mutabili appetenda proponuntur, libere eligit. Sequitur proinde electio iudicium practicum ultimum; at quod sit ultimum, voluntas efficit.
pátek 2. prosince 2011
24 tomistických tezí
3. Duše
13. Tělesa se dělí na dvě skupiny: některá jsou živá a jiná jsou neživá. Aby se u živých těles nacházela v témže subjektu jak část pohybující, tak část pohybovaná, vyžaduje jejich substanciální forma označovaná slovem "duše" organickou dispozici čili různorodé části.
14. Vegetativní a smyslové duše neexistují ani nevznikají samy sebou, ale jsou pouze principem, jímž živý tvor existuje a žije. A protože jsou obě tyto duše naprosto závislé na materii, zanikají akcidentálně při zániku celku.
15. Naproti tomu lidská duše subsistuje sama o sobě. Je stvořena Bohem a vlitá v okamžiku, kdy existuje dostatečně disponovaný subjekt. Ze své povahy je nezničitelná a nesmrtelná.
16. Tatáž rozumová duše je spojena s tělem takovým způsobem, že je jeho jedinou substanciální formou. Jejím prostřednictvím je člověk jak člověkem, tak i živočichem, živou bytostí, tělesem, substancí i jsoucnem. Duše tedy uděluje člověku všechny esenciální stupně dokonalosti. Navíc tělu sděluje akt bytí, jímž sama existuje.
13. Corpora dividunt bifariam: quaedam enim sunt viventia, quaedam expertia vitae. In viventibus, ut in eodem subiecto pars movens et pars mota per se habeantur, forma substantialis, animae nomine designata, requirit organicam dispositionem, seu partes heterogeneas.
14. Vegetalis et sensilis ordinis animae nequaquam per se subsistunt, nec per se producuntur, sed sunt tantummodo ut principium vivens et vivit, et cum a materia se totis dependeant, corrupto composito, eo ipso per accidens corrumpuntur.
15. Contra, per se subsistit anima humana, quae, cum subiecto sufficienter disposito potest infundi, a Deo creatur, et sua natura incorruptibilis est atque immortalis.
16. Eadem anima rationalis ita unitur corpori, ut sit eiusdem forma substantialis unica, et per ipsam habet ut sit homo et animal et vivens et corpus et substantia et ens. Tribuit igitur anima homini omnem gradum perfectionis essentialem; insuper communicat corpori actum essendi quo ipsa est.
13. Tělesa se dělí na dvě skupiny: některá jsou živá a jiná jsou neživá. Aby se u živých těles nacházela v témže subjektu jak část pohybující, tak část pohybovaná, vyžaduje jejich substanciální forma označovaná slovem "duše" organickou dispozici čili různorodé části.
14. Vegetativní a smyslové duše neexistují ani nevznikají samy sebou, ale jsou pouze principem, jímž živý tvor existuje a žije. A protože jsou obě tyto duše naprosto závislé na materii, zanikají akcidentálně při zániku celku.
15. Naproti tomu lidská duše subsistuje sama o sobě. Je stvořena Bohem a vlitá v okamžiku, kdy existuje dostatečně disponovaný subjekt. Ze své povahy je nezničitelná a nesmrtelná.
16. Tatáž rozumová duše je spojena s tělem takovým způsobem, že je jeho jedinou substanciální formou. Jejím prostřednictvím je člověk jak člověkem, tak i živočichem, živou bytostí, tělesem, substancí i jsoucnem. Duše tedy uděluje člověku všechny esenciální stupně dokonalosti. Navíc tělu sděluje akt bytí, jímž sama existuje.
13. Corpora dividunt bifariam: quaedam enim sunt viventia, quaedam expertia vitae. In viventibus, ut in eodem subiecto pars movens et pars mota per se habeantur, forma substantialis, animae nomine designata, requirit organicam dispositionem, seu partes heterogeneas.
14. Vegetalis et sensilis ordinis animae nequaquam per se subsistunt, nec per se producuntur, sed sunt tantummodo ut principium vivens et vivit, et cum a materia se totis dependeant, corrupto composito, eo ipso per accidens corrumpuntur.
15. Contra, per se subsistit anima humana, quae, cum subiecto sufficienter disposito potest infundi, a Deo creatur, et sua natura incorruptibilis est atque immortalis.
16. Eadem anima rationalis ita unitur corpori, ut sit eiusdem forma substantialis unica, et per ipsam habet ut sit homo et animal et vivens et corpus et substantia et ens. Tribuit igitur anima homini omnem gradum perfectionis essentialem; insuper communicat corpori actum essendi quo ipsa est.
čtvrtek 1. prosince 2011
24 tomistických tezí
2. Substance a akcidenty
5. V každém tvoru je kromě toho reálné složení subsistujícího subjektu s druhotně přidanými formami neboli akcidenty. To by však nebylo myslitelné, kdyby bytí nebylo přijímáno v od sebe odlišné esenci.
6. Kromě absolutních akcidentů je také akcident relativní neboli vztah k něčemu. Ačkoli vztah k něčemu sám o sobě neoznačuje ve vlastním smyslu něco, co v něčem tkví, má často příčinu ve věcech, a tudíž i reálnou jsoucnost odlišnou od subjektu.
7. Duchovní tvor je ve své esenci naprosto jednoduchý. Zůstává v něm však dvojí složení, a to složení esence s bytím a složení substance s akcidenty.
8. Tělesný tvor je co do své esence složený z potence a aktu. Tato potence a akt se v řádu esence označují slovy "materie" a "forma".
9. Žádná z obou těchto částí (tj. materie a formy) nemá bytí sama sebou, žádná z nich sama sebou nevzniká nebo nezaniká a žádná z nich nespadá do nějaké kategorie - leda nepřímo jakožto substanciální princip.
10. Přestože je tělesná přirozenost vždy provázena rozlehlostí zahrnující spojité části, není pro těleso totéž být substancí a být kvantitativní. Substance je totiž ze své povahy nedělitelná, nikoli ovšem na způsob bodu, ale na způsob toho, co je mimo řád rozlehlosti. Kvantita, která uděluje substanci rozlehlost, se od substance reálně odlišuje a je v pravém smyslu akcidentem.
11. Materie značená kvantitou je principem individuace, tj. numerické odlišnosti jednoho individua od druhého v rámci téže druhové přirozenosti. Tato odlišnost však nemůže nastat u čistě duchovních bytostí.
12. Účínkem kvantity je vymezující přítomnost tělesa v nějakém místě, a to pouze v jednom místě, i kdyby na těleso působila jakákoli moc.
5. Est preterea in omni creatura realis compositio subiecti subsistentis cum formis secundario additis, sive accidentibus: ea vero, nisi esse realiter in essentia reciperetur, intelligi non posset.
6. Preterea absoluta accidentia est etiam relativum sive ad aliquid. Quamvis enim ad aliquid non significet secundum propriam rationem aliquid alicui inhaerens, saepe tamen causam in rebus habet, et ideo realem entitatem distinctam a subiecto.
7. Creatura spiritualis est in sua essentia omnino simplex. Sed remanet in ea compositio duplex: essentiae cum esse et substantiae cum accidentibus.
8. Creatura vero corporalis est quad ipsam essentiam composita potentia et actu; quae potentia et actus ordinis essentiae, materiae et formae nominibus designantur.
9. Earum partium neutra per se esse habet, nec per se producitur vel corrumpitur, nec ponitur in praedicamento nisi reductive ut principium substantiale.
10. Etsi corpoream naturam extensio in partes integrales consequitur, non tamen idem est corpori esse substantiam et esse quantum. Substantia quippe ratione sui indivisibilis est, non quidem ad modum puncti se ad modum eius quod est extra ordinem dimensionis. Quantitas vero, quae extensionem substantiae tribuit, a substantia realiter differt, et est veri nominis accidens.
11. Quantitate signata materia principium est individuationis, id est numericae distinctionis, quae in puris spiritibus esse non potest, unius individui ab alio in eadem natura specifica.
12. Eadem efficitur quantitate ut corpus circumscriptive sit in loco, et in uno tantum loco de quacumque potentia per hunc modum esse possit.
5. V každém tvoru je kromě toho reálné složení subsistujícího subjektu s druhotně přidanými formami neboli akcidenty. To by však nebylo myslitelné, kdyby bytí nebylo přijímáno v od sebe odlišné esenci.
6. Kromě absolutních akcidentů je také akcident relativní neboli vztah k něčemu. Ačkoli vztah k něčemu sám o sobě neoznačuje ve vlastním smyslu něco, co v něčem tkví, má často příčinu ve věcech, a tudíž i reálnou jsoucnost odlišnou od subjektu.
7. Duchovní tvor je ve své esenci naprosto jednoduchý. Zůstává v něm však dvojí složení, a to složení esence s bytím a složení substance s akcidenty.
8. Tělesný tvor je co do své esence složený z potence a aktu. Tato potence a akt se v řádu esence označují slovy "materie" a "forma".
9. Žádná z obou těchto částí (tj. materie a formy) nemá bytí sama sebou, žádná z nich sama sebou nevzniká nebo nezaniká a žádná z nich nespadá do nějaké kategorie - leda nepřímo jakožto substanciální princip.
10. Přestože je tělesná přirozenost vždy provázena rozlehlostí zahrnující spojité části, není pro těleso totéž být substancí a být kvantitativní. Substance je totiž ze své povahy nedělitelná, nikoli ovšem na způsob bodu, ale na způsob toho, co je mimo řád rozlehlosti. Kvantita, která uděluje substanci rozlehlost, se od substance reálně odlišuje a je v pravém smyslu akcidentem.
11. Materie značená kvantitou je principem individuace, tj. numerické odlišnosti jednoho individua od druhého v rámci téže druhové přirozenosti. Tato odlišnost však nemůže nastat u čistě duchovních bytostí.
12. Účínkem kvantity je vymezující přítomnost tělesa v nějakém místě, a to pouze v jednom místě, i kdyby na těleso působila jakákoli moc.
5. Est preterea in omni creatura realis compositio subiecti subsistentis cum formis secundario additis, sive accidentibus: ea vero, nisi esse realiter in essentia reciperetur, intelligi non posset.
6. Preterea absoluta accidentia est etiam relativum sive ad aliquid. Quamvis enim ad aliquid non significet secundum propriam rationem aliquid alicui inhaerens, saepe tamen causam in rebus habet, et ideo realem entitatem distinctam a subiecto.
7. Creatura spiritualis est in sua essentia omnino simplex. Sed remanet in ea compositio duplex: essentiae cum esse et substantiae cum accidentibus.
8. Creatura vero corporalis est quad ipsam essentiam composita potentia et actu; quae potentia et actus ordinis essentiae, materiae et formae nominibus designantur.
9. Earum partium neutra per se esse habet, nec per se producitur vel corrumpitur, nec ponitur in praedicamento nisi reductive ut principium substantiale.
10. Etsi corpoream naturam extensio in partes integrales consequitur, non tamen idem est corpori esse substantiam et esse quantum. Substantia quippe ratione sui indivisibilis est, non quidem ad modum puncti se ad modum eius quod est extra ordinem dimensionis. Quantitas vero, quae extensionem substantiae tribuit, a substantia realiter differt, et est veri nominis accidens.
11. Quantitate signata materia principium est individuationis, id est numericae distinctionis, quae in puris spiritibus esse non potest, unius individui ab alio in eadem natura specifica.
12. Eadem efficitur quantitate ut corpus circumscriptive sit in loco, et in uno tantum loco de quacumque potentia per hunc modum esse possit.
středa 30. listopadu 2011
24 tomistických tezí
Když už jsme narazili na slavných 24 tomistických tezí (29.11.2011), možná neuškodí vypsat si je (pro komentář, viz stránky Tomáše Machuly; knižně vydal Krystal OP). Lze je rozdělit na pět částí:
1. Metafyzické principy
1. Potence a akt rozdělují jsoucno tak, že cokoli jest, je buď čirý akt nebo se nutně skládá [dosl. srůstá] z potence a aktu jako prvních a vnitřních principů.
2. Akt jakožto dokonalost je omezován pouze svou potencí, která je schopností nabýt dokonalosti. A tudíž v tom řádu, kdy jde o čirý akt, je tento akt neomezený a jediný. Kde však je akt omezený a zmnožený, vstupuje do pravého složení s potencí.
3. A proto z důvodu svého absolutního bytí subsistuje Bůh jako jediný a naprosto jednoduchý. Všechna ostatní jsoucna, která participují na samotném bytí, mají přirozenost omezující bytí a jsou složena z esence a bytí jako dvou reálně odlišných principů.
4. Jsoucno, což je podstatné jméno odvozené od slovesa býti, se o Bohu a o tvorech nevypovídá ani univokálně, ani ekvivokálně, ale analogicky, a to analogií atribuce nebo proporcionality.
1. Potentia et actus ita dividunt ens, ut quidquid est, vel sit actus purus, vel ex potentia et actu tamquam primis atque intrinsecis principiis necessario coalescat.
2. Actus, utpote perfectio, non limitatur nisi per potentiam, quae est capacitas perfectionis. Proinde in quo ordine actus est purus, in eodem nonnisi illimitatus et unicus exsistit; ubi vero est finitus ac multiplex, in veram incidit cum potentia compositionem.
3. Quapropter in absoluta ipsius esse ratione unus subsistit Deus, unus est simplicissimus, cetera cuncta quae ipsum esse participant, naturam habent quae esse coarctatur, ac tamquam distinctis realiter principiis, essentia et esse constat.
4. Ens, quod denominatur ab esse, non univoce de Deo ac de creaturis dicitur, nec tamen prorsus aequivoce, sed analogice, analogia tum attributionis tum proportionalitis [sic!].
(překl. Tomáš Machula)
1. Metafyzické principy
1. Potence a akt rozdělují jsoucno tak, že cokoli jest, je buď čirý akt nebo se nutně skládá [dosl. srůstá] z potence a aktu jako prvních a vnitřních principů.
2. Akt jakožto dokonalost je omezován pouze svou potencí, která je schopností nabýt dokonalosti. A tudíž v tom řádu, kdy jde o čirý akt, je tento akt neomezený a jediný. Kde však je akt omezený a zmnožený, vstupuje do pravého složení s potencí.
3. A proto z důvodu svého absolutního bytí subsistuje Bůh jako jediný a naprosto jednoduchý. Všechna ostatní jsoucna, která participují na samotném bytí, mají přirozenost omezující bytí a jsou složena z esence a bytí jako dvou reálně odlišných principů.
4. Jsoucno, což je podstatné jméno odvozené od slovesa býti, se o Bohu a o tvorech nevypovídá ani univokálně, ani ekvivokálně, ale analogicky, a to analogií atribuce nebo proporcionality.
1. Potentia et actus ita dividunt ens, ut quidquid est, vel sit actus purus, vel ex potentia et actu tamquam primis atque intrinsecis principiis necessario coalescat.
2. Actus, utpote perfectio, non limitatur nisi per potentiam, quae est capacitas perfectionis. Proinde in quo ordine actus est purus, in eodem nonnisi illimitatus et unicus exsistit; ubi vero est finitus ac multiplex, in veram incidit cum potentia compositionem.
3. Quapropter in absoluta ipsius esse ratione unus subsistit Deus, unus est simplicissimus, cetera cuncta quae ipsum esse participant, naturam habent quae esse coarctatur, ac tamquam distinctis realiter principiis, essentia et esse constat.
4. Ens, quod denominatur ab esse, non univoce de Deo ac de creaturis dicitur, nec tamen prorsus aequivoce, sed analogice, analogia tum attributionis tum proportionalitis [sic!].
(překl. Tomáš Machula)
úterý 29. listopadu 2011
TF JČU - panelová diskuse
Panelová diskuse na téma "Vztah víry a rozumu" byla myslím zdařilá, ohlasy byly zatím příznivé. Arcibiskup Duka přidal mj. i zajímavosti ze současného českého politického dění a prof. Skalický zavzpomínal na studia na Lateránské univerzitě v padesátých letech. (Pro mne a pro Dana Heidera byl obzvláště zajímavý fakt, že se Laterán profiloval ve via Capreoli v opozici vůči Angelicu, kde se pěstovala via Cajetani; tomismus byl tedy pluralitní již před posledním koncilem a to nejen ten "neoficiální", ale i ten v rámci 24 tomistických tezí). Setkání nezabředlo do "tomistických technikálií" (které zde právě píšu), což by nebylo dobré, protože publikum zahrnovalo i širší veřejnost, ale přes různé odbočky se setkáním vinula hlavní myšlenka. Něco jako: sv. Tomáš pomáhá v hlubšímu pochopení víry u těch, kteří ji již mají, i u těch, kteří ji teprve hledají. Zkrátka, všichni panelisté mluvili rozumně a jako věřící.
pondělí 28. listopadu 2011
Krystal OP (Aquinata) - TF JČU panelová diskuse
Sv. Tomáš patří k trvalým zdrojům inspirace pro katolické a v posledních letech i nekatolické filosofy. Snaha uvést Tomášovo dílo do češtiny se objevila již za první republiky, nyní je zásluhou nakladatelství Krystal OP opět tato snaha zhmotněná na pultech českých knihkupectví. Řada Aquinata obsahuje už celou řadu svazků, spolu s cennými úvodními studiemi a poznámkami:
- Tři dopisy Tomáše Akvinského
- Tomismus čtyřiadvaceti tezí
- Separované substance
- Kompenium teologie
- Rozprava s řeckými teology
- Otázky svědomí
- Otázky o duši
- O stvoření (výběr otázek z Teologické sumy)
- Tomáš a Kajetán o analogii jmen
- Rozdělení a metody vědy
- O lásce (výběr otázek z Teologické sumy)
- O pravdě, o mysli
- O zákonech v Teologické sumě
- De aeternitate mundi sv. Tomáše Akvinského v historické perspektivě
Zítra se u příležitosti nově vydávaných děl v této řadě koná na TF JČU v Českých Budějovicích panelová diskuse na téma "Tomáš Akvinský - vztah víry a rozumu" (účastníci: Dominik Duka, Karel Skalický, Tomáš Machula, Daniel Heider).
- Tři dopisy Tomáše Akvinského
- Tomismus čtyřiadvaceti tezí
- Separované substance
- Kompenium teologie
- Rozprava s řeckými teology
- Otázky svědomí
- Otázky o duši
- O stvoření (výběr otázek z Teologické sumy)
- Tomáš a Kajetán o analogii jmen
- Rozdělení a metody vědy
- O lásce (výběr otázek z Teologické sumy)
- O pravdě, o mysli
- O zákonech v Teologické sumě
- De aeternitate mundi sv. Tomáše Akvinského v historické perspektivě
Zítra se u příležitosti nově vydávaných děl v této řadě koná na TF JČU v Českých Budějovicích panelová diskuse na téma "Tomáš Akvinský - vztah víry a rozumu" (účastníci: Dominik Duka, Karel Skalický, Tomáš Machula, Daniel Heider).
čtvrtek 24. listopadu 2011
Novák: Scire Deum esse (Obsah ČÁST 2)
Obsah druhé části Novákovy knihy:
ČÁST II: SCOTOVA METAFYZIKA JAKO ARISTOTELSKÁ VĚDA
4. Problém interpretace Scotových Kvestií k Metafyzice
4.1 Úvod
4.2 Problém předmětu metafyziky v Kvestiích k Metafyzice
4.3 Problém chronologie a interpretace rozporu
4.4 Scotova cesta k ontologickému pojetí metafyziky
5. Scotova teorie pojmu
5.1 Formální a objektivní pojem
5.2 Jednoznačnost jako jednota pojmu
6. Modální teorie v pozadí pojmu jsoucna
6.1 Modální rozměr metafyziky
6.2 Pojem potence a druhy potence
6.2.1 Nástin problematiky
6.2.2 Potence jako bezrospornost: logická potence
6.2.3 Potence jako modus jsoucna: metafyzická potence
6.2.4 Potence jako princip: fyzická potence
6.3 Syntéza: modální monismus či pluralismus?
6.3.1 Shrnutí a formulace teze
6.3.2 Logická potence x metafyzická potence
6.3.3 Aktivní potence x logická a metafyzická potence jejího předmětu
6.3.4 Aktivní a pasivní potence x logická a metafyzická možnost činnosti a trpnosti
7. Jsoucno jako předmět metafyziky
7.1 Reálné a pomyslné jsoucno
7.1.1 Problém vymezení pojmu jsoucna
7.1.2 Pokus o konzistentní interpretaci
7.2 Povaha reálného jsoucna
7.2.1 Problém důkazu transcendentality pojmu jsoucna
7.2.2 Scotovy důkazy jednoznačnosti jsoucna a jejich meze
7.2.3 Zvláštní charakter jsoucna jako předmětu vědy a jeho důsledky
7.2.4 Atributy jsoucna
8. Boží existence jako důsledek zkoumání jsoucna jako jsoucna
8.1 Pojem esenciálního uspořádání a jeho systematický význam
8.2 Analýza esenciálního uspořádání jako důkaz boží existence
8.2.1 Dělení esenciálního uspořádání
8.2.2 Vlastnosti a vztahy esenciálního uspořádání
8.2.3 Obecné rysy důkazů existence Prvního principu
8.2.4 Důkaz prvenství v řádu účinné kauzality
8.2.5 Absolutní prvenství Boží a jeho význam
8.3 Cesta k důkazu Boží nekonečnosti
8.3.1 První princip jako osoba
8.3.2 Důkaz nekonečnosi Boží
8.3.3 Shrnutí Scotovy argumentace pro nekonečnost Boží
Závěr
(Příloha; Prameny a Literatura; Seznam zkratek; Přehled schémat; Rejstřík citací Scotových děl; Rejstřík osob; Obecný rejstřík)
ČÁST II: SCOTOVA METAFYZIKA JAKO ARISTOTELSKÁ VĚDA
4. Problém interpretace Scotových Kvestií k Metafyzice
4.1 Úvod
4.2 Problém předmětu metafyziky v Kvestiích k Metafyzice
4.3 Problém chronologie a interpretace rozporu
4.4 Scotova cesta k ontologickému pojetí metafyziky
5. Scotova teorie pojmu
5.1 Formální a objektivní pojem
5.2 Jednoznačnost jako jednota pojmu
6. Modální teorie v pozadí pojmu jsoucna
6.1 Modální rozměr metafyziky
6.2 Pojem potence a druhy potence
6.2.1 Nástin problematiky
6.2.2 Potence jako bezrospornost: logická potence
6.2.3 Potence jako modus jsoucna: metafyzická potence
6.2.4 Potence jako princip: fyzická potence
6.3 Syntéza: modální monismus či pluralismus?
6.3.1 Shrnutí a formulace teze
6.3.2 Logická potence x metafyzická potence
6.3.3 Aktivní potence x logická a metafyzická potence jejího předmětu
6.3.4 Aktivní a pasivní potence x logická a metafyzická možnost činnosti a trpnosti
7. Jsoucno jako předmět metafyziky
7.1 Reálné a pomyslné jsoucno
7.1.1 Problém vymezení pojmu jsoucna
7.1.2 Pokus o konzistentní interpretaci
7.2 Povaha reálného jsoucna
7.2.1 Problém důkazu transcendentality pojmu jsoucna
7.2.2 Scotovy důkazy jednoznačnosti jsoucna a jejich meze
7.2.3 Zvláštní charakter jsoucna jako předmětu vědy a jeho důsledky
7.2.4 Atributy jsoucna
8. Boží existence jako důsledek zkoumání jsoucna jako jsoucna
8.1 Pojem esenciálního uspořádání a jeho systematický význam
8.2 Analýza esenciálního uspořádání jako důkaz boží existence
8.2.1 Dělení esenciálního uspořádání
8.2.2 Vlastnosti a vztahy esenciálního uspořádání
8.2.3 Obecné rysy důkazů existence Prvního principu
8.2.4 Důkaz prvenství v řádu účinné kauzality
8.2.5 Absolutní prvenství Boží a jeho význam
8.3 Cesta k důkazu Boží nekonečnosti
8.3.1 První princip jako osoba
8.3.2 Důkaz nekonečnosi Boží
8.3.3 Shrnutí Scotovy argumentace pro nekonečnost Boží
Závěr
(Příloha; Prameny a Literatura; Seznam zkratek; Přehled schémat; Rejstřík citací Scotových děl; Rejstřík osob; Obecný rejstřík)
středa 23. listopadu 2011
Novák: Scire Deum esse (Obsah ČÁST 1)
Obsah Novákovy knihy:
ČÁST I: SCOTOVA ARISTOTELSKÁ TEORIE VĚDY
1. Aristotelské pojetí vědy jako určující princip Scotova myšlení
2. Problematika aristotelského pojetí vědy
2.1. Nárys aristotelského pojetí vědy
2.2. Interpretační problémy aristotelské teorie vědy
2.2.1 Nauka o predikabiliích a problém propria
2.2.2 Způsoby vypovídání, analytičnost a modality v rámci aristotelského pojetí vědy
2.2.3 "Konceptuální" interpretace predikabilií a aristotelská teorie vědy
3. Scotovo prohloubení aristotelské teorie vědy
3.1 Jednota a struktura vědy
3.1.1 Výchozí problém: kriteria jednoty vědy
3.1.2 Formální a virtuální obsaženost na ontologické rovině
3.1.3 Formální a virtuální obsaženost pojmů
3.1.4 Virtuální obsaženost propozic - logická a epistemologická stránka
3.2 Problém poznání principů a další věcné souvislosti Scotova pojetí vědy
3.2.1 Úvod
3.2.2 Argument a posteriori vs. argument quia
3.2.3 Argument quia vs. induktivní argument
3.2.4 Indukce vs. abstrakce
3.2.5 Scotův přístup k problému poznání prvních principů
ČÁST I: SCOTOVA ARISTOTELSKÁ TEORIE VĚDY
1. Aristotelské pojetí vědy jako určující princip Scotova myšlení
2. Problematika aristotelského pojetí vědy
2.1. Nárys aristotelského pojetí vědy
2.2. Interpretační problémy aristotelské teorie vědy
2.2.1 Nauka o predikabiliích a problém propria
2.2.2 Způsoby vypovídání, analytičnost a modality v rámci aristotelského pojetí vědy
2.2.3 "Konceptuální" interpretace predikabilií a aristotelská teorie vědy
3. Scotovo prohloubení aristotelské teorie vědy
3.1 Jednota a struktura vědy
3.1.1 Výchozí problém: kriteria jednoty vědy
3.1.2 Formální a virtuální obsaženost na ontologické rovině
3.1.3 Formální a virtuální obsaženost pojmů
3.1.4 Virtuální obsaženost propozic - logická a epistemologická stránka
3.2 Problém poznání principů a další věcné souvislosti Scotova pojetí vědy
3.2.1 Úvod
3.2.2 Argument a posteriori vs. argument quia
3.2.3 Argument quia vs. induktivní argument
3.2.4 Indukce vs. abstrakce
3.2.5 Scotův přístup k problému poznání prvních principů
úterý 22. listopadu 2011
Novák: Scire Deum esse
Hlavním rámcem Novákovy knihy je určitá historická verze ontologického důkazu Boží existence. Tato verze je specifická svou důslednou vazbou na aristotelské pojetí vědy. Jak výstižně říká podtitul knihy: "Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy."
Novák nejprve poukazuje na podobnost mezi filosoficko-teologickým projektem sv. Anselma a bl. Jana Dunse Scota. Už kupříkladu úvodní modlitba Scotova traktátu De primo principio a začátek slavné druhé kapitoly Anselmova Proslogionu vykazují spřízněnost: "Pane, náš Bože, když se Tě svůj služebník Mojžíš jako svrchovaného učitele pravdy dotazoval na své jméno, které by oznámil synům Izraele, Ty jsi mu své požehnané jméno odhalil slovy: "Já jsem, který jsem". Věděl jsi totiž, co je o Tobě schopen pochopit rozum smrtelníků. Ty jsi pravé Bytí, ty jsi celé Bytí. V to věřím, a to bych chtěl, bude-li mi to možné, i vědět. Pomoz mi, Pane, v mém zkoumání toho, kam až může dospět náš přirozený rozum ve svém poznání pravého Bytí, jímž jsi Ty, vyjde-li od jsoucna - pojmu, který jsi o sobě Ty sám vypověděl. [De primo principio]"
A Anselm o 230 let dříve: "Nuže, Pane, který dopřáváš víře nahlédnutí, dej mi, abych nahlédl, nakolik uznáš za vhodné, že jsi, jak věříme, a že jsi tím, co věříme." [Proslogion 2]
Jak jsem již napsal výše, Scotovo pojetí jistého poznání Boží existence je specifické svou důslednou aplikací (určitým způsobem recipované a rozvinuté) aristotelské metodologie. Novák se ve své knize zaměřuje právě na tuto aristotelskou metodologii: "Cílem této práce je ukázat právě toto epistemologické pozadí Scotova projektu jistého přirozeného poznání Boží existence: ukázat, jak Scotův propracovaný důkaz Boží existence organicky vyrůstá z jeho obecné, na aristotelských základech vybudované teorie vědy, aplikované na ontologicky pojatou metafyziku. Proto bude východiskem práce rozbor aristotelského pojetí vědy, z něhož Scotus vychází a které dále prohlubuje. V dalším kroku se podrobně zaměříme na samotnou Scotovu recepci aristotelské koncepce vědy a budeme analyzovat jednotlivé problémy spojené se Scotovou teorií vědy, jako je otázka jednoty vědy, předmětu vědy, či struktury vědecké argumentace. ... V následující části se pak již obrátím ke Scotově aplikaci obecné teorie vědy na metafyziku. ... Na základě takto provedené analýzy se ukáže ryze ontologický charakter Scotova zralého pojetí metafyziky ... V závěru práce se pokusím nahlédnout, jak právě toto ontologické pojetí metafyziky ve Scotově koncepci nevyhnutelně získává "teologický" rozměr a organicky spěje k poznání Boha jako svému naplnění." s. 15-16
Novák nejprve poukazuje na podobnost mezi filosoficko-teologickým projektem sv. Anselma a bl. Jana Dunse Scota. Už kupříkladu úvodní modlitba Scotova traktátu De primo principio a začátek slavné druhé kapitoly Anselmova Proslogionu vykazují spřízněnost: "Pane, náš Bože, když se Tě svůj služebník Mojžíš jako svrchovaného učitele pravdy dotazoval na své jméno, které by oznámil synům Izraele, Ty jsi mu své požehnané jméno odhalil slovy: "Já jsem, který jsem". Věděl jsi totiž, co je o Tobě schopen pochopit rozum smrtelníků. Ty jsi pravé Bytí, ty jsi celé Bytí. V to věřím, a to bych chtěl, bude-li mi to možné, i vědět. Pomoz mi, Pane, v mém zkoumání toho, kam až může dospět náš přirozený rozum ve svém poznání pravého Bytí, jímž jsi Ty, vyjde-li od jsoucna - pojmu, který jsi o sobě Ty sám vypověděl. [De primo principio]"
A Anselm o 230 let dříve: "Nuže, Pane, který dopřáváš víře nahlédnutí, dej mi, abych nahlédl, nakolik uznáš za vhodné, že jsi, jak věříme, a že jsi tím, co věříme." [Proslogion 2]
Jak jsem již napsal výše, Scotovo pojetí jistého poznání Boží existence je specifické svou důslednou aplikací (určitým způsobem recipované a rozvinuté) aristotelské metodologie. Novák se ve své knize zaměřuje právě na tuto aristotelskou metodologii: "Cílem této práce je ukázat právě toto epistemologické pozadí Scotova projektu jistého přirozeného poznání Boží existence: ukázat, jak Scotův propracovaný důkaz Boží existence organicky vyrůstá z jeho obecné, na aristotelských základech vybudované teorie vědy, aplikované na ontologicky pojatou metafyziku. Proto bude východiskem práce rozbor aristotelského pojetí vědy, z něhož Scotus vychází a které dále prohlubuje. V dalším kroku se podrobně zaměříme na samotnou Scotovu recepci aristotelské koncepce vědy a budeme analyzovat jednotlivé problémy spojené se Scotovou teorií vědy, jako je otázka jednoty vědy, předmětu vědy, či struktury vědecké argumentace. ... V následující části se pak již obrátím ke Scotově aplikaci obecné teorie vědy na metafyziku. ... Na základě takto provedené analýzy se ukáže ryze ontologický charakter Scotova zralého pojetí metafyziky ... V závěru práce se pokusím nahlédnout, jak právě toto ontologické pojetí metafyziky ve Scotově koncepci nevyhnutelně získává "teologický" rozměr a organicky spěje k poznání Boha jako svému naplnění." s. 15-16
pondělí 21. listopadu 2011
Novák: Scire Deum esse
Konečně jsem se dostal k důkladnější četbě absolutně brilantní knihy svého vzácného přítele, dr. Lukáše Nováka. Kniha sice vyšla teprve nedávno v nakladatelství Kalich, měl jsem ji ovšem k dispozici jakožto jeho FF UK disertaci (2008). Škoda, že už ji nestačím zapracovat do své knihy o pomyslných jsoucnech (24.10.2011). Jedná se nejen o skvěle napsanou knihu, ale i o knihu obsahující řadu originálních myšlenek. Jemné analytické myšlení Dunse Scota, v němž je tak snadné ztratit se jak v labyritnu, je neúprosně dotahováno k naprosté základní zřejmosti, aniž by se někdy z dohledu ztrácel jednotící cíl knihy. Po svém překladu do angličtiny se tato kniha stane "klasikou" v oblasti scotistických studií (a možná, že i v analytické metafyzice).
Anotace (převzatá ze stránek knihkupectví Kosmas):
"Přestože Jan Duns Scotus, myslitel sklonku vrcholné scholastiky, nepochybně patří mezi nejvýznamnější filosofy západní tradice a svým historickým vlivem převyšuje i samotného Tomáše Akvinského, těší se jeho odkaz ve srovnání s Tomášem podstatně menšímu zájmu jak historiků filosofie, tak systematických filosofů; přičemž o českém prostředí to platí dvojnásob. Monografie Scire Deum esse navazuje na průkopnickou práci S. Sousedíka a věnuje se výkladu samotného jádra Scotova filosofického odkazu - totiž jeho koncepci metafyziky jakožto aristotelské vědy, která zkoumáním povahy jsoucna jakožto jsoucna a jeho transcendentálních vlastností odkrývá metafyzickou nutnost existence Boží. Inspirován anselmovským programem "víry hledající nahlédnutí" totiž Scotus, zbožný františkán, chce nejen věřit, ale v pravém slova smyslu vědět, že Bůh je; a realizací tohoto vědění je pro něj metafyzika jakožto věda o jsoucnu. Scotus ukazuje, že podmínkou samotné možnosti jsoucna vůbec je skutečná existence alespoň jednoho jsoucna - jsoucna, o němž lze dokázat nejenom jeho trojí prvenství v řádu účinné kauzality, finální kauzality a esenciální dokonalosti, ale i další božské atributy, z nichž nejdůležitějším je nekonečnost. Scotův důkaz existence Boží je tudíž v posledku metafyzickou výpovědí o povaze jsoucna jako takového; zároveň však dosvědčuje epistemickou pravdu o transcendentálním dosahu lidského poznání, o schopnosti našich z konečných jsoucen vzatých pojmů vypovídat o Nekonečném."
Anotace (převzatá ze stránek knihkupectví Kosmas):
"Přestože Jan Duns Scotus, myslitel sklonku vrcholné scholastiky, nepochybně patří mezi nejvýznamnější filosofy západní tradice a svým historickým vlivem převyšuje i samotného Tomáše Akvinského, těší se jeho odkaz ve srovnání s Tomášem podstatně menšímu zájmu jak historiků filosofie, tak systematických filosofů; přičemž o českém prostředí to platí dvojnásob. Monografie Scire Deum esse navazuje na průkopnickou práci S. Sousedíka a věnuje se výkladu samotného jádra Scotova filosofického odkazu - totiž jeho koncepci metafyziky jakožto aristotelské vědy, která zkoumáním povahy jsoucna jakožto jsoucna a jeho transcendentálních vlastností odkrývá metafyzickou nutnost existence Boží. Inspirován anselmovským programem "víry hledající nahlédnutí" totiž Scotus, zbožný františkán, chce nejen věřit, ale v pravém slova smyslu vědět, že Bůh je; a realizací tohoto vědění je pro něj metafyzika jakožto věda o jsoucnu. Scotus ukazuje, že podmínkou samotné možnosti jsoucna vůbec je skutečná existence alespoň jednoho jsoucna - jsoucna, o němž lze dokázat nejenom jeho trojí prvenství v řádu účinné kauzality, finální kauzality a esenciální dokonalosti, ale i další božské atributy, z nichž nejdůležitějším je nekonečnost. Scotův důkaz existence Boží je tudíž v posledku metafyzickou výpovědí o povaze jsoucna jako takového; zároveň však dosvědčuje epistemickou pravdu o transcendentálním dosahu lidského poznání, o schopnosti našich z konečných jsoucen vzatých pojmů vypovídat o Nekonečném."
čtvrtek 10. listopadu 2011
Komentáře k Aristotelově Metafyzice
Tento semestr mám konečně příležitost učit něco, co mě opravdu těší a co bych opravdu chtěl studovat: Aristotelovu metafyziku. (Na TF JČU v Českých Budějovicích, v rámci Četby antické filosofie) Samozřejmě vše se odehrává na velmi elementární úrovni - ale odehrává.
K Aristotelově metafyzice vznikají komentáře i dnes, např. Routledge Philosophy Guide to Aristotle and the Metaphysics od Vasilis Politise (2004) či vynikající kapitolku od Jonathana Barnese v The Cambridge Companion to Aristotle (1995). Monumentální komentář napsal v renezanci Pedro da Fonseca (1528-1599):
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 1 (Lugduni: Sumptibus Sib A'Porta; 1585; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 1 + Institutionum Dialecticarum (Lugduni: Ex officina Iuntarum, 1591; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 2 (Romae: Ex officina Jacobii Tornerii, 1589; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 3 (Coloniae: Impensis Lazari Zetzneri, 1604; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 4 (Lugduni: Sumptibus Horatii Cardon, 1612; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 4 (Coloniae: Sumptibus Lazari Zetzneri, 1613; Bayer.Staatsbibliothek)
(via GOOGLE).
Ad Fonseca: krátký bio-bibliografický článek v portugalštině a ve francouzštině.
K Aristotelově metafyzice vznikají komentáře i dnes, např. Routledge Philosophy Guide to Aristotle and the Metaphysics od Vasilis Politise (2004) či vynikající kapitolku od Jonathana Barnese v The Cambridge Companion to Aristotle (1995). Monumentální komentář napsal v renezanci Pedro da Fonseca (1528-1599):
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 1 (Lugduni: Sumptibus Sib A'Porta; 1585; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 1 + Institutionum Dialecticarum (Lugduni: Ex officina Iuntarum, 1591; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 2 (Romae: Ex officina Jacobii Tornerii, 1589; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 3 (Coloniae: Impensis Lazari Zetzneri, 1604; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 4 (Lugduni: Sumptibus Horatii Cardon, 1612; Bayer.Staatsbibliothek)
Commentaria in ... Metaphysicorum Aristotelis, tomus 4 (Coloniae: Sumptibus Lazari Zetzneri, 1613; Bayer.Staatsbibliothek)
(via GOOGLE).
Ad Fonseca: krátký bio-bibliografický článek v portugalštině a ve francouzštině.
sobota 5. listopadu 2011
Španělsko 6: Ávila
Ávila je město s impozantními a dokonale zachovanými středověkými hradbami, s mnoha kostely, a první gotickou katedrálou. Samozřejmě je na každém kroku cítit přítomnost sv. Terezie (1515-1582): je zde místo, kde se narodila, škola-konvent, kde počala uvažovat o svém zasvěceném životu, její první reformovaný konvent, a mnoho dalšího ...
Rodné místo sv. Terezie (nyní klášter)
Můj program v Ávile:
- cesta po hradbách s GPS-audioprůvodcem (dobře provedené, s citáty Sv. Terezie); chvílemi bylo slunečno, později se ale velmi ochladilo a foukal studený vítr;
- podrobná prohlídka katedrály s malým diecézním muzeem; v katedrále se nachází kaplička, kde se sv. Terezie odevzdala Panně Marii po smrti své matky; zaujala mě výstava historiogramů P. Hernana Peredy.
Literatura na cestu:
- Tereza z Ávily: Hrad v nitru (El castillo interior, asi 1577, EN)
- Josephus a Spiritu Santo OCD (1667-1736), Cursus Theologiae Mystico-Scholasticae (1684; Tomus I, Tomus II, Tomus III-1, Tomus III-2, Tomus IV, Tomus V)
- Coakley, Sarah. 2009. "Dark Contemplation and Epistemic Transformation: The Analytic Theologian Re-Meets Theresa of Ávila". In Analytic Theology: New Essays in Philosophy of Theology. Eds. Oliver D. Crisp and Michael C. Rea.
pátek 4. listopadu 2011
Španělsko 5: Segovia a Salamanca
V Segovii jsem navštívil židovský hřbitov, římský akvadukt, karedrálu s malým muzeem, a Museo de segovia (tematika od pravěku po industrializaci). Segovie má krásně zachovalé hradby s výhledem na hory. Zvenku jsem viděl monumentální pevnost Alcazar (v níž byla Isabela korunována na královnu Kastilie). V kostele San marco jsem stihl mši svatou. V Segovii krátce učil Suárez a pocházel odtud Domingo de Soto.
Večer jsme měl konečně příležitost setkat se s prof. Fuentesem - velmi zajímavé setkání (já jsem mluvil latinsky a on španělsky). Díky němu jsem nakonec přeci jen stanul na posvátném místě:
Dnes je tam církevní střední škola, tj. nejedná se o běžně přístupné místo. Byli jsme ovšem vpuštěni i dovnitř budovy:
Večer jsme měl konečně příležitost setkat se s prof. Fuentesem - velmi zajímavé setkání (já jsem mluvil latinsky a on španělsky). Díky němu jsem nakonec přeci jen stanul na posvátném místě:
Dnes je tam církevní střední škola, tj. nejedná se o běžně přístupné místo. Byli jsme ovšem vpuštěni i dovnitř budovy:
středa 2. listopadu 2011
Španělsko 3: Salamanca
Dnes jsem navštívil (asi) jediné dvě knihovny zde v Salamance, které mají historické fondy:
Biblioteca de San Esteban
Knihovna má prý asi 20 000 historických knih; katalog ale není online. Velká část knih (5223) byla zkonfiskována během exklaustrace tohoto slavného dominikánského kláštera v r. 1835-6. Není zde nic např. od Arriagy, Hurtada, či Ovideda; od Izquierda je zde jen duchovní spisek. Mají zde kupodivu pár knih od Mastria a Caramuelovu Theologia moralis. Když už jsem v tomto posvátném klášteře, prolistoval jsem spisy zdejších slovutných mistrů: Francisco de Vitoria (Relectiones theologicas), Domingo de Soto (Commentariorum in I Sententias), Domingo Bannez (Institutiones minoris dialecticae, Commentaria in Primam ST); Melchiora Cano jsem už nestihl. Ofotil jsem si nějaké zajímavé články, mj. seznam zabavených knih, které zde kdysi byly.
Biblioteca de Universidad de Salamanca
Knihovna se nachází v majestátní univerzitní budovy. Je zde asi 2700 manuskriptů od středověku po osmnácté století, soupis byl vydán knižně s dobrými indexy:
(Náhled druhého dílu od Googlu)
K historii samotné univerzity existuje vynikající Historia de la Universidad de Salamanca, díly 1-5, pro filosofii a teologii jsou relevantní především díly I (z r. 2002, zde se vysvětluje kolejní struktura univerzity) a III.1 (z r. 2006, GOOGLE).
Ještě je zde jedna knihovna, ale bez historických knih: Biblioteca de Universidad Pontifica de Salamanca.
Měl jsem se zde v Salamance setkat s významným znalcem renezanční a barokní scholastické filosofie (autorem mj. monografie o Izquierdovi), prof. José Luisem Fuertes-Herreros, ale na univerzitě jsem ho nenašel, sekretářka katedry má dovolenou a na poslední emaily Fuertes neodpovídá (alespoň jsem si tedy prohlédl pěkný nový kampus Miguel de Unamuno, kde teď filosofové, právníci, aj. sídlí)
Biblioteca de San Esteban
Knihovna má prý asi 20 000 historických knih; katalog ale není online. Velká část knih (5223) byla zkonfiskována během exklaustrace tohoto slavného dominikánského kláštera v r. 1835-6. Není zde nic např. od Arriagy, Hurtada, či Ovideda; od Izquierda je zde jen duchovní spisek. Mají zde kupodivu pár knih od Mastria a Caramuelovu Theologia moralis. Když už jsem v tomto posvátném klášteře, prolistoval jsem spisy zdejších slovutných mistrů: Francisco de Vitoria (Relectiones theologicas), Domingo de Soto (Commentariorum in I Sententias), Domingo Bannez (Institutiones minoris dialecticae, Commentaria in Primam ST); Melchiora Cano jsem už nestihl. Ofotil jsem si nějaké zajímavé články, mj. seznam zabavených knih, které zde kdysi byly.
Biblioteca de Universidad de Salamanca
Knihovna se nachází v majestátní univerzitní budovy. Je zde asi 2700 manuskriptů od středověku po osmnácté století, soupis byl vydán knižně s dobrými indexy:
(Náhled druhého dílu od Googlu)
K historii samotné univerzity existuje vynikající Historia de la Universidad de Salamanca, díly 1-5, pro filosofii a teologii jsou relevantní především díly I (z r. 2002, zde se vysvětluje kolejní struktura univerzity) a III.1 (z r. 2006, GOOGLE).
Ještě je zde jedna knihovna, ale bez historických knih: Biblioteca de Universidad Pontifica de Salamanca.
Měl jsem se zde v Salamance setkat s významným znalcem renezanční a barokní scholastické filosofie (autorem mj. monografie o Izquierdovi), prof. José Luisem Fuertes-Herreros, ale na univerzitě jsem ho nenašel, sekretářka katedry má dovolenou a na poslední emaily Fuertes neodpovídá (alespoň jsem si tedy prohlédl pěkný nový kampus Miguel de Unamuno, kde teď filosofové, právníci, aj. sídlí)
pondělí 31. října 2011
Španělsko 1: Madrid
Návštěva Madridu se mi příliš nepovedla - přiletěl jsem kolem páté, takže na hotel jsem se dostal až za tmy. Navíc se jedná o takový skleněno-betonovou obludu, přehřátou, bez možnosti otevírat okna (Foxa32). Hotel je daleko od centra, byť na druhou stranu blízko železniční stanice. Celou noc probíhá jakási diskotéka či techno-party. A toto je výhled z okna:
Chtěl jsem zde navštívit alespoň bývalou Colegio Imperial de Madrid (kde působil Izquierdo, 04.07.2011) a samozřejmě Biblioteca Nacional de España, zítra ovšem pokračuji do Salamanky, vlakem jsou to tři hodiny a chci jet za světla, tj. už to nestihnu.
pátek 28. října 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel 6 (Hurtado)
Patrně jedním z největších překvapení byla pro mne teorie pomyslných jsoucen Pedra Hurtada de Mendozy (1578-1641), který je označován za suareziána. Ve skutečnosti totiž jeho teorie nemá se Suárezem vůbec nic společného.
čtvrtek 27. října 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel 3-5
Třetí, čtvrtá a pátá kapitola knihy se podrobně věnují třem hlavním částem Suárezovy teorie pomyslných jsoucen: jejich podstatě, příčinám a dělením. Stručný výtah z těchto kapitol má vyjít v Brill Companion to Suárez (eds. Salas a Fastiggi); v češtině vyšel v bratislavském časopise Filozofia (2011-1).
středa 26. října 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel 2
Druhá kapitola knihy ("Problems posed by Beings of Reason") je mírně upravený článek, který vyjde v rámci monografie ze Strahovské konference (07.07.2010):
úterý 25. října 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel 1
První kapitola knihy ("Scholasticism of the Baroque Era") vychází z článku, který jsem publikoval v r. 2009 ve Studíích Neoaristotelica. Zde je penultimátní verze článku ze Studií (kapitola v knize bude aktualizovaná).
...
Aktualizace 10-06-2014: Odstranil jsem náhled článku z Google Documents, kvůli časové náročnosti nahrávání dokumentu do prohlížece. Náhled kapitoly je nyní na Google Books, původní článek ze Studií je na academia.edu. Jednou z mých tezí bylo, že scholastika sedmnáctého století je svébytnou kulturou, již lze vhodně nazvat barokní. Tématu barokní filosofie jakožto historiografické kategorie se bude věnovat konference na Universitě Bari, 11-13. prosince 2014 (název konference: Is there such a thing as “Baroque Philosophy”?)
...
Aktualizace 10-06-2014: Odstranil jsem náhled článku z Google Documents, kvůli časové náročnosti nahrávání dokumentu do prohlížece. Náhled kapitoly je nyní na Google Books, původní článek ze Studií je na academia.edu. Jednou z mých tezí bylo, že scholastika sedmnáctého století je svébytnou kulturou, již lze vhodně nazvat barokní. Tématu barokní filosofie jakožto historiografické kategorie se bude věnovat konference na Universitě Bari, 11-13. prosince 2014 (název konference: Is there such a thing as “Baroque Philosophy”?)
pondělí 24. října 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel (content)
Příprava knihy, kterou jsem zde před více než měsícem zmiňoval (12.09.2011), jde podle mého očekávání velmi pomalu. Zde je plánovaný obsah s aktuálním počtem slov (text / text+poznámky):
Preface
1. Scholasticism of the Baroque Era (8 151 / 12 267)
2. Problems Posed by Beings of Reason (4 469 / 6 517)
3. Suárez's Objectualism: the Nature of Beings of Reason (7 894 / 12 982)
4. Suárez's Objectualism: the Causes of Beings of Reason (8 360 / 12 323)
5. Suárez's Objectualism: the Division of Beings of Reason (10 926 / 15 661)
6. Hurtado's Fallibilism (9 637 / 14 214)
7. Mastri/Belluto's Modified Objectualism (9 877 / 16 470)
8. Caramuel's Linguistic Eliminativism (5 202 / 7 282)
Conclusion
Kromě očekávaných pracovních rozptýlení (12.09.2011) jsem minulý týden v rámci svého grantu navštívil Fürst Thurn und Taxis Hofbibliothek v Řeznu. Snažím se také rezervovat si něco málo času na četbu a poznávání světa mimo svůj hlavní obor. Snad k tomu ještě něco doplním na blog zpětně.
pondělí 12. září 2011
Ens rationis between Suárez and Caramuel (John P. Doyle)
V poslední době už nezvládám pravidelné příspěvky na blog. Není to ale mou leností, spíš tím, že mám stále řadu různorodých povinností. Dovedl jsem sice své filosofické poradenství v projektu "Příroda, krajina, lidé" do zdárného závěru, ovšem v následujících čtyřech měsících se budu snažit soustředit se na přípravu své knihy "Ens rationis Between Suárez and Caramuel: A Study in Scholasticism of the Baroque Era" do tisku. Smlouvu o publikaci mám s Fordham University Press pro jejich novou sérii Medieval Philosophy: Texts and Studies (ed. Gyula Klima). Příprava knihy bude nanštěstí provázena řadou pracovních rozptýlení v Horské synagoze Hartmanice, na České Zemědělské Univerzitě, šéfredaktorováním Studií Neoaristotelica, a nově také výukou na Teologické Fakultě JČU a (skromnou) participací na projektu mé manželky (vytvoření sítě Venkovských komunitních škol).
Kniha bude vycházet z mé disertace (obhájené v r. 2008), ovšem je třeba ji aktualizovat, protože jsem publikoval v mezičase řadu článků a dále bych rád integroval alespoň nejdůležitější literaturu, která zatím vyšla. V posledních dnech se např. znovu zabývám články John P. Doyla, které vloni vyšly jako "vybrané sebrané spisy" (kompletní bibliografii udržuje Raul Corazzon):
Collected Studies on Francisco Suarez SJ (1548-1617)
eds. Victor Salas and John P. Doyle (Leuven: Leuven Uni Press, 2010)
(G-BOOKS z nějakého důvodu stále ještě uvádí jako editora Martina Stona, místo Victora Salase).
Obsah:
"Again, looking forward to seventeenth-century disciples of Suárez, usually but not exclusively Jesuits, the articles in this collection may prompt research into their advancement of a new concept of "supertranscendental" being. This was a concept wide enough to embrace both the real being which Suárez termed the object of metaphysics and the being of reason which he, like Aristotle and all his followers, excluded from that object. My publications since the origian appearance of most of the present articles have included an entry entitles, "Supertranszendent," which I wrote for volume 10 (1999) of the Historische Wörterbuch der Philosophie. As far as I know, this entry marks the first time the subject of supertranscendental being has been addressed in any philosophical dictionary or encyclopedia. In my estimate, however, it is only the harbinger of a radically new assessment of the role of Suárez and his disciples in the development of seventeenth-century metaphysics and epistemology, all the way to a general theory of objects. Foremost among those who have seen this is Jean-Françoise Courtine, who thinking back to the ancient Stoics, has aptly given this theory and knowledge of supertranscendental being the name of "tinology".
This development occured in the areas of intentionality and of the modern shift from a naive confidence in our ability to know things in themselves toward more reflection upon knowers and what they can know. This was away from real being outside the mind and toward objectivity as such. From my own research, I can say that, in the Jesuit tradition after Suárez, this shift centered on what he in the wake of Aristotle and Aristotelians before himself had excluded from the subject matter of metaphysics, namely, beings of reason. By the end of the seventeenth century, far from being excluded, such beings, explicitly equated with Aristotle's "being as true," were at the heart of metaphysics and, concequent to that, at the heart of both theoretical and practical philosophy. [Note 6: For some essays in which I have developed facets of this, let me direct the reader to "'Extrinsic Cognoscibility': A Seventeenth-Century Super-transcendental Notion," The Modern Schoolman 68 (1990): 57-80; "Another God, Chimerae, Goat-stags, and Man-Lions: A Seventeenth-Century Debate about Impossible Objects," The Review of Metaphysics 48 (1995): 771-808; "Between Transcendental and Transcendental: The Missing Link?" The Review of Metaphysics 50 (1997): 783-815; and "Supertranscendental Nothing: A Philosophical Finisterre," Medioevo 24 (1998): 1-30." (pp. 390-391)
"Joining theoretical with practical and then continuing to to explore post-Suarezian though on super-transcendentals, I would want to develop a territory where others, most notably Theo Kobusch [Note 8: Cf. Sein und Sprache: Historische Grundlegung eine Ontologie der Sprache ... 1987, and Die Entdeckung der Person: Metaphysik der Freiheit und modernes Menschenbild ... 1997], have pioneered. This is the area of "moral being" (ens morale). Bolstered by various findings in sixteenth and seventeenth-century Scholastic philosophy, I see moral being as the volitional side of being of reason. As being of reason is formed in the wake of intellectual activity, moral being owes its undeniable reality to the activity of human wills. Among other things, I am thinking of items like jurisdiction, the authority of judges, legal litigations, contracts, rights and duties - especially, property rights, their registration, and their recognition - legal wills, the value of coins or of words, academic qualifications and degrees, signs generally, promises, and a myriad of other things which are dependent upon human willing and which introduce new, not evidently categorial, facts into the world of human persons. Suárez has in different contexts dealt with such things and dealing with them became commonplace in those and other contexts among Jesuits and non-Jesuits after, who mutatis mutandis were dependent upon him or who shared a common outlook with him. For this last, I immediately recall his fellow Jesuits at the University of Coimbra, the so-called Conimbricenses, a major portion of whose semiotic theory I recently made available to English readers [Conimbricenses: Some Questions on Signs, 2001]." (pp. 391-392)
"... my research sine the original appearance of the essays in this collection is leading in two directions. I want on one side to show that in the seventeenth century of Descartes and others depending so much on the notion of objective being, disciples of Suárez were developing a detailed and sophisticated understanding of objective being and intentionality itself. On the other side, in the same century when so many modern ideas of personal rights, citizenship, government, and international law were taking shape, people like Locke, Grotius, Pufendorf, and the Wolff, were reading Suárez and being influenced by him. Linking both sides together is again the two notions of beings of reason and moral beings. To set the stage for all of this provides a main rationale for making the materials in this colleciton available to awider readership." (p. 392)
Vůči této velkolepe vizi jsem ovšem skeptický hned ve dvou ohledech: (1) Tematika objektivního bytí a intencionality je širší než tematika pomyslných jsoucen a to jak pro Suáreze, tak pro Descarta (ten dokonce výraz ens rationis téměř nepoužívá); pomyslná jsoucna jsou speciálním případem nutně nemožných intentionálních jsoucen a mimo tradiční tomismus/skotismus hrají v rámci filosofických systémů okrajovou roli. (2) Propojení tematiky pomyslných a morálních jsoucen je výborný nápad, ovšem z hlediska systematického, nikoli historického: nenašel jsem zatím žádného barokního autora, který by toto propojení explicitně rozpracoval či alespoň zmínil.
Kniha bude vycházet z mé disertace (obhájené v r. 2008), ovšem je třeba ji aktualizovat, protože jsem publikoval v mezičase řadu článků a dále bych rád integroval alespoň nejdůležitější literaturu, která zatím vyšla. V posledních dnech se např. znovu zabývám články John P. Doyla, které vloni vyšly jako "vybrané sebrané spisy" (kompletní bibliografii udržuje Raul Corazzon):
Collected Studies on Francisco Suarez SJ (1548-1617)
eds. Victor Salas and John P. Doyle (Leuven: Leuven Uni Press, 2010)
(G-BOOKS z nějakého důvodu stále ještě uvádí jako editora Martina Stona, místo Victora Salase).
Obsah:
- Francisco Suárez, His Life, His Works, His Doctrine, and Some of His Influence
- Suárez on the Reality of the Possibles (1967)
- Suárez on the Analogy of Being (1969)
- Suarezian and Thomistic Metaphysics before Judgement of Heidegger (1972)
- The Suarezian Proof for God's Existence (1982)
- Prolegomena to a Study of Extrinsic Denomination in the Work of Francis Suarez, S.J. (1984)
- Suárez on Beings of Reason and Truth (1987-1988)
- Suárez on the Unity of a Scientific Habit (1991)
- Suárez on the Truth of the Proposition "This is My Body" (2000)
- Suárez on Preaching the Gospel on the Law of Nations
- Suárez on Human Rights
- Francisco Suárez on the Interpretation of Laws
- Postscript and Prospects
- Bibliography, Index of Names and Index of Terms
Novum je v této knize pouze první bio-bibliografický esej a poslední postscript. V úvodu Doyle výstižně shrnuje své příspěvky (v retrospektivě mnohem jasněji než tak, jak je původně publikoval). V postskriptu Doyle klade důraz na "supertranscendentálie" a jejich význam. Zvýrazněná kurzíva je teze, kde s ním nesouhlasím:
"Again, looking forward to seventeenth-century disciples of Suárez, usually but not exclusively Jesuits, the articles in this collection may prompt research into their advancement of a new concept of "supertranscendental" being. This was a concept wide enough to embrace both the real being which Suárez termed the object of metaphysics and the being of reason which he, like Aristotle and all his followers, excluded from that object. My publications since the origian appearance of most of the present articles have included an entry entitles, "Supertranszendent," which I wrote for volume 10 (1999) of the Historische Wörterbuch der Philosophie. As far as I know, this entry marks the first time the subject of supertranscendental being has been addressed in any philosophical dictionary or encyclopedia. In my estimate, however, it is only the harbinger of a radically new assessment of the role of Suárez and his disciples in the development of seventeenth-century metaphysics and epistemology, all the way to a general theory of objects. Foremost among those who have seen this is Jean-Françoise Courtine, who thinking back to the ancient Stoics, has aptly given this theory and knowledge of supertranscendental being the name of "tinology".
This development occured in the areas of intentionality and of the modern shift from a naive confidence in our ability to know things in themselves toward more reflection upon knowers and what they can know. This was away from real being outside the mind and toward objectivity as such. From my own research, I can say that, in the Jesuit tradition after Suárez, this shift centered on what he in the wake of Aristotle and Aristotelians before himself had excluded from the subject matter of metaphysics, namely, beings of reason. By the end of the seventeenth century, far from being excluded, such beings, explicitly equated with Aristotle's "being as true," were at the heart of metaphysics and, concequent to that, at the heart of both theoretical and practical philosophy. [Note 6: For some essays in which I have developed facets of this, let me direct the reader to "'Extrinsic Cognoscibility': A Seventeenth-Century Super-transcendental Notion," The Modern Schoolman 68 (1990): 57-80; "Another God, Chimerae, Goat-stags, and Man-Lions: A Seventeenth-Century Debate about Impossible Objects," The Review of Metaphysics 48 (1995): 771-808; "Between Transcendental and Transcendental: The Missing Link?" The Review of Metaphysics 50 (1997): 783-815; and "Supertranscendental Nothing: A Philosophical Finisterre," Medioevo 24 (1998): 1-30." (pp. 390-391)
Doyle by dále rád prozkoumal 'ens morale' a to je opravdu projekt užitečný:
"Joining theoretical with practical and then continuing to to explore post-Suarezian though on super-transcendentals, I would want to develop a territory where others, most notably Theo Kobusch [Note 8: Cf. Sein und Sprache: Historische Grundlegung eine Ontologie der Sprache ... 1987, and Die Entdeckung der Person: Metaphysik der Freiheit und modernes Menschenbild ... 1997], have pioneered. This is the area of "moral being" (ens morale). Bolstered by various findings in sixteenth and seventeenth-century Scholastic philosophy, I see moral being as the volitional side of being of reason. As being of reason is formed in the wake of intellectual activity, moral being owes its undeniable reality to the activity of human wills. Among other things, I am thinking of items like jurisdiction, the authority of judges, legal litigations, contracts, rights and duties - especially, property rights, their registration, and their recognition - legal wills, the value of coins or of words, academic qualifications and degrees, signs generally, promises, and a myriad of other things which are dependent upon human willing and which introduce new, not evidently categorial, facts into the world of human persons. Suárez has in different contexts dealt with such things and dealing with them became commonplace in those and other contexts among Jesuits and non-Jesuits after, who mutatis mutandis were dependent upon him or who shared a common outlook with him. For this last, I immediately recall his fellow Jesuits at the University of Coimbra, the so-called Conimbricenses, a major portion of whose semiotic theory I recently made available to English readers [Conimbricenses: Some Questions on Signs, 2001]." (pp. 391-392)
Doyle své celoživotní studium renezanční a barokní scholastiky shrnuje a dále s Boží pomocí plánuje takto:
"... my research sine the original appearance of the essays in this collection is leading in two directions. I want on one side to show that in the seventeenth century of Descartes and others depending so much on the notion of objective being, disciples of Suárez were developing a detailed and sophisticated understanding of objective being and intentionality itself. On the other side, in the same century when so many modern ideas of personal rights, citizenship, government, and international law were taking shape, people like Locke, Grotius, Pufendorf, and the Wolff, were reading Suárez and being influenced by him. Linking both sides together is again the two notions of beings of reason and moral beings. To set the stage for all of this provides a main rationale for making the materials in this colleciton available to awider readership." (p. 392)
Vůči této velkolepe vizi jsem ovšem skeptický hned ve dvou ohledech: (1) Tematika objektivního bytí a intencionality je širší než tematika pomyslných jsoucen a to jak pro Suáreze, tak pro Descarta (ten dokonce výraz ens rationis téměř nepoužívá); pomyslná jsoucna jsou speciálním případem nutně nemožných intentionálních jsoucen a mimo tradiční tomismus/skotismus hrají v rámci filosofických systémů okrajovou roli. (2) Propojení tematiky pomyslných a morálních jsoucen je výborný nápad, ovšem z hlediska systematického, nikoli historického: nenašel jsem zatím žádného barokního autora, který by toto propojení explicitně rozpracoval či alespoň zmínil.
pondělí 5. září 2011
Studia Neoaristotelica 2011-1
V prvém letošním čísle Studií Neoaristotelica vychází dvě studie v angličtině. První studie poskytuje stručný přehled aristotelského pojetí matematiky jakožto studia kvantity. Pochází z klávesnice předního australského filosofa Jamese Franklina. Druhá studie se týká interpretace jisté pasáže z Aristotelovy Metafyziky, kde se mluví o tom, že substance má vůči akcidentům prioritu. Autorem studie je italský doktorand Luca Gili. Zde jsou obsahy článků podle sekcí:
Aristotelianism in the History of Mathematics (James Franklin)
(1) "The Science of Quantity"
(2) Quantity: Continuous Quantity and Ratios
(3) Measurement and the Applicability of Mathematics
(4) Quantity: Discrete Quantity, Numbers and Sets
(5) "The Science of Structure"
(6) Conclusion
The Order Between Substance and Accidents in Aquinas's Thought (Luca Gili)
(1) Aristotle’s text: Metaphysics, XII, 1 (1069 a 18–30)
(2) Aquinas’s commentary
(3) Conclusion
Následují dvě české studie. První poskytuje obsáhlý a velmi jasný výklad Tomášova pojetí esence z jeho raného spisu De ente et essentia. Pochází od Václava Němce. Druhá je věnována pojetí přátelství u Aristotela, opět se jedná o velmi dobře napsaný příspěvek.
Tomášovo pojetí esence v De ente et essentia a jeho zdroje (Václav Němec)
(1) Pojetí esence podle Tomáše Akvinského
1.1 Termín „esence“ a jeho synonyma: quod quid erat esse, quidditas, natura, certitudo, forma
1.2 Esence a forma: forma totius a forma partis
1.3 Esence v jednotlivinách a v rozumu; celková a částečná esence
1.4 Esence a obecniny: druh, rod a diference
1.5 Esence jakožto jednotlivá, obecná a v absolutním smyslu
1.6 Esence jednoduchých substancí
1.7 Esence a bytí
(2) Tomášova modifikace Aristotela, její motivy a zdroje
2.1 Aristotelská východiska Tomášova pojetí esence
2.2 Tomášova reinterpretace Aristotela: esence jakožto „forma celku“
2.3 Tomášova polemika s Averroëm
2.4 Tomášův příklon k Avicennovi
2.5 Avicennovo a Tomášovo pojetí jako pokus o harmonizaci
2.6 Další aspekty Tomášovy modifikace: esence jednotlivá, obecná a uvažovaná absolutně
2.7 Esence „uvažovaná absolutně“ podle Avicenny
2.8 Tomášova syntéza
Přátelství, dobro, polis. K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie (Jakub Jinek)
Dále máme jeden diskusní příspěvek k číslu VII(2010)-1: K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky„Descartova ontologie mentální reprezentacea otázka Suárezova vlivu“ (Daniel Heider)
Dále čtyři recenze:
Nicolai de Orbellis: De distinctionibus
[asi první traktát]
Primus articulus erit de distinctione obiectiva et eius identitate
De distinctione rationis
Distinctio ex natura rei
Distinctio formalis
Distinctio realis
Distinctio essentialis
Distinctio se totis subiective
Distinctio se totis obiective
[a tady je asi druhý traktát]
Distinctio essentialis qualiter sit investiganda
Distinctio realis investigatur quadrupliciter
Distinctio formalis investigatur quadrupliciter
Distinctio modalis sive rationalis investigatur quadrupliciter a Beato Thoma et Doctore
Distinctio ex natura rei
Distinctio se totis subiective
Distinctio se totis obiective
Aristotelianism in the History of Mathematics (James Franklin)
(1) "The Science of Quantity"
(2) Quantity: Continuous Quantity and Ratios
(3) Measurement and the Applicability of Mathematics
(4) Quantity: Discrete Quantity, Numbers and Sets
(5) "The Science of Structure"
(6) Conclusion
The Order Between Substance and Accidents in Aquinas's Thought (Luca Gili)
(1) Aristotle’s text: Metaphysics, XII, 1 (1069 a 18–30)
(2) Aquinas’s commentary
(3) Conclusion
Následují dvě české studie. První poskytuje obsáhlý a velmi jasný výklad Tomášova pojetí esence z jeho raného spisu De ente et essentia. Pochází od Václava Němce. Druhá je věnována pojetí přátelství u Aristotela, opět se jedná o velmi dobře napsaný příspěvek.
Tomášovo pojetí esence v De ente et essentia a jeho zdroje (Václav Němec)
(1) Pojetí esence podle Tomáše Akvinského
1.1 Termín „esence“ a jeho synonyma: quod quid erat esse, quidditas, natura, certitudo, forma
1.2 Esence a forma: forma totius a forma partis
1.3 Esence v jednotlivinách a v rozumu; celková a částečná esence
1.4 Esence a obecniny: druh, rod a diference
1.5 Esence jakožto jednotlivá, obecná a v absolutním smyslu
1.6 Esence jednoduchých substancí
1.7 Esence a bytí
(2) Tomášova modifikace Aristotela, její motivy a zdroje
2.1 Aristotelská východiska Tomášova pojetí esence
2.2 Tomášova reinterpretace Aristotela: esence jakožto „forma celku“
2.3 Tomášova polemika s Averroëm
2.4 Tomášův příklon k Avicennovi
2.5 Avicennovo a Tomášovo pojetí jako pokus o harmonizaci
2.6 Další aspekty Tomášovy modifikace: esence jednotlivá, obecná a uvažovaná absolutně
2.7 Esence „uvažovaná absolutně“ podle Avicenny
2.8 Tomášova syntéza
Přátelství, dobro, polis. K významu přátelství v celku Aristotelovy praktické filosofie (Jakub Jinek)
Dále máme jeden diskusní příspěvek k číslu VII(2010)-1: K objektivnímu bytí u Suáreze. Poznámka ke studii Jana Palkosky„Descartova ontologie mentální reprezentacea otázka Suárezova vlivu“ (Daniel Heider)
Dále čtyři recenze:
- Bernd Roling: Drachen und Sirenen. Die Rationalisierung und Abwicklungder Mythologie an den europäischen Universitäten , Brill 2010 (Ulrich G. Leinsle)
- Marian Kuna: Úvod do etiky ctnosti (Andrea Blaščíková)
- Kelvin Knight, Paul Blackdale (eds.): Alasdair MacIntyres Revolutionary Aristotelianism: Ethics, Resistance and Utopia, Lucius et Lucius 2008 (Eva Makúchová a Gabriela Martišková)
- Richard Swinburne: Bůh jako vysvětlení , Triton 2011 (Ondřej Kočnar)
Nicolai de Orbellis: De distinctionibus
[asi první traktát]
Primus articulus erit de distinctione obiectiva et eius identitate
De distinctione rationis
Distinctio ex natura rei
Distinctio formalis
Distinctio realis
Distinctio essentialis
Distinctio se totis subiective
Distinctio se totis obiective
[a tady je asi druhý traktát]
Distinctio essentialis qualiter sit investiganda
Distinctio realis investigatur quadrupliciter
Distinctio formalis investigatur quadrupliciter
Distinctio modalis sive rationalis investigatur quadrupliciter a Beato Thoma et Doctore
Distinctio ex natura rei
Distinctio se totis subiective
Distinctio se totis obiective
sobota 3. září 2011
Nizozemí 3: Sympozium na Radboud University
Program na dnešek:
William Duba (Fribourg): Metaphysics from A to Z: Franciscan Teaching after Scotus.
Christoph Flüeler (Fribourg): The fate of the Aristotelian Metaphysics at Vienna and Krakow.
POZN.: S prof. Fluelerem jsem měl velmi zajímavé diskuse o tom, jak se vlastně dělají "kritické edice" a jaké netušené možnosti se skrývají v digitalizaci manuskriptů, jejich kolaci, atd. (Flueler pracuje ve Virtual Manuscript Library of Switzerland). S Dubou jsme mluvili o procesu vytváření kritických edic. Je postaven na intuitivním chápáním psychologie přednášení, psaní, opisování. Nikdo, zdá se, zatím v této oblasti nedělal experimenty (Duba zmiňoval psychologii "koginitivních předsudků (biases)" jako potenciální zdroj dalšího výzkumu této otázky). Flueler i Duba si vzali odkaz na Ongovu práci o vlivu psaní na lidskou psychiku a vlivu média na informační obsah (28.9.2010). Relevantní pro středověk je i práce Michaela Clenchy, 1979, From Memory to Written Record: England 1066-1307.
Jenny Pelletier (Montréal): The Rel. between Metaphysics and the Sciences in Ockham.
Femke Kok (Nijmegen): How Metaphysical was Metaphysics in the Fourteenth Century? The Metaphysics-commentary of John Buridan.
Daniel D. Novotny (Prague): Elements of Suárez’s Metaphysics.
POZN.: Můj příspěvek sem chronologicky nezapadá - byl jsem pozván, protože organizátory zajímalo vyústění metafyzické tradice v 17. století
William Duba (Fribourg): Metaphysics from A to Z: Franciscan Teaching after Scotus.
Christoph Flüeler (Fribourg): The fate of the Aristotelian Metaphysics at Vienna and Krakow.
POZN.: S prof. Fluelerem jsem měl velmi zajímavé diskuse o tom, jak se vlastně dělají "kritické edice" a jaké netušené možnosti se skrývají v digitalizaci manuskriptů, jejich kolaci, atd. (Flueler pracuje ve Virtual Manuscript Library of Switzerland). S Dubou jsme mluvili o procesu vytváření kritických edic. Je postaven na intuitivním chápáním psychologie přednášení, psaní, opisování. Nikdo, zdá se, zatím v této oblasti nedělal experimenty (Duba zmiňoval psychologii "koginitivních předsudků (biases)" jako potenciální zdroj dalšího výzkumu této otázky). Flueler i Duba si vzali odkaz na Ongovu práci o vlivu psaní na lidskou psychiku a vlivu média na informační obsah (28.9.2010). Relevantní pro středověk je i práce Michaela Clenchy, 1979, From Memory to Written Record: England 1066-1307.
(Flueler vlevo, Panaccio vpravo)
Jenny Pelletier (Montréal): The Rel. between Metaphysics and the Sciences in Ockham.
Femke Kok (Nijmegen): How Metaphysical was Metaphysics in the Fourteenth Century? The Metaphysics-commentary of John Buridan.
Daniel D. Novotny (Prague): Elements of Suárez’s Metaphysics.
POZN.: Můj příspěvek sem chronologicky nezapadá - byl jsem pozván, protože organizátory zajímalo vyústění metafyzické tradice v 17. století
pátek 2. září 2011
Nizozemí 2: Sympozium na Radboud University
V Nijmegenu se účastním sympozia "Metaphysics in the Later Middle Ages (XIVth-XVth): Decline or Revival?", které pořádá Center for the History of Philosophy and Science na Radboud University. Program na dnešek:
Fabrizio Amerini (Parma): Metaphysics and the 'Metaphysics' in the later Middle Ages.
Martin Pickavé (Toronto): What is Metaphysics Good For? Reflections on Ockham and Buridan.
Timothy B. Noone (Washington): Scotist metaphysics in fifteenth-century Paris: Nicholas Orbellis, Johannes de Caulaincourt, and Petrus Tartaretus.
Gabriele Galluzzo (Pisa): Some Observations on Paul of Venice's Commentaries on Metaphysics
Andrea Robiglio (Leuven): Metaphysical issues in the Topics: From Albert ... to John Buridan
Alessandro Conti (L'Aquila): Late medieval Realist and Nominalist Catalogues of the World Compared
Fabrizio Amerini (Parma): Metaphysics and the 'Metaphysics' in the later Middle Ages.
Martin Pickavé (Toronto): What is Metaphysics Good For? Reflections on Ockham and Buridan.
Timothy B. Noone (Washington): Scotist metaphysics in fifteenth-century Paris: Nicholas Orbellis, Johannes de Caulaincourt, and Petrus Tartaretus.
Gabriele Galluzzo (Pisa): Some Observations on Paul of Venice's Commentaries on Metaphysics
Andrea Robiglio (Leuven): Metaphysical issues in the Topics: From Albert ... to John Buridan
Alessandro Conti (L'Aquila): Late medieval Realist and Nominalist Catalogues of the World Compared
čtvrtek 1. září 2011
Nizozemí 1: Nijmegen
Město Nijmegen leží na východě Nizozemí u hranic s Německem. Tři významné osobnosti jsou spojeny s tímto městem: Marsilius z Inghenu (asi 1330–1396), sv. Petr Kanisius (1521–1597) a bl. Titus Brandsma (1881–1942). První dva se zde narodili, Brandsma zde působil. Marsilius byl významný středověký myslitel (viz SEP), Kanisius byl účinný misionář a pedagog, autor obsáhlého shrnutí katolické víry Summa doctrinæ christianæ (GOOGLE sv. 1 2 3 4), a Brandsma byl karmelitánský mučedník z doby nacismu. (Doposud působí institut nesoucí jeho jméno. Brandsma publikoval poměrně málo, série jeho přednášek Carmelite Mysticism Historical Sketches, The Carmelite Press: Darien, IL, 1986, je k dispozici online).
Ale co tu vlastně v Nijmegenu dělám?
Ale co tu vlastně v Nijmegenu dělám?
úterý 23. srpna 2011
(Ne)metafyzická fyzika 2
DODATEK (září 2012): Pro porozumnění vskutku elementárním pojmům,
poznatkům a metodám klasické fyziky (tj. kinematiky a dynamiky, do níž
lze řadit i elektromagnetismus a termodynamiku, tj. vše před relativitou
a kvantovkou) je lepší kurs Great Ideas of Classical Physics (The Teaching Company, 2006, CD - ISBN-13: 978-1598032536) od Stevena Pollocka. Pollock používá jen minimum matematiky. Jedinou výtku (zatím) mám k úvodní karikatuře Aristotela a aristotelské tradice, z níž jsem nicméně pochopil jak podivně musí znít současným přírodovědcům sebe-označení "aristotelik". Pollock také zmiňuje historický přechod od geometrických metod (Galielo a Newton) k algebraickým, nicméně uznává, že do nich nemá příliš hluboký vhled a že je tak jako tak zbytečná ztráta času se jimi zabývat.
pondělí 22. srpna 2011
(Ne)metafyzická fyzika 1
Nejsou možnosti internetu podivuhodné? Člověk může sedět v hartmanické synagoze či doma ve svém bytě a opakovat si středoškolskou kinematiku s Walterem Lewinem, legendárním profesorem fyziky z MIT. Již kdysi jsem jednu přednášku zmiňoval (23.03.2010), jednalo se o první přednášku ze série o klasické mechanice z r. 1999 ("Jednotky, dimenze, měřítkový argument").
Zde je osm dalších přednášek této série, spolu s jedním opakováním:
2. "Úvod do kinematiky" (předpokládá alespoň letmou známost s derivacemi 16.7.2011):
3. "Vektory" (co bychom si bez nich počali?)
4. "Pohyb projektilů"
5. "Rovnoměrný kruhový pohyb"
6. "Newtonův první, druhý a třetí zákon"
7. "Tíha, vnímaná tíha, beztíž"
8. "Tření"
9. Opakování přednášek 1-5
Lewin používá k výuce učebnici Hans C. Ohaniana a John T. Markerta, Physics for Engineers and Scientists. New York, NY: Norton, 2007, na stránkách jsou i cvičení a řešení (těmi se pochopitelně nezabývám, na to už mi nestačí čas a síly a jde mi koneckonců jen o pojmové základy, nikoli o řešení reálných problémů, ty rád přenechám inženýrům :-)).
Zde je osm dalších přednášek této série, spolu s jedním opakováním:
2. "Úvod do kinematiky" (předpokládá alespoň letmou známost s derivacemi 16.7.2011):
3. "Vektory" (co bychom si bez nich počali?)
4. "Pohyb projektilů"
5. "Rovnoměrný kruhový pohyb"
6. "Newtonův první, druhý a třetí zákon"
7. "Tíha, vnímaná tíha, beztíž"
8. "Tření"
9. Opakování přednášek 1-5
Lewin používá k výuce učebnici Hans C. Ohaniana a John T. Markerta, Physics for Engineers and Scientists. New York, NY: Norton, 2007, na stránkách jsou i cvičení a řešení (těmi se pochopitelně nezabývám, na to už mi nestačí čas a síly a jde mi koneckonců jen o pojmové základy, nikoli o řešení reálných problémů, ty rád přenechám inženýrům :-)).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
